Brothers 6.

„Bille! Bille!“ Já se z něj fakt picnu. Střevo jedno! Začal vyvádět, pořád se mě snažil vyprovokovat k písečno-vodní válce. Nakonec ani nepotřeboval moji pomoc k tomu, aby se přerazil. Zvládl to sám. Podjela mu noha a rozplácl se do písku tak nešťastně, že hlavou skončil ve vodě. Zvedl se a začal lapat po dechu. Zrudnul v obličeji a nemohl se nadechnout. Přiskočil jsem k němu a praštil jej do zad. Nic. Ještě jednou jsem jej praštil do zad a doufal, že tentokrát to zabere. Zabralo. Začal kašlat. Klečel na všech čtyřech v písku a pročišťoval plíce.

Strašně moc se mi ulevilo. V zápětí jsem na něj začal křičet a o minutu později jsem jej objímal jak nejpevněji jsem mohl. Měl jsem nepředstavitelný strach.

„Ty trdlo! Přestaň dělat kraviny, ano? Zabiju tě, jestli se ti něco stane! Slyšíš?“ Křičel jsem na něj. Bill jen přikyvoval a držel se mě jako klíště. Po tvářích mu stékaly slzy, následek prožitého šoku. Vzal jsem jeho tvář do dlaní a palci stíral jeho slzy.

„Nebreč, už je dobře.“ Zakýval hlavou a rozbrečel se ještě víc. Přivinul jsem jej k sobě a houpal v náručí. Můj malý bráška. Hladil jsem jej ve vlasech a druhou dlaní přejížděl po zádech. Po chvilce se začal uklidňovat. Občas popotáhl a jak se jeho tělo začalo uvolňovat, choulil se mi do náruče čím dál víc. Je tak…….křehký. Ano, to je to slovo. V tuto chvíli mi připadal křehčí než nejtenčí broušená číše.

„Promiň Tomi, už nebudu dělat blbosti. Mám tě moc rád.“ Podíval se mi do obličeje a přitiskl svoje rty na moji tvář.

„Taky tě mám moc rád, Bille.“ Usmál se na mě a já najednou pocítil nutkání přitisknou svoje rty na jeho. Dát mu najevo, že je pro mě nejdůležitější osoba na světě. Miluju ho, je to můj bratr. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to. Před několika minutami jsem si uvědomil, jak je lidský život křehký. Stačilo, abych se třeba díval jinam, nebo nevnímal co dělá. A radši ani nechci domýšlet, jak to mohlo dopadnout.

„Pojď, půjdeme dovnitř. Dneska nechci písek a moře už ani vidět. Dáme si sprchu a budeme pokračovat ve tvém vzdělávání, co ty na to?“ Usmál se jako sluníčko, přikývl a naposledy se ke mně přitisknul. Potom jsme se zvedli z písku a šli do chatky. Nechal jsem Billovi koupelnu a sám se usadil na proutěnou židli. V hlavě jsem měl dost velký chaos. V takových chvílích, jako byla ta před několika minutami, si člověk uvědomí, co je na světě nejdůležitější. A bezesporu, můj bratr je ten, pro koho žiju. Opravdu ho miluju.

Zamračil jsem se, pocity, které se rozlévaly mým nitrem, nutkání, která nabádala moje tělo k činnostem, jež nejsou příliš obvyklé ve vztahu mezi sourozenci; cítil jsem se zmatený. Není nic špatného na tom, dát bratrovi najevo, že jej mám rád. Jenže to, co se událo v mých představách, obraz, který na zlomek sekundy vyvstal před mým zrakem, to nebylo příliš bratrské. Zlíbat každý milimetr jeho tváře, tisknout jej k sobě tak silně, až by splynul s mým tělem v jedno, protože jedině tak si můžu být jistý, že je naprosto v bezpečí, to nejsou bratrské pocity. Nebo ano? Ne, myslím, že ne. Připisoval jsem tuto rozpolcenost události, jež se stala před pár minutami na pláži. Nestává se každý den, aby se Bill topil. Tím to bude; adrenalin, který se uvolnil během těch několika minut, je příčinou mých zvláštních pocitů a představ. Kývnutí hlavou, symbol souhlasu, ujištění o správnosti mého zdůvodnění.

Dveře od koupelny se otevřely a Bill vešel do místnosti jen v boxerkách. Zvednul jsem se ze židle a vystřídal jej ve sprše. Smyl jsem z těla všechen ten písek a sůl. Kůže mohla volně dýchat a moje nálada se jako mávnutím kouzelného proutku zvedla o sto procent. Nebratrské myšlenky na Billa jsem zasunul hluboko do nejzazšího koutu mé mysli.

Vstoupil jsem do místnosti a našel Billa sedět na podlaze, opřeného o pohovku. Měl zavřené oči, hlavu opřenou a pažemi se objímal. Došel jsem až k němu, ruku položil na jeho rameno. Otevřel oči a zamrkal. Usmíval se.

„Už je ti dobře?“ Pohladil jsem ho po tváři. Usmál se koutkem úst a krátce přikývl.

„Chceš pokračovat?“ Podíval se na mě a zamračil se.

„Nevím. Nebudeme si dneska jenom povídat? Třeba se můžeme dívat na televizi, nebo tak.“ Zamrkal a upřel na mě svůj pohled.

„Dobře.“ Na chvíli jsem se odmlčel, nespouštěje oči z bratrovy tváře. „Opravdu je ti dobře?“ Vypadal sklesle.

„Jo, jen mě začala trošku bolet hlava.“ Usmál se, vstal z podlahy a uvelebil se na pohovce. Zapnul jsem televizi a do přehrávače strčil nějaký dívídíčko. Sednul jsem si vedle Billa a pustil film.

Po chvilce se přisunul blíž ke mně a hlavu opřel o moje rameno. Objal jsem jej kolem ramen a čekal, až zaujme pro něj nejpohodlnější pozici. Nohy skrčil pod sebe a opřel se o mě celou vahou.

Asi půl hodiny jsme se dívali, když jsem ucítil vlhko. Podíval jsem se dolů. Bill se mi obličejem tiskl ke krku, slzami smáčel kůži a v dlaních svíral látku mého trička.

„Billy, copak? Je ti špatně? Co se děje?“ Natočil jsem si jeho obličej k sobě a podíval se mu do očí. Zavrtěl hlavou a zhluboka vzdychnul.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

„Co je ti líto?“ nechápal jsem o čem mluví. Sklopil víčka a hlavu si opět položil na moje rameno.

„Že ses o mě bál. To je teda dovolená. Pořád tě jenom otravuju a pak se ještě skoro utopím. Promiň, Tomi! Mám tě tak moc rád. Jsi ten nejlepší bráška na světě. Ani si tě nezasloužím!“

„To není pravda. Neotravuješ mě, a to spíš já si nezasloužím tebe. Já sice brblu, ale jsem moc rád, že mě potřebuješ. Dělám to pro tebe strašně rád, víš? Jsi můj malý bráška, od čeho bych tu jinak byl, než proto, abych ti splnil každé tvoje přání, hm?“ Prstem jsem mu cvrnknul o nos.

„A už neplakej. Zapomeneme na to, dobře? Tak, a teď koukej na film.“ Usmál jsem se na něj a obličej otočil zpět k obrazovce. Ten pocit tu byl zase. Slíbat vlhkost z jeho tváří, obejmout jeho chvějící se tělo a přitisknout jej k sobě. Nechat jej proniknout do všech koutů mé duše. Zavřel jsem oči a snažil se vzchopit. Co se to se mnou děje? Zatřásl jsem hlavou a oči upřel na obraz líbající se dvojice. Tak tohle mi zrovna moc nepomůže! Zhluboka jsem vydechnul a rychle mrknul dolů na Billa. Díval se na pár a hryzal si spodní ret.

„Tomi?“

„Hmm?“ Opět jsem se na něj podíval. Upíral na mě svoje doširoka otevřený oči a stále si hryzal spodní ret.

„Zavři oči. Chtěl bych něco vyzkoušet.“

Můj mozek pracoval na plné obrátky. Tušil jsem, co chce vyzkoušet. Ne, já věděl, co chce vyzkoušet. Jenže problém byl v tom, že jsem se nedovedl rozhodnout, jak zareagovat. Povolit, nepovolit? Hlavou mi vířily miliony myšlenek, obrazy líbajících se dvojic, Billovy rty na mých. Bože! Nad čím to přemýšlím? Ne! To nejde!

„Tomi?“ Díval se na mě a čekal.

„No? Proč mám zavřít oči? Jakou boudu na mě zase šiješ?“ Usmál jsem se na něj a šibalsky mrknul. Musel jsem to nějak zakecat. V tuhle chvíli jsem nemohl mluvit o jeho výuce líbání, protože by se to zvrhlo v něco naprosto jiného. A to jsem už tuplem nemohl dopustit. Začíná se mi to celé vymykat z rukou!

„Prosím, na nic se neptej. Jen je zavři, ano?“ Díval se mi upřeně do tváře a mírně se usmíval. Oči mu zářily jako dva drahokamy. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled. Byl jsem lapen do jeho sítí, kdyby mi teď řekl: ‚Skoč!‘ poslechl bych a ani vteřinu se nerozmýšlel.

Kývl jsem na znamení souhlasu a pomalu zavřel oči. Vyprahlé rty jsem přejel jazykem a čekal.

Ucítil jsem dotek jeho prstů na své tváři. Putoval jimi od obočí přes nos až na rty. Bříšky přejížděl tam a zpět, testoval jejich hebkost. Dlaní druhé ruky se opřel o moje rameno a zvedl se, aby jeho hlava byla na stejné úrovni jako moje. Cítil jsem jeho zrychlený dech, odrážel se od mých rtů. Znovu jsem si přeje jazykem po rtech. Cítil jsem, že jestli okamžitě něco neudělá, exploduji. Měl jsem nutkání otevřít oči a podívat se, co jej tak zdrželo. Neudělal jsem to.

Billova dlaň se přesunula na moji tvář a mírně mi naklonil hlavu. Už! Už to přijde! Cítil jsem, jak se jeho rty přibližují. Mírně jsem pootevřel ústa a šílel očekáváním. Za vteřinu, za pár okamžiků!

Najednou je to tady! Cítím, jak se jeho rty tisknou na moje. Nejdříve lehce, potom čím dál silněji. Jazykem přejede po každém rtu zvlášť. Vsaje horní a posléze i ten druhý. Jazykem se snaží prodrat dovnitř. Nebráním se. Pootevřel jsem ústa a nechal jej vniknout mezi ně. Jazykem se dral kupředu a mapoval každý milimetr mých úst. Potom se začal věnovat mému jazyku. Snažil se mě vyprovokovat k činnosti. Přejížděl po něm, strkal, obmotával jako had. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a zapojil se taky.

Objal jsem jej kolem pasu a přitiskl si jej k sobě. Druhou rukou mu zajel zezadu do vlasů a sevřel je v pěst. Zaklonil jsem mu hlavu a tentokrát jsem to byl já, kdo převzal otěže. Chutnal báječně! Po čokoládě a pomerančích. Nevím, jak to udělal, ale bylo to tak. Útrobami se mi rozlévaly vlny horka a vzbuzovaly ve mně touhu po dalších dotecích. Toužil jsem se do něj ponořit, ztratit se v jeho horkosti, v jeho chuti a vůni.

Celý polibek netrval víc jak třicet vteřin, ale já to prožíval jako nekonečná muka. Slastná muka! Bože, Bille, co mi to děláš?

Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme zrychleně dýchali. Zírali jeden druhému do očí a nebyli schopni pohybu. Můj mozek byl jako po výbuchu, pusto a prázdno. Zamrkal jsem a snažil si uvědomit, co se to tu vlastně stalo.

„Líbáš…. skv–, ehm….dobře.“ Staženým hrdlem se prodralo pár slov. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od jeho malinově růžových rtů, lesknoucích se před několika okamžiky ukončeným polibkem.

Zamrkal a lehce se usmál. Uvědomil jsem si, že ještě pořád svírám v dlani jeho vlasy. Pustil jsem je a jeho hlava se vrátila do původní polohy. Sednul si vedle mě a pořád zaraženě zíral před sebe. Musel jsem na vzduch. Vstal jsem, a aniž bych se podíval na Billa, který byl neustále duchem mimo, opustil jsem chatku.

autor: Dania
betaread: Janule