Hodiny

Neuvěřitelné a hlavně stálé tikání hodin mě náramně znervózňovalo. Už několik desítek minut tu sedím v kavárně a čekám na svého nejlepšího přítele, Andrease. Už měsíc s ním jsem dohodnutý, že se sejdeme, ale stále nechodí. Měl mi podat informace o včerejším večírku, který u sebe pořádal. Ano, přiznávám, jsem taková menší drbna, ale týká se to Toma. Mého Toma. Už je to několik měsíců, co k němu cítím jiný vztah než bratrský. Promíchal jsem si lžičkou horké kafe a zadíval jsem se ven. Sedl jsem si záměrně k oknu, abych mohl pozorovat kapičky deště, dopadající na zem z nebe. Tiše jsem si povzdechl. Poslední dny byly opravdu ošklivé. Neustále jen pršelo a moje nálada byla na bodu mrazu. Již 3 dny jsem se v kuse hádal s bratrem a končilo to většinou tím, že jeden z nás opustil dům a vrátil se časně nad ránem nebo až druhý den odpoledne. Vzal jsem mezi své prsty hrnek s bílým kafem a usrkl jsem si. Položil jsem hrnek zpět na talířek a sledoval lidi, pobíhající po dešti. Konečně jsem zahlédl osobu, na kterou jsem tolik čekal. Rty se mi zvlnily do jakéhosi úsměvu a už jsem jen čekal, než se za mnou otevřou dveře. Po malé chvilce zacinkal zvonek nade dveřmi a hnal se ke mně, celý promočený od deště, Andreas.
„Ahoj Bille, omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale přišel ke mně Tom,“ pevně mě objal a políbil mě na tvář, jako jsme to dělávali vždy. Tedy, jen já a Andreas. Měli jsme spolu o něco jiný vztah než on s Tomem. Když byl s Tomem, byl to ten týpek, který nikdy nezkazí náladu, ale ve skutečnosti to byl docela obyčejný kluk, který miloval zábavu a když byl zamilovaný, svěřoval se mně a já zase jemu. On je také první, kdo ví o tom, co cítím k Tomovi. Usmál jsem se na něj a usadil se zpátky na svou vyhřátou židli. Usadil se naproti mně a chvilku si vybíral v nápojovém lístku.
„Jeden mátový čaj, bez medu, prosím,“ usmál se něžně na servírku, která stála u našeho stolu a svůdně na něj koukala. Jen slabě kývla hlavou a zmizela za pultem. Odsunul jsem od sebe šálek s kafem a nahnul jsem se přes stůl blíže k Andreasovi.
„Tak co?“ zeptal jsem se smutně a podíval jsem se do jeho zelených očí. Pohledem klesl o něco níže a zadíval se do dřevěné desky stolu. „Andy, no tak. Co se děje?“ opět jsem ho vybídl a srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlostí. Bál jsem se, co mi řekne. Měl jsem strach, co uslyším z jeho úst. Zhluboka se nadechl a podíval se mi do očí. Měl v nich smutek. Ne, měl v nich lítost… Už teď mi bylo jasné, co mi řekne, ale raději jsem se o tom chtěl přesvědčit.
„Víš, přišel ke mně a řekl mi, že se mnou-“ nedořekl, protože jsem ho přerušil.
„Andreasi!“ okřikl jsem ho naštvaně. Znovu se zhluboka nadechl.
„Prý je zamilovaný,“ odpověděl a mně, jakoby se zhroutil celý svět. Slyšet, že je Tom zamilovaný, bylo jako kdyby mi právě někdo řekl, že jsem umřel. Sundal jsem ruce ze stolku, na kterém jsem je měl položené a vložil jsem si je do klína. Sklopil jsem pohled a vnímal jsem, jak mi po tváři stéká hořká slza. Slza bolesti. Smutku a utrpení. Nezmohl jsem se na žádné slovo. Nic jsem nevnímal. Stále jsem hleděl na své ruce položené na klíně a pohledem jsem se vpíjel do náramku, který mi kdysi dal Tom, když jsem byl v nemocnici. Nosit jsem ho opět začal v době, kdy jsem si uvědomil to, co k němu cítím. Zvedl jsem znovu pohled k Andreasovi. Měl už před sebou hrneček s čajem. Ani jsem nepostřehl, že přišla servírka a ani to, že opět odešla.
„Řekl ti, kdo to je?“ zeptal jsem se tiše a hřbetem ruky jsem si setřel slzu, která mi volně stékala po tváři. Byla jen jedna. Jedna jako láska. Neopětovaná láska. Smutně zavrtěl hlavou.
„Nechtěl mi říct, o koho se jedná, prý si to musí pořádně všechno ujasnit,“ odpověděl. Hrál ve mně malý plamínek naděje, ale věděl jsem, že je to hloupost. Jak by někdo takový, jako je právě Tom, mohl milovat svého bratra? Své dvojče? Znovu mi stékala jedna slza po tváři. Andreas se na mě soucitně podíval. Odstrčil se od stolu, přešel ke mě a hned mě objal. Tiskl mě k sobě jako plyšového medvídka, slabě mě hladil ve vlasech a já se cítil tak nějak v bezpečí. Věděl jsem, že Andreasovi můžu věřit v každé situaci. Mírně jsem se od něj odtáhl a usmál jsem se na něj. Úsměv mi lehce oplatil.
„Andy, půjdu domů, potřebuji se uklidnit,“ usmál jsem se na něj a pomalu jsem se začal oblékat. „V pohodě, nemám jít s tebou?“ zeptal se mě a já jen zavrtěl hlavou. Chtěl jsem být sám.
„Já to zaplatím,“ mrkl na mě, tím jakoby mě popohnal, abych šel. Otočil jsem se na podpatku a zmizel jsem v deštivém dni. Procházel jsem se temnými uličkami a opět nic nevnímal. Jen dopadající kapky na mou tvář. Zachvěl jsem se zimou a přitáhl jsem si k sobě blíž bundu, která mě aspoň trošku hřála.

Ani nevím, jak dlouho jsem šel, ale už jsem stál před domovními dveřmi a celý jsem se rozklepal. Nechtěl jsem teď bratra vidět, neměl jsem na to náladu. Vlastně ani nevím, jak bych se choval. Určitě bych opět zpanikařil a utekl stejně, jako tomu bylo minule… Odemkl jsem rozklepanými prsty dveře a vešel do baráku. Překvapeně jsem zůstal stát, když nikdo v dolním patře nebyl. Pro jistotu jsem ale pozdravil.
„Ahoj!“ křikl jsem do prázdna a svlékl jsem ze sebe mokrou bundu. Přehodil jsem jí na věšáku a šel rovnou do kuchyně, abych se napil něčeho uklidňujícího. Pletl jsem se. Nebyl jsem doma sám. Jen co jsem zavřel dveře od kuchyně, po schodech z horního patra se nesly hlasité kroky.
„Kde jsi byl?“ rozrazily se dveře, ve kterých stál naštvaný Tom. Jindy bych na něj byl milý, ale teď jsem neměl důvod. Naštvaně jsem odložil skleničku na linku a bojovně jsem se na něj podíval.
„Co je ti do toho? Nestarej se o mě!“ vykřikl jsem a otočil jsem se zády k němu.
„No to se teda starat budu, jsi můj bratr a já měl o tebe strach!“ slyšel jsem jeho hlas čím dál tím blíž. Ano, jsem JEN jeho bratr, ale já přeci nechci být JEN ten bratr – dvojče… Já chci být i něco víc, ale… To si jen můžu přát. Nikdy to tak nebude. Opět jsem zavřel oči a vybavoval jsem si, co mi řekl Andreas. „Prý je zamilovaný!“ znělo mi neustále v uších. Dívka, do které se zamiloval, musí být opravdu pyšná. Tom nikdy zamilovaný nebyl. Musela ho hodně pobláznit.
„Bille… No tak, nechci se s tebou zase hádat,“ pošeptal mi Tom těsně u ucha a já zpanikařil. Ta blízkost v jaké u mě byl… Rychle jsem se otočil, náhle ho od sebe odstrčil a v mžiku jsem vybíhal schody do pokoje. Hlasitě jsem třískl dveřmi, po kterých jsem se svezl na zem a rozplakal jsem se jako malá holka. Teď jsem si nepřál nic jiného, než být u Toma v náručí a nechávat se utěšovat konejšivými slůvky lásky. Koleny jsem si podepřel bradu a hlasité vzlyky, které jsem vydával, musely být slyšet až na ulici. Ticho. Mučivé ticho. Žádné hlasy. Jen tikání hodin a teď už občasné, ale stále hlasité, vzlyky.
„No tak, Bille, bráško… Copak sis ničeho nevšiml?“ uslyšel jsem Tomův hlas za dveřmi a zpozorněl jsem.
„Ne, to ty sis ničeho nevšiml!“ vykřikl jsem zoufale. Už jsem mu musel říct, že ho miluji, že pro mě znamená všechno. I když jsem věděl jak zareaguje, byl jsem si jistý, že mu to říct musím.
„Otevři, Bille, prosím,“ zašeptal naléhavě a já se postavil. Pomalými pohyby jsme odemkl a podíval jsem se bratrovi do očí. Tolik lásky. Tolik touhy, kolik v nich měl. Zalapal jsem až po dechu. Něžně mě vzal do náručí a tiskl se ke mně jak nejpevněji mohl. Neváhal jsem a obtočil jsem ruce kolem jeho krku.
„Copak jsi nepochopil, že tě miluji?“ zašeptal najednou a já zkameněl. Odtáhl jsem se od něj a s údivem v očích jsem ho pozoroval.
„Co jsi to řekl?“ zeptal jsem se potichu a sledoval jsem Toma, který sklopil hlavu k zemi.
„Miluji tě, Bille,“ špitl potichu a mně stekla slza po tváři. Teď jsem ho něžně objal já a konečně se mu zadíval do očí.
„A ty jsi si nevšiml, že já-“ nedořekl jsem větu, protože mě umlčel lehkou pusou na rty.
„Všiml, už dávno,“ usmál se a chytil mě kolem pasu. Přiblížil obličej k tomu mému a já vnímal jen jeho dech, který byl stejně rychlý jako ten můj. Začínali jsme oba rušit tu malou mezeru, která mezi námi byla a konečně jsme svoje rty spojili v jedno. Ta chuť, kterou jsem cítil, na tu nikdy nezapomenu. Jedinečný polibek. Polibek, který nás spojil. Polibek, který nám oběma dokázal, že čekat se vyplatí. Zaposlouchal jsem se do tikání hodin a zadíval jsem se Tomovi do očí.
„Také tě miluji,“ špitl jsem a objal ho. Můj pohled sklouzl na hodiny, které do rytmu tikaly. Usmál jsem se. Život je pouhá chvilka, kdy jsme tu a můžeme si vychutnávat vše co se okolo nás děje. Hodiny nám ukazují, kolik času jsme promarnili hloupostmi. Čas je to, co nás postupně učí – doufat – čekat – MILOVAT!

autor: Sajuš
betaread: Eleanot