Emotio

Na schodech vedoucích do patra jejich rodinného domu, seděl pobledlý chlapec. Hlavu měl složenou v dlaních, kolena si těsně tiskl k hrudi. Jeho uhlově černé vlasy skrývaly i ty poslední zbytky jeho ztrápené tváře. Otřásal se mohutnými vzlyky a snažil se nevnímat křik, ozývající se z kuchyně. Nechtěl tomu všemu naslouchat, něco jej však stále drželo na místě, kvůli něčemu zde musel zůstat. Jak dlouho už tu vlastně sedí? Půl hodiny, nebo snad dokonce už celou hodinu? Nevnímal čas, nechtěl vnímat nic, ale hlasy jeho rodičů se mu zarývaly hluboko do mysli a způsobovaly mu neskonalá muka. Proč se vůbec hádají? Proč ničí celou jejich rodinu? Nevidí, kolik trápení způsobují? Měl pocit, že na světě už snad není nikdo, kdo by jej z tohohle utrpení a žalu mohl zachránit. Ale on tu byl, věděl, kdo jediný mu může pomoci. Kde vůbec je? Věděl to, ale nechtěl na to myslet. Věděl, že by si tím ještě více ublížil. Potřeboval jeho blízkost stejně tak, jako poutník potřebuje vodu k utišení žízně, potřeboval jej stejně, jako horská květina paprsky slunce…

Ale on tu nebyl… Nezajímá ho hádající se matka s otcem, neobtěžoval se přijít za Billem, který musel tomuhle celému divadlu přihlížet a tiše plakat nad každou ránou, která matce utkvěla na tváři otcovou nelítostnou rukou… Zůstal tu sám a pomalu přestával doufat… Ale jak dlouho už? Jak dlouho musel snášet křivdy obou rodičů a jejich vzájemné hádky, které nikdy nekončily, naopak čím dál více se stupňovaly?… Porcelán z kuchyňské linky pomalu vymizel, jak jej otec tříštil o silné zdi v kuchyni. Jak dlouho bude muset ještě tohle všechno snášet? Dříve tu byl ještě jeho bratr, který jej utěšoval v náručí a šeptal něžná slova. Ach, kdyby jen Tom věděl, co pro něj znamenal sebemenší dotek jeho ruky na zádech, jak se mu po těle rozlil pot, kdykoli mu šeptal něžná slůvka do ucha a sliboval, že se o něj postará. Bill se těchto chvil nemohl nabažit, stejně jako chtěl, aby je nemusel zažívat… Bylo mu jasné, že pouze bratrská láska poutá Toma k Billovi, věděl, že každý večer chodí za ní, za tou, kterou z hloubi duše miluje a on, pouhý bratr, s tím nic nenadělá. Do smrti bude žít jen poloviční život – s ním, ale bez něj…

Jeho tělo se teď začalo nezadržitelně třást, když k němu dolehl hysterický jekot jeho matky a hněvivý křik otce, doplňovaný řinčením hrnců a židlí… nemohl už dál…

Vchodové dveře se potichu otevřely a ze tmy se vynořila postava vysokého chlapce s dredy. Tvář měl roztáhnutou letmým úsměvem a okolnostem v kuchyni nevěnoval pozornost. Nesnášel ty hádky, ale naučil se je už nevnímat… Okamžitě na něj dolehl strach o Billa a začal si rychle sundávat boty a odkládal bundu na věšák. Snažil se nenápadně projít obývákem směrem ke schodům a do pokoje, užuž se mu to dařilo, když uslyšel ten nejhnusnější hlas přímo za svými zády. Otočil se a za ním stál Gordon s vražedným výrazem ve tváři. „A tys byl kde, spratku jeden!“ zavrčel a aniž by čekal na odpověď, rozpřáhl se a Tomovi vrazil ránu do brady. Ten nevydržel nápor takové síly a upadl na zem. Před očima se mu udělalo černo a v ústech cítil pachuť krve. Zorničky se mu rozšířily strachem, protože Gordon se napřahoval k další ráně.

„Nech toho, ty zvíře… Slyšíš? Nech to dítě! Co si to dovoluješ! Jsi tak ubohý, že si dovoluješ na děti? Hnusáku… Tome, vypadni nahoru, tady nemáš co dělat!!“ V matce se zračila lítost se vztekem. Tom se ani nepokusil odporovat a rychle vyběhl z obýváku směrem ke schodům, kde byly hlasy rozběsněných rodičů přece jen utlumené. Opatrně si šáhl na pohmožděnou čelist a syknul bolestí. Do očí se mu nahrnuly slzy. Tohle už bylo moc… Chystal se jít nahoru do pokoje, když na schodech uviděl drobnou siluetu, krčící se u zábradlí. Neváhal a okamžitě k ní přišel… Pohled na zničeného bratra jej dorazil…Uvědomil si, že jejich domov už netvoří tyto čtyři zdi a rodina uvnitř nich se hroutí, stejně jako se Billovo srdce rozpadá na milion kousků. A to nemohl dopustit.
„Bille…“ zašeptal a sklonil se nad jeho postavou. „Bille, pojď, půjdeme nahoru… Tohle nemůžeme poslouchat.“ Bill, jakoby znovu procitl s jeho hlasem. Vzlyky se utišily a pomalu vzhlédl na člověka, sklánějícího se blízko nad ním.
„Tome… Ty jsi přišel…“ Odpověděl úlevně tichým hlasem, z kterého přeběhl Tomovi mráz po zádech. Byl tak slabý a bezbarvý…

„Ano, jsem tady, jen pro tebe… Pojď, půjdeme do pokoje.“ Nečekal na odpověď a pomalu jej začal zvedat ze schodu. Byl tak lehký a křehký, že se bál, aby se při sebemenším dotyku nezlomil a nerozpadl na prach. Společnými silami se dobelhali k Tomovi do pokoje. Když zavíral dveře, cítil jak se o něj Bill opírá celou vahou svého těla a jemně mu funí do ucha. Byl tak něžný, tak bezbranný… povzdechl si Tom. Už kvůli němu musím odtud odejít. Pomalu jej posadil na postel a sedl si před něj. Zadíval se do těch mrtvých očí, které postrádaly svou živost, tu energii, která z nich vždy čišela.

„Bille… Odpusť mi to… Prosím…“ vzal jeho ruce do svých a přiložil si je na tváře. Byly tak ledové…

„Ach Bille… Proč nejsem lepším bratrem? Teď musíš tak trpět.“ Tom už dál nevydržel ten hluboký pohled… ne teď, když se cítil tak špinavý, nečistý… Zklamal… Chystal se zvednout a odejít do koupelny smýt alespoň nějaké známky viny… Ale ty chladné hebké ruce, jej zastavily. Chytly jej za předloktí a stáhly zpátky k němu na zem.

„Tome… Ty nejsi ten, který se má omlouvat…“ Bill sklopil pohled. Tom i přes tu tmu, která panovala v jeho pokoji poznal, že na tváři se mu lesknou slzy… nechápal… “ Zradil jsme tě a teď tě i ztrácím… Osud byl ke mně krutý, ukázal mi lásku, kterou nikdy nemůžu naplnit bez pocitu viny a sebezapření. Chtěl bych toho teď tolik udělat, tolik ti říct. Ale bojím se chyby, která se nebude dát vrátit zpět a já tě navždycky ztratím… Tome… Pověz…“ Bill se mu hluboce zadíval do očí. Tom viděl, že mu po tváři stekla slza… jedna jediná, která znamenala tolik bolesti, pochyb a utrpení… „Pověz mi… Zda mohu udělat tu chybu a nechat činit své srdce…“

Tom pochopil… ty měsíce, co se snažil přijít na důvod Billovy sklíčenosti, kdy chtěl vědět, co mu způsobuje tolik trápení a kdo může za slzy, které smáčely jeho tváře… Byl to on… On je tím, kdo ubližuje. Pochopil… Nemohl se podívat do Billovy tváře, aniž by pocítil odpor k sobě samému, že jej tak dlouho trápil… Ne… Nemůže… Nejde to… Ale nechce více ublížit… Ne, to ví,on to cítí…

„Člověk dělá chyby, je jen na bohu, zda hřích odpustí… Jen on může soudit…“
„Já nedělám chyby… Tome… ale teď udělám… První… Největší… A poslední…“ Bill se k Tomovi pomalu naklonil a spojil svá ústa s jeho… Bylo v tom tolik něhy, tolik lásky… ale cítil to tak i Tom? Dokázal by teď od sebe bratrovo křehké tělo odtrhnout a zanechat jej napospas zklamání? Ne… v tomto okamžiku ne… Oplatil mu ten polibek, jak nejvroucněji uměl… Po tvářích se mu začaly linout slzy, ale musel to udělat… Bill jej miluje, kdežto Tom nechce být kat…

„Teď mi řekni… byla to chyba?…“ vzdychnul Bill a zadíval se na Toma, kterému se po tvářích kutálely slzy… Nedokázal se Billovi podívat do očí, nedokázal mu odpovědět… Jen seděl a zem pod ním skrápěly kapičky sklíčenosti a lži…

Nemusel nic říkat… Bill pochopil… Opatrně se zvedl z postele a přešel ke dveřím z pokoje. Naposledy se otočil k Tomovi…
„Za chyby se platí, já za tu svou už zaplatil… Teď mě bůh suď, že ničeho nelituji… Miluju tě, Tome…“ poslední dvě slova se ztratila ve vzduchu, naplňujícím pokoj, Tom je však přesto slyšel… seděl dál na zemi a nechával si perly hořkosti stékat po tvářích… zklamal, zradil, zalhal… je natolik špatným? Ano… zradil vlastního bratra. Dal mu planou naději, kterou mu ve stejném okamžiku bez známky lítosti vzal… nesnášel se… seděl na chladné zemi a otřásal se neutuchajícími vzlyky… A snad poprvé… Za tolik let… Začínal pociťovat cit, který tak dlouho hledal… Nebyl to hněv, odpor ani hořkost… Ale cit daleko čistší, křehčí a složitější…

autor: Calimë-S
betaread: Janule