Otázky

„Bille, notak, otevři!“ slyšel tlouct na dveře svou matku. Prosení jí však nebylo nic platné, její mladší syn stále dál seděl u okna a nepřítomně hleděl z okna a pozoroval kapky deště jak stékají po okně. Rukama si objímal kolena, v tváři byl bledý jako smrt, jeho překrásné čokoládové oči zvýrazněné černými linkami teď křičely do prázdna a po jeho tváři stejně jako dešťové kapky po okně stékaly jeho hořké slzy jež se na studené podlaze mísily s jeho krví. Je sám. Na všechno, teď už není nikdo, kdo mu pomůže, nikdo, kdo ho poplácá po rameni, když sklesle sám přemýšlí v rohu. Už se s nikým nebude ve škole pošťuchovat, tak jako s ním. Přemýšlel… Co se vlastně stalo špatně? Tisíckrát sám sebe proklínal, tisíckrát se chtěl zabít, ale… Mohl mu to udělat? Mohl by ho opustit? Na druhou stranu, mohl by žít vedle něj tak neuvěřitelně blízko, přesto však tak strašně daleko? Odpovědí mu bylo jen mlčení v opuštěné tmavé místnosti osvětlované jen měsícem a občasným bleskem. Billova hubená ruka byla stále slabší a stále těžší a těžší, cítil, jak se mu klíží víčka a jak se stává stále více unavenějším.

„Proč, bože?“ šeptal. Začínal pochybovat o bohově existenci. Kdyby tam někde, nahoře, byl, mohl by dopustit, aby se tohle všechno zoufalé šílenství stalo?

Ještě před pár hodinami bylo vše normální, běžný den s běžnými starostmi a běžnými povinnostmi pro ně pro oba. Měli zrovna po koncertě a těšili se domů. Konečně se tam zase objeví a budou mít pár volných dní jen pro sebe. I když… Bill snad byl jediný, kdo v to doufal, zvlášť teď když už se mu to podařilo. Ona mu Toma brala. Ta podlá mrcha Karina mu Toma vzala! Každičkou volnou chvíli trávil s ní. Na Billa se nevykašlal, přesto už nic nebylo jako dřív, najednou se tyhle neodlučná dvojčata odloučila. Takhle to Bill přeci nemohl nechat, nebo ano? Nechal by nějakou hloupou fanynku, aby mu vzala to poslední, o co by chtěl přijít? O svého milovaného bratra?

„Kapela se potápí. Rozejdi se s Tomem, jestli ho miluješ, tím to také dokážeš! Nemysli jen na sebe, mysli na něj, hraje v nejúspěšnější Německé kapele, svět nám bude ležet u nohou. Pokud ho necháš. Co si vybereš? Jeho dobro nebo vlastní dobro?“ řekl jí tenkrát. Karina by pro Toma udělala cokoliv. Neváhala a s očima zalitýma slzami řekla Tomovi sbohem. Už navždy…

Od té doby byl Tom jako tělo bez duše, stále byl smutný, už to nebyl ten starý dobrý věčně vtipem sršící Tom. Už to byla troska, troska bez srdce, troska Tom. A toho Bill hodlal využít. Co může přeci být lepšího, než utěšovat zhrzeného bratra? Sám se musel pochválit za svůj plán. A tak tomu bylo i dnes.

„Bille, proč mě tak najednou musela opustit? Co když jí někdo něco řekl?“ přemýšlel nahlas Tom. Bill se v tu chvíli vyděsil. Přisedl si k bratrovi na postel a objal ho. „Možná to tak bude lepší, bráško. Vždyť ty přeci holku nepotřebuješ! Nepotřebuješ nikoho, budeme jen my dva, vždycky jsme přeci všechno zvládli. Zvládneme to i teď,“ šeptal mu Bill a přesunul se těsně před jeho obličej až se jejich rty dotknuly. Po tomhle Bill tolik prahnul, tak dlouho musel čekat na tuhle chvíli! Ale jeho bratr se překvapeně zvedl.

„Bille, co to děláš? Tohle nejde! Já… Miluju Karinu!“ začal křičet Tom. Bill se zarazil.

„Ale Tome, já miluju tebe!“ vyklouzne snad jakoby samo Billovi naštvaně z úst. Proč místo objetí a polibků dostává od bratra jen nedůvěřivé a protivné pohledy? Co je zase špatně? Tom jen vykulí oči. „Tak v tomhle nejedu, Bille. Promiň, že nesplním tvé očekávání, ale já jdu za Karinou a řeknu jí, že ji miluju!“ zvedne se Tom k odchodu. Billa popadne záchvat žárlivosti, vzteku a ublíženosti zároveň. Neuvědomuje si své chování a popadne floorballovou hokejku v rohu pokoje a křičí za ním, ať se vrátí. Tom jde však stále dál. Bill ho přeci musí zadržet a napřáhne se a vší silou dá hokejkou ránu po zádech. Bezvládný Tom se skácí k zemi. Bill jako by se probudil ze zlého snu. Okamžitě se ke svému bratrovi sehnul, ale ten už nedýchal. Stačí jen jediná rána a zlomí mu vaz? Ale vždyť přeci nechtěl! Chtěl ho jen zastavit. Bill se k němu sesunul a začal plakat. Co teď má dělat? Zabil člověka, kterého miloval ze všech nejvíc. Kterého miloval více, než by měl. Bill vystrašeně zamknul dveře od pokoje. Začalo se stmívat a pomalu poprchávat. Bill si vyděšeně sednul na okno a pozoroval bratrovu bledou, mrtvou tvář. Tu, kterou tolik miloval. Zděšení vystřídalo zoufalství nad tím, co udělal. Vzal mu život! Tom naposledy vydechl jeho rukou! Bill zahlédl žiletku v otevřeném šuplíku. Popadl ji. Chvíli koukal ven z okna. Plakal jako malý chlapec. Jestliže nežije Tom, nemá už cenu, aby žil i on. Žiletkou si zajel hluboko až k tepně ze které začala stříkat rudá životodárná tekutina.

„Bille, notak, otevři!“ uslyšel svou matku za dveřmi. Je zase tady na tom místě s tím, co udělal. Už to nikdy nevrátí. Stále víc ztrácel krev a usínal na věčný spánek. Kdo by to byl řekl, že takhle dopadnou slavní Kaulitzovi bratři? Kdo by řekl, že právě zbožňovaný Bill Kaulitz zabil svého bratra z neskonalé lásky? Především ze zakázané lásky, která nebyla opětována. Naposledy vydechl, naposledy zašeptal Tomovo jméno. Už nikdy neotevře své krásné, ale smutné oči, už nikdy neuvidí toho, pro koho se narodil, pro koho zemřel. Ale…. Možná, kdo ví? Jestliže existuje něco jako nebe, potkají se tam? A jestliže existuje něco jako peklo, kam se ztratí jejich duše? A jestliže existuje něco jako spravedlnost, proč nechala zemřít s trápením v srdci dva lidi, dva bratry? Co myslíte, odpoví mi někdo jednou na mé otázky?

autor: Niky
betaread: Eleanot