Brothers 4.

„No tak, Tome!! Slíbil jsi to!“ hustil do mě snad už tři hodiny. Když mu o něco jde, dokáže být až neuvěřitelně vytrvalý. A tohle byla zřejmě jedna z věcí, které ho naprosto uchvátily. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Už z něj mám hlavu jak škopek.

Za chvíli tady bude auto a hurá na letiště! Tuhle jedinou část naší dovolené nesnáším! Létání! Proč ještě nikdo nevymyslel dopravní prostředek, jež by se držel pevné země a byl hodně rychlý? Klidně bych si i připlatil. Opravnu nesnáším létání!

„Tome! Ty mě vůbec neposloucháš!“

„Ne, neposlouchám, protože jsem z toho tvýho věčnýho hučení ohluchnul! A už mi dej pokoj!“ Neměl jsem náladu, potřeboval jsem se psychicky připravit na víc jak 7 hodinový let a Billovo věčný dorážení mi moc nepomáhalo.

Brácha se samozřejmě nafouknul jak balón, čímž jsem si zaručil přibližně hodinu sladkého ticha. Nevěřili byste, jak dokáže být otravný!

Z ulice se ozval klakson. Popadnul jsem kufr a dotáhnul ho až ke dveřím. Za chvíli už zvonil Saki. Otevřel jsem mu a pomohl se zavazadly. Bill samozřejmě stěhuje polovinu svého šatníku. Jak jinak! Divil jsem se, co se vším tím šatstvem chce dělat, když se stejně budeme neustále válet na pláži. Já osobně jsem si zabalil jedny plavky, spodní prádlo a pár triček a kraťas.

Konečně jsem seděli naložení v autě i se všemi Billovými zavazadly a jeli směr letiště. V uších jsem měl iPod a pobrukoval si do rytmu. Snažil jsem se dělat všechno pro to, abych zapomněl na nadcházející sedmihodinové utrpení. Vzal jsem si sebou prášky na spaní, měl jsem totiž plán. Než sedneme do letadla, vezmu si dvě pilulky a během dvaceti minut budu tuhej jak špalek. Skvělý plán, že? Jsem schopný udělat cokoliv.

****

„Tome! Vstávej, už jsme přistáli!“ Snažil se mě probudit. Když jsem ucítil asi sedmé rázné zatřesení, konečně jsem otevřel oči.

„No to je dost! Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo!“ Bill seděl vedle mě a kroutil hlavou. Protřel jsem si oči, zívnul a začal jsem se zvedat ze sedadla. Venku bylo nádherné slunečné počasí.

Přidali jsme se k dalším cestujícím a pomalu opustili prostor letadla. Prošli jsme pasovou kontrolou a hurá pro zavazadla. Měli jsme štěstí, protože naše kufry přijely jako jedny z prvních.

Po necelých čtyřiceti minutách už jsme stepovali před halou a hledali zaplacený odvoz. Ještě nás čekala několikahodinová cesta na ostrov. Nevím proč, ale cestování lodí mi nevadí. Konečně jsem se dopracovali na ostrov, kde se nacházel náš letní ráj. Měli jsme zaplacenou celou jednu chatku – all inclusive. Čtrnáct dní v naprosté pohodě! Miluju peníze! O takových dovolených se mi dříve mohlo jen zdát!

Než jsme se zabydleli a okoukli, kde co je, bylo skoro deset hodin, tedy středoevropských. Cítil jsem se jako zpráskanej pes. Navíc časový posun a změna podnebného pásma udělala svoje. Byli jsme zralí tak akorát do postele. Umyli jsme se a, i když venku ještě svítilo slunce, šli jsme spát. Zítra je taky den.

****

Ráno jsem se probudil úplně zpocený. Ta vlhkost vzduchu je vražedná! Vlezl jsem si pod vlažnou sprchu a příjemně se naladil na dnešní den. Vešel jsem do jídelny, no, byl to koutek u oken s překrásným výhledem, stůl se třemi židlemi. Pod oknem kvetly nějaké exotické květiny, takže celá místnost sladce voněla. Posadil jsem se na jednu z proutěných židlí a posnídal ovoce, které se objevilo naaranžované na obrovské míse. Když jsme si vzpomněli na cokoliv k jídlu, pití a tak, stačilo zvednout telefon a během pár minut u dveří klepala pokojová služba. Bill zřejmě objednal nějakou snídani, protože ovoce je samozřejmost a v lednici jsem objevil nějaké jogurty, džusy, salámy a sýry. Na stolku stála ještě ošatka s pečivem. A pokud bychom zatoužili po něčem vařeném, stačilo se přesunout do hlavní budovy, kde byla větší restaurace.

Dojedl jsem, vypil asi čtvrt litru ovocné šťávy a začal se shánět po Billovi. Za celou dobu po něm nebylo ani vidu ani slechu. Vešel jsem k němu do pokoje a zarazil se mezi dveřmi. Ležel na břiše na posteli, v uších sluchátka a studoval nějakou brožuru. Na zavolání nereagoval. Musel jsem dojít až k němu, aby si mě všimnul. Pořádně se leknul a snažil se schovat jeho čtivo pod polštář. Zrudnul jak rajče a valil na mě oči.

„Co tam máš tak zajímavýho?“ Měl jsem chuť jej ještě trošku potrápit. Bylo jasné, že nechce, abych věděl, co jej tak zaujalo.

„Nic.“ Zvedl se z postele a snažil se mě odtáhnout do bezpečné vzdálenosti. Bohužel, nebo radši bohudík, se mu to nepodařilo. Hrábnul jsem pod polštář a v další chvíli už jsem v prstech třímal jeho poklad. Bill zrudnul a nasupeně založil ruce na hrudi.

„Proč nikdy neuděláš to, co chci? Seš fakt strašnej!“ štěknul na mě odpochodoval do jídelny. Musel jsem se smát. Je tak předvídatelný! Sednul jsem si na jeho postel a konečně se podíval na tu brožuru. Vyvalil jsem oči. Byla to příručka s názvem „Co všechno se dá udělat s ústy, aneb Milování je hra.“ Zřejmě ho ten nápad s výukou ještě nepřešel. S povzdechem jsem se zvednul z postele a šel za Billem do jídelny. Seděl na židli a zíral z okna.

Sednul jsem si k němu a položil tu brožuru na stůl. Střelil po mně pohledem a významně se podíval i na tu příručku.

„Ještě tě to nepřešlo?“ zeptal jsem se s obavami v hlase.

„Ne, nepřešlo. A ty jsi slíbil, že mi pomůžeš! Tak ať tě ani nenapadne snažit se z toho vykroutit!“

„Ale Bille, vždyť to není nic těžkýho, přijdeš na to i bez tréninku. Musíš uznat, že je to trochu trapný!“

„To říkáš, protože jsi to nikdy nedělal. Vždycky jsi byl jen ten, který si to nechává dělat, ale nikdy jsi to nedělal sám! Tak mi nevykládej, že to nic není! Je to pro mě důležitý! Dokážeš to pochopit?“

„Já chápu, že chceš být ve všem dokonalý, ale tohle, to je prostě divný!“

„Tome, prosím! Udělej to pro mě, prosím!“ Billovi se začaly v očích lesknout slzy. Snažil se je zahnat usilovným mrkáním, jenže já si jich už stejně všimnul. Bylo mi líto, že jsem ho dohnal až k slzám, ale tohle, to co po mně chce, to je tak strašně divný! Kdyby to bylo cokoliv jiného, strašně rád bych mu pomohl, naučil ho cokoliv, ale tohle? Věděl jsem, že stejně kývnu a pomůžu mu. Ale taky jsem věděl, že se u toho budu cítit tak nepříjemně jako snad ještě nikdy ve svém životě.

„Dobře. Tak dobře. Udělám to. Ale nečekej nějaký názorný ukázky. To ti říkám rovnou, nic ti ukazovat nebudu, jasný?“ Povzdechnul jsem si a poraženě se podíval bratrovi do rozzářené tváře.

„Díky! Díky! Jseš ten nejlepší brácha na světě! A nemusíš mi nic ukazovat, stačí, když mi řekneš, jak na to. Dobře?“ Radostí se div nepočůral. Vstal ze židle, vrhnul se mi do náruče, potom odtančil k sobě do pokoje. Prozpěvoval si nějakou písničku. Za chvíli vylezl v plavkách, s ručníkem kolem krku a slunečními brýlemi na očích.

„Tak šup, šup. Jdeme na sluníčko! Přece tu nebudeš celej den zavřenej. Slyšíš? Vodička volá!“ Zatleskal a s úsměvem od ucha k uchu vyrazil na pláž. S povzdechem a myšlenkou na nadcházející „výukový program“ jsem vstal a šel se připravit, když to sluníčko a vodička už jsou strašně nedočkaví! Ten Bill mě jednou přivede do hrobu!

autor: Dania
betaread: Janule