slova:video,nápis,ruka,polibek
Bill znuděně seděl v křesle a zíral na obrazovku televize. Byl doma docela sám. Tom se jako vždycky touhle dobou flákal po venku se svými kumpány a rodiče zabíjeli volné víkendy v práci.
K jeho smůle doma nebyl ani Andreas. Billův kamarád už od dětství. Spolu napáchali tolik blbostí, že by se jich jeden těžko dopočítal. Byl to Andreas, s kým Bill poprvé vzal do pusy cigaretu a pak se půl hodiny dusil, byl to Andreas, kdo jemu a Tomovi dohodil holku, od které oba dostali první „polibek“, byl to Andreas s kým poprvé ukradl sousedům kočku a hodil jí přes plot do zahradního jezírka… a byl to taky Andreas, když dostal poprvé dvojku z chování, protože na školu v noci nasprejovali obří nápis FUCK OFF SCHOOL a pak je někdo napráskal…
Při vzpomínce na svého nejlepšího kamaráda mu úsměvem zacukaly koutky. Vstal z vyhřátého křesla a vytáhl z police s kazetami jednu v modrém obalu.
Vložil jí do mechaniky videa a stiskl PLAY. Zanedlouho se na obrazovce objevily soukromé záběry z Billova dětství. Andreas, Tom jejich máma…
Všechno co bylo dřív tak bezstarostné… Videozáznam nebyl nijak dlouhý…necelá půlhodina filmu.
Poslední záběr byl z Billových 16- tin. Jako vždycky, když se na tuhle kazetu díval, mu pohled utkvěl na postavě svého dvojčete.
Zastavil záběr a dlouze sledoval bratrovu tvář na obrazovce.
Víc než rok v sobě dusí svoje city k bratrovi. Nikdy mu to neřekl, nenaznačil… Na to ho až moc miloval a nechtěl ho ztratit.
Raději vše nechal zavřené pod pokličkou někde uvnitř sebe a svoje emoce vypouštěl v melancholických textech.
Stiskl STOP a během několika chvil vrátil kazetu na svoje místo.
Kdyby měl u sebe aspoň Andrease… On byl taky jediný, kdo o Billových citech k Tomovi věděl. Přesto stál při Billovi a nikdy ho nepodrazil.
Bill se ve svém pokoji sklesle sesunul na zem. Černé vlasy mu spadaly do tváře. Nesnažil se je jakkoli odhrnout, nechal je volně splývat po heboučké tváři.
S očima zalitýma slzami se konečně postavil na nohy. Pár kroků popošel ke stolu a roztřesenýma rukama otevřel šuplík. Chvíli se přehraboval mezi propiskami a zmuchlanými papíry, až našel jeden čistě bílý. Posadil se na vrzající židli.
Žaluzie byly zatažené, do Billova pokoje se jen mezi mezírkami na nich vkrádaly uzounké proužky zlatavého denního světla.
Oči ho začaly pálit od neustálého pláče, ale nedokázal přestat. Teď chtěl jen psát. Psát a všechno ze sebe dostat pomocí slov. Když na papír ukápla první slza a vpila se no něj, Bill ji jen tiše pozoroval a promýšlel slova…
Rychlými pohyby načmáral pár řádků a znovu se sesunul k zemi.
Jeho dlaně byly studené a stále se třásly. Vyhrnul si pravý rukáv černého trika a otupěle se zadíval na malinké jizvy kolem zápěstí. Už jednou se v takové situaci ocitl a „památka“ mu na ní zůstala doteď.
Kam se najednou ztratila silná slova, která vkládal do textů jako SPRING NICHT? Kde bylo odhodlání dotahovat věci do konce a nic předem nevzdávat??
Ostrá hrana žiletky se hrubě zaryla do Billovy světlé hebké kůže. První kapičky rudě zbarvené krve si prorazily cestu Billovým hubeným zápěstím a tiše dopadly na prkennou podlahu. Žiletka se do Billovy kůže zarývala čím dál hlouběji a hlouběji… Jeho víčka byla stále těžší, nedokázal je však zavřít… byl stále při smyslech, i když už napůl nevnímal… jen sledoval rudě zbarvenou krev, jež pokryla nemalou část podlahy kde seděl… Slzy stékaly po unavené zničené tváři, havraní vlasy měl pocuchané a spadané do obličeje…
Propadal se kamsi do neznáma… do nekonečného černa, které ho vtahovalo stále víc do svých zrádných pastí… Neudržel nad sebou kontrolu, vysíleně padl k zemi a zůstal nehybně ležet. Bledý, bezmocný, dočista bez života… Jediné pro co žil, byla Tomova láska. Ale tu nemohl nikdy mít…
Chtěl mu to už tisíckrát říct, tisíckrát ho políbit, tisíckrát ho jen tak z lásky obejmout… ale nemohl… Věděl a znal rozdíl té bratrské lásky, kterou k němu Tom cítil a té lásky, jež k Tomovi cítil o sám. Obrovský cit, který ho spoutal do svých nemilosrdných provazů. Držel ho v nich celých 18 měsíců, ale déle už to nevydržel…
autor: Týnka
betaread: Janule
