Wish you were here

Sedím na našem místě, právě na tom místě, kam jsme spolu chodívávali jako malí a denně jsme si tu od rána do večera hráli. Sedím a dívám se jako v mlze na pískoviště, kde jsme si stavěli bábovky, dívám se na strom, kde je postavený náš domeček. Podívám se na měsíc v úplňku, když se ale rozhlídnu kolem, není toho moc vidět, protože hustě sněží. Mně je to ale jedno, je mi jedno, že mrznu venku na lavičce, je mi jedno, že nejspíš nastydnu, je mi jedno, že mě hledají. Na nebi jsou černé mraky, je už tma, nejspíš i noc. Nevím. Nezajímám se o čas. Když zavřu oči vidím tvůj bezstarostný úsměv, kterým jsi mi vždycky dával najevo, co právě cítíš, byl jsi tak citlivý, ale bál ses to dát najevo, aby někdo nezranil tvé jemné, romantické a něžné srdce. Ty jsi byl naprosto jedinečná osobnost, málokdo, vlastně nikdo, nedokázal to, co právě ty. Otevřel jsem oči, možná se mi to zdálo, ale začalo ještě víc chumelit. Právě to počasí dokonale vystihovalo moji duši v tuto chvíli. V jedné ruce jsem svíral tvojí fotku a ve druhé jsem nevědomky drtil tvůj kamínek, tvůj talisman pro štěstí, který jsi nosil pořád u sebe, i v tu osudnou chvíli jsi ho měl u sebe.

Byl jsem jako blázen. Sněžilo, byla noc a já seděl na naší lavičce v pyžamu, v ruce jsem svíral tvojí tvář na fotce a potichu si pobrukoval naši přísahu, kterou jsme si vymysleli, když jsme byly malí, ale já si ji i přesto pamatoval:

Pokaždé, když jsem vyslovil tvé jméno, mě bodlo u srdce. Proč si porušil tu přísahu? Ty jsi byl mojí součástí. Ty jsi byl moje druhá půlka. Ty si byl moje všechno, ale teď už tady nejsi. Jediné co tady je, jsou vzpomínky. Vůbec to nechápu. Neuvědomuji si, co se to děje. Znovu se podívám na velký bílý měsíc, který je jako jediný svědkem, co se tady děje. Když znovu zavřu oči, vidím nás, jak se nám splnil sen, jak jsme se stali slavní a známí, jak jsme si jako malí hráli na to, že až budeme velcí, dokážeme velké věci.. „Tome, prosím, vrať se,“ řekl jsem do tmy, ale tma to jen pohltí a jediné, co se mi vrátí, je ozvěna, která nezní jako můj hlas. Chvilku se dívám do tmy, jako bych čekal, že přijdeš, že se vrátíš a že všechno bude jako dřív. Když ale zjistím že čekám marně, rozpláču se do dlaní, ve kterých si schovávám promrzlý obličej.

Proč, proč se to muselo stát. Proč? Na to nikdo nezná odpověď. Teď tolik lituji všech těch ošklivých slov, která jsem ti kdy řekl. Byl to tvůj život a já ti měl denně říkat, co pro mě znamenáš a že bych za tebe dal život. Ve vzpomínkách se mi zjevíš, jak jsi mi zrovna nedávno říkal: „Bille, jsem hrozně rád, že tě mám. Jsi můj brácha a já tě nechci nikdy ztratit,“ bodne mě silně u srdce. Tak proč se to muselo stát? Proč se to muselo zkazit a já jsem tady teď sám? Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát, možná kdybych to věděl, víc bych se ti věnoval, trávil bych s tebou každou minutu života, abychom si ho užili naplno. Zašeptal jsem do ticha: „mám tě rád Tome“ a znovu jsem se rozplakal, nemohl jsem vůbec přestat.

Zalykal jsem se pláčem a celý jsem se třásl. Představa, že bych měl jít domů bez tebe, že bych tam byl sám, že bych tě všude necítil, že bych tě neviděl, mě mučila snad víc než cokoliv na světě. Ty jsi pro mě znamenal svět, tak jak bez tebe mám pokračovat? Jak mám pokračovat bez půlky svého já, bez půlky svého srdce? Jak mám pokračovat bez tebe? Bez tebe, ty který jsi v mém srdci měl tu největší část, teď tady najednou nejsi a bez tebe mi tam zůstalo prázdné místo, které nikdo kromě tebe nedokáže zaplnit, budeš tam navždy ale… „Tome, prosím… vrať se,“ řekl jsem, ale hlas se mi zlomil. Byl jsem úplně na dně, níž už jsem klesnout nemohl, bez tebe jsem nula, jsem nic, které bez tebe nezvládne nic. Ty jsi byl moje opora. Ty jsi mi vždycky upřímně řekl svůj názor a k tobě jsem mohl jít vždycky pro dobrou radu, protože jsem věděl, že tobě můžu důvěřovat. Byl jsi vždycky upřímný a dokázal jsi říct svůj názor kdekoliv a kdykoliv. To ty jsi byl vždycky můj vzor. Tak proč ksi musel odejít?

Tolik mi chybí tvůj hlas. Ten hlas, který byl tak něžný, ale také silný, když se ti něco nelíbilo, nebylo po tvém nebo když bylo někomu ubližováno, třeba mě. To ty jsi se mě vždycky zastal, když bylo potřeba, tak ses i popral. Náš pes Scotty je na tom od té doby, co jsi pryč, stejně jako já. Jen tak leží v koutě a kňučí. Stýská se mu po tom, jak sis s ním hrál, jak jsi s ním dováděl a smál se. V jeho očích je najednou prázdno, samota, lítost. Vím, jak mu je. Už vůbec nejí a vypadá to s ním špatně. Máma se zhroutila a začala pít. Tome, vrať se a řekni mi, že je to jen zlý sen. Vrať se, obejmi mě a řekni mi, že to bude dobrý, že jsi zase tady a nikdy neodejdeš a nikdy mě neopustíš. Dal bych všechno za to slyšet tvůj hlas, tvůj veselý smích který byl, když ses smál, slyšet po celém domě, a každého donutil, aby se smál s tebou. Dal bych všechno za to, abych ti mohl říct, aby sis uklidil tvůj bordel v pokoji, dal bych cokoliv za to, abych ti mohl říct, že jsi byl, jsi a budeš navždy můj brácha, dvojče, jediný člověk, kterýmu jsem mohl kdy věřit. Proč ty? Proč jsi musel odejít ty? Jediný člověk, kterého jsem kdy miloval. Ty jsi byl tak hodný, milý, přátelský… tak proč ty? Co jsem komu udělal, že teď musím snášet ta obrovská muka bez tebe? To ty jsi vždycky přišel, řekl jsi mi, že to bude dobrý a že spolu všechno zvládneme. Proč to osud tak zařídil? Zavřel jsem znovu oči a vybavilo se mi co se stalo…

Šli jsme zrovna z našeho oblíbeného baru a něčemu jsme se smáli, už přesně nevím čemu. Myslím, že jsme se smáli tomu, jak jsme byli malí a ve školce jsme si vyměňovali trička se jmény. Na to jsi hrozně rád vzpomínal. Šli jsme zkratkou, kterou jsme našli společně, a ty jsi mi vyprávěl, co jsi dneska dělal. Poslouchal jsem a přitom tě pozoroval. Tvoje dokonalé rysy, tvoje tak oblíbené grimasy kterým jsem se musel smát. Najednou před námi stál kluk. Nejdřív jsme si ho ani jeden nevšimli ale když jsme přišli blíž, viděl jsem, že drží kudlu. Zhrozil jsem se. Ten kluk na nás začal pokřikovat, že jsme teplí buzeranti a proč se nedržíme za ručičky. Věděl jsem, že tím tě vyprovokuje k útoku, co jsem ale nevěděl bylo, že sis nevšiml té kudly. Řekl jsi mi, ať tady počkám a sám ses vydal za ním. Chtěl jsem tě zastavit. Nevím, co mi bránilo, ale nikdy si to, co se stalo potom, neodpustím. Vše jsem pozoroval opodál. Přišel jsi k němu a začal jsi se s ním bavit. Pak jsem jenom slyšel že jsi na něj něco zařval svým hlubokým a tak mužným hlasem. Viděl jsem taky, že se tě lekl a zaútočil. Jediné, co jsem stihl, bylo vykřiknout „pane bože…“, ale už bylo pozdě. Ty jsi se skácel k zemi. Ten kluk utekl, nesnažil jsem se ho chytit, stejně by mi utekl, a já teď chtěl být při tobě. Přiběhl jsem k tobě, všiml jsem si, že tě bodl do břicha, ta rána krvácela, držel sis ruku na té ráně a obličej jsi měl zkřivený bolestí. Po dokonalé tváři ti stékaly slzy bolesti. Mě stékaly slzy také, byl jsem úplně zoufalý, nevěděl jsem co dělat. Chytil jsem tě za ruku, kterou jsi měl od krve a pevně jsem ti jí sevřel. Tvé krásné hnědé oči ztrácely jiskru, pomalu uhasínaly jako tvůj život. Upřeně ses na mě díval a já začínal být hysterický. Tvoje rty, které byly vždy plné úsměvů, byly pootevřené, jak ses snažil popadnout dech. Ležel jsi v mém klíně a já nevěděl, co dělat. Držel jsem tě za ruku a poprvé za celý život jsem ti nemohl pomoct. Poprvé jsem nemohl udělat nic, co by ti pomohlo. A tak jsem na tebe začal šeptat: „Tome… Tome, prosím tě, nezavírej oči… dívej se na mě…“ Ztrácel jsem síly stejně jako Tom. Pořád mě držel bolestivě za ruku a řekl: „Bille… promiň… mám tě rád“ Tvé sevření povolilo. Oči, které se ještě před chvíli na mě dívaly s nadějí a prosbou, abych ti pomohl, se zavřely a tvá hlava volně ležela v mém klíně. Vzal jsem tě do náruče, brečel jsem jako nikdy v životě, ty jsi pro mě znamenal, vlastně ještě znamenáš, všechno a začal jsem křičet: „Tome ne.. prosím tě ne… neopouštěj mě.. tohle ne.. teď ne, prosím.. mám tě rád, tak mi to nedělej… Tome, nééé,“ Pak jenom vím, že jsem se probudil v nemocnici.

Prudce jsem otevřel uslzené oči. Znovu jsem se podíval na měsíc a oči se mi znovu naplnily slzami. „Tome proč?“ podíval jsem se na tvojí fotku, která byla od slz úplně rozpitá. „Tome vždycky jsem stál při tobě“ a podíval jsem se na rybník, který ještě nebyl úplně zamrzlý, a zvedl jsem se. Šel jsem bos až k rybníku, bylo mi jedno, že mě to studí do nohou, postavil jsem se na dřevěný skokánek, který jsme udělali před lety my dva. Rybník byl lehce pokryt ledem, studený vítr mě studil do tváří a nohy jsem už necítil. Zavřel jsem oči a roztáhl ruce. Pustil jsem tvou fotku a ta odletěla. Kamínek jsem pořád držel, řekl jsem: „Tome, jdu za tebou“ a odrazil jsem se. Ve chvíli, kdy jsem dopadl do rybníka, se mě na chvíli zmocnila panika, protože to bylo jako by do mě bodalo tisíc nožů. Pak to bylo jako zázrak. Najednou jsem cítil klid, věděl jsem, že se nemusím bát, že se o mě jako vždy postaráš. Jako by jsi říkal, abych se nebál. Cítil jsem, jak mi mrznou končetiny a já pomalu ztrácím síly. Postupně jsem cítil, jak mi tuhne krev a srdce bije stále pomaleji a pomaleji. Z posledních sil jsem vydechl: „Tome, mám tě rád“ a nechal jsem, ať mě voda sama pohltí.

I wish you were here
Don’t you know the snow is getting colder
And i miss you like hell
And i’m feeling blue

Wish you were here…

autor: Iveta
betaread: Michelle M.