Seděl na okně. Jeho smyslná tvář se leskla slzami. Jeho nohy ochable vysely z okna a on přemýšlel. Přemýšlel o tom, proč je život tak krutý! Proč je život tak krutý k němu a jeho bratrovi. Vítr si pohrával s jeho havraními vlasy. Vzpomínal. Vzpomínal na bratra a jeho oči, jeho tělo. Pozdě si uvědomil, co k němu cítí. Pozdě si uvědomil, že to, co cítil, byla láska. Ne láska, kterou cítí sourozenci, ale láska opravdová. Nikdy nevyslovil slova miluji tě, nikdy neměl odvahu říct to někomu. A teď. Teď se cítil tak osamělý. Jeho bratr včera zemřel a on dosud nevylezl ze svého pokoje.
Dlouho do noci se díval z okna. Díval se na hvězdy, které s bratrem tak často pozorovali. Které jako malí kluci počítali a dávali jim jména. Na hvězdy, které když padaly, tak oni si přáli, aby zemřeli spolu, za každé situace. Ale on ho zradil! Nechal ho tady! Nedodržel slib, který si dali.
Jenže on neměl sílu mu to dál zazlívat. Už jen vzpomínal. Na poslední půl rok, za který si uvědomil, že mu jeho bratr nebyl lhostejný, za který si uvědomil že jsou pro sebe stvořeni.
Poslední měsíc byl pořád zmatený, nedokázal se soustředit a pořád, každou chvíli co to šlo, myslel na jeho dokonalého bratra. Nevěděl, jestli si bratr uvědomoval to samé, ale byl poslední dobou dost nervózní. Bill si užíval každou minutu strávenou s bratrem o samotě, v soukromí. Každý dotyk, který mu bratr věnoval, i když třeba jen náhodou. A taky každý dotek, když se Bill nenápadně a čistě „náhodou“ o něho otřel.
Dával si za vinu to, co se stalo. A nikdo mu to nemohl rozmluvit!
Skoro týden v kuse nespal, nejedl a jenom plakal. Psychicky se zhroutil. Pak si ale uvědomil, že by to jeho bratr takhle nechtěl a začal jíst a spát. Zadržovat slzy ale nemohl.
O dva dny později měl bratr pohřeb.
Sešli se snad všichni lidé, které bratr znal. Určitě by byl rád, že se všichni přišli rozloučit.
Matka obou chlapců měla proslov. Ale Bill neposlouchal. Díval se na bratra, který ležel ve skleněné rakvi a už to mu trhalo srdce. Miloval ho a nestačil mu to říct. Tak ho to bolelo.
Nakonec rakev spustili do vykopaného hrobu a všichni se začali loučit. Házeli na rakev hrsti hlíny, tím že byla rakev prosklená, je Bill za to nenáviděl. I jeho vlastní matka prostě jen tak hodila hlínu na rakev a šla. Věděl, že ji to hodně sebralo, ale ne tolik jako Billa!!
Nakonec přišel na řadu Bill. Jeho lilie lehce dopadla na hromádku hlíny, která se navršila na bratrově hrudi.
„Miluji tě, Tome!“ zašeptal Bill a utekl. Už se nemohl dívat na bratrovy zavřené oči a doufat, že se ještě probudí k životu.
O dva dny později Bill spáchal sebevraždu. Nenáviděl se za to, že tady matku nechal, ale jí to asi bylo jedno. Začala pít.
Šel do Tomova pokoje, sedl se ke zdi a zvedl k hlavě ruku. Ruku, ve které třímal zbraň. Dlouho se nerozhodoval a prostě zmáčkl spoušť.
Nic necítil. Byl na místě mrtvý.
Ještě si to ani neuvědomil a už se vznášel nad svým tělem. A vedle něho na posteli seděl duch Toma, který plakal a díval se na mrtvé tělo svého bratra, ducha si ještě ani nevšiml. Ten k němu ale přistoupil, políbil ho a šeptl: „Miluji tě! A navždy to tak bude.“ Tom se na něj po chvíli podíval a jen ho k sobě přitáhl.
Oba byli tak šťastní!
autor: Smíšek xD
betaread: Michelle M.
:'( hnusná je ta skleněná rakev