Drabble od Beauty II.

Odemknul jsem dveře, zul si boty a odešel k sobě do pokoje. Padnul jsem celý
polámaný na postel a přemýšlel, co se dnes stalo. Dnes jsem se mu
přiznal. Přiznal jsem se Billovi. Přiznal jsem se, že už není jen můj bratr. Tedy…že
ho už jen jako bratra nevnímám. No… kdyby to dopadlo dobře, možná že bych tu teď
smutně a sklesle neležel a nepřemítal, proč já blb jsem vůbec něco
říkal. Přemýšlel jsem zřejmě tak dlouho že i přes snahu jsem usnul. Zdál se mi
krásný sen. Bylo léto a já si právě rozbaloval červený bonbón (mé
nejoblíbenější bonpary). Ležel jsem na lehátku jen v plavkách a vedle byl bazén. I
když jsem na tom místě ve skutečnosti nebyl, připadalo mi to, že to tu znám už od
mala. V bazénu plavali všichni mí blízcí. Máma, brácha… kamarádi… všichni, které už
jsem dlouho neviděl (kromě Billa) a moc se mi po nich stýská. Podíval jsem se na
ně a pusa se mi roztáhla od ucha k uchu. Bratr zrovna vycházel z bazénu a já si
vlastně uvědomil, co k němu cítím. Přitahoval můj pohled jako magnet. Nemohl jsem
od něj a jeho úžasného těla odtrhnout oči.
Podíval se na mě a hodil nechápavý a nerozumící pohled. To bylo snad jediné, co mi
v tomto snu opravdu nelíbilo. Snad naštvaně jsem se zvedl a odkráčel do domu. Jak už
jsem řekl, neznal jsem to tam, ale přesně jsem věděl, kde najdu soukromí-můj
pokoj. Vešel jsem a sedl si do křesla naproti televizi. Chtěl jsem ji zapnout a
podívat se, jestli nedávají nějaký můj oblíbený film anebo pořad, ale zaslechl
jsem tiché zaklepání na dveře.

„Dále?!“ Řekl jsem a do pokoje vešel Bill. Znovu se mi roztáhla ústa a nebyl jsem
jediný! Bill se doširoka usmál a řekl: „Proč jsi odešel? Nemáš snad dobrou
náladu? Je tam přece krásně! Hm?“
„Nevím… najednou asi nemám náladu…“ snažil jsem se nahodit lhostejný výraz a
pousmál jsem se.

„Tohle na mě nehraj, děje se snad něco?“
„Ne… jen… ne co by se mělo dít?“

„No ták…vím, že se něco děje a možná že mě ničí víc zvědavost, než to, že se ti něco stalo!“ vypláznul jazyk a přisednul si ke mně na okraj křesla.
Podíval jsem se na něj a na chvilku jsem myslel, že by z toho pohledu mohl snad
vyčíst, že ho miluju a že mě přitahuje, ale zřejmě nic.

„Copak?“ nadzvedl obočí.

„Nic…jen…“ nevydržel jsem to a dotkl se jeho rtů těmi svými. Jen tak
malinko, ani polibek to nebyl. Rychle jsem se ale odtáhl, nebyl jsem si jistý, jestli
to bylo správné a vlastně jsem si nebyl jistý, jestli jsem jen znovu nesnil jako
už hodněkrát.

„Co…“ řeklBill. Nevím, jestli to byla otázka a jestli byla pro mě a nebo jestli se snad ptal sám sebe, co se to vlastně děje. Líbilo se mu to nebo ne? Co se v něm odehrává? V hlavě se mi nořilo tolik otázek a já si na ně v žádném případě neuměl odpovědět. Najednou se pousmál. Pousmál se? Tentokrát jsem obočí nadzvedl já. Co se to děje? Znovu se přiblížil, ale už to nebyl jen dotek. Byl to opravdový polibek. Vcítil jsem se do něj a on do mě. Byli jsme jeden člověk. Cítil jsem, že se nám to oběma líbí, ale najednou přestal. Zklamaně jsem se na něj podíval a sklopil hlavu.

„Na to budeme mít ještě hodně času, lásko. Pojď ven…jak už jsem řek! Je tam krásně a jsou tam všichni, které jsi dlouho neviděl.“ Dořekl a vstal.
„Dobrá!“ usmál jsem se, popadl ho za ruku a společně jsme seběhli zpět na zahradu…

Najednou se můj dokonalý obrázek snad rozplynul…
…ucítil jsem na svých rtech něco příjemného, hebkého, dokonalého, teplého…vzrušujícího a kouzelného. Otevřel jsem oči a celý rozespalý si je opatrně promnul, snad abych člověka sedícího nade mnou neuhodil.

„Ahoj lásko! Rozmyslel jsem si to!“ řekl hlasitě s úsměvem a celý šťastný a vrhl se do hlubin mých rtů.

autor: Beauty
betaread: Janule