Smutné oči černovlasého chlapce se rozhlédly prostornou místností. Bylo to tady všechno tak nádherné… stál tady na pódiu, jemně přejížděl po mikrofonu, avšak věděl, že do něj nikdy nebude moci zpívat…Vlastně věděl hned od začátku, že na tenhle konkurz nikdo nepřijde, ale i přesto v to tajně doufal. Už jako malinký kluk snil o tom, že bude moci jednou stát na takovémhle místě a lidé mu budou tleskat. Škoda, že tu i nadále zůstane jenom nesplněným dětským snem.
I když měl basáka i bubeníka, nikde nesehnal kytaristu. A producent, který jim smlouvu navrhl dal podmínku, aby si do 48 hodin našli kytaristu – vlastně čtvrtého člena kapely. On i jeho dva kámoši ze školy rozvěsili po celým městě plakáty, avšak zbytečně… Nikdo se neukázal.
„Bille, asi bychom už měli jí,“ povzdechl si smutně nižší zavalitější kluk a napravil si brýle. Černovlasý kluk smutně přivřel víčka a otočil se na milého bubeníka.
„Ještě chvilku, jo?“ poprosil smutně, a tak jej tam Gustav nechal samotného. Bill se ještě naposled toužil projít po krásné hale. Tolikrát už tady byl, avšak nikdy ne na pódiu. Vždycky však snil, že se sem jednou dostane. Pomalu došel k mikrofonu vedle a lehce do něj foukl. Na jeho tváři se objevil krásný úsměv hned jak se jemný šepot ozval celou halou.
„Hmhm,“ ozvalo se mu najednou za zády, až se chudák polekal. Rychle se otočil a přitom se nešikovně zamotal od šňůry od mikrofonu, a tak se není čemu divit, když se najednou ocitl na podlaze. Neznámý se lehce zasmál a šouravým krokem se mu vydal na pomoc.
„Promiň, já tě nechtěl polekat,“ zazubil se na něj kluk s velice divným stylem vlasů. Bill si vzpomněl, že se tomu říká dredy.
„To je v pohodě,“ povzdechl si a oprášil si kalhoty. Bill byl totiž vždycky puntičkář. Hned jak dokončil svůj čistící manévr, vrátil se pohledem znovu k tomu klukovi.
„Cos tady vlastně hledal?“ zeptal se a snažil se o přátelský podtón hlasu.
„No… jsem Tom,“ podal mu slušně ruku a jazykem si přejel přes kovovou ozdůbku ve rtu. Jak tak na něj Bill koukal, připadal mu pořád zvláštnější a zvláštnější. Ale i přesto mu suverénně potřásl rukou.
„Přišel jsem na ten konkurz,“ dodal, když spatřil Billův nechápavý pohled.
„Trošku pozdě, ne?“ stoupl si pyšně před něj a provrtával jej pohledem. Tom jaksi nevěděl, co od něj vlastně chce. „Nebo… už jste našli kytaristu?“ zeptal se tiše. Bill málem puknul zlostí jako žába. Teď by mu tak rád řekl, že jo, že vlastně nebyli závislí jenom na tomhle jediném človíčku. Avšak lhát mu nechtěl.
„Ještě ne, ale možná nebudeš dost dobrý,“ zahleděl se za něj, kde stála o dveře opřená kytara.
„Se budeš ještě divit,“ zašklebil se Tom a odešel si pro svou kytaru. Jen co ji vzal do rukou, začala se celou halou linout nádherná melodie. Bill jej upřeně pozoroval. To, co ten člověk dělal s tou kytarou, bylo přímo mistrovský dílo. Jeho prsty jakoby byly naučeny kam brnknout a kdy.
„Tak co?“ zeptal se jej Tom s očekáváním.
„Hmm, nic moc, ale myslím, že bys nám stačil,“ napravil si koženou bundičku a nervózně si skousl ret. Tom spokojeně vstal a odložil kytaru na místo.
„A kdy vlastně přijde zpěvák?“ zeptal se Tom zvědavě. Už se nemohl dočkat, až se tady to otravné trdlo ztratí z jeho pohledu… i když, zas tak ošklivý nebyl.
„A vlastně jak se jmenuješ?“ Tom si uvědomil, že ještě ani neví jeho jméno.
„Já jsem zpěvák,“ procedil Bill skrz zuby a nasupeně odešel ke dveřím. Tom nestačil vycházet z údivu. Tak tahle otrava by s ním měla být ve skupině? To tedy ne! Díky…
„A to jméno?“ pousmál se, když se vzpamatoval.
„Bill,“ zněla tichá, jasná, stručná a hlavně nadutá odpověď…
O dva měsíce později…
Dveře útulného pokojíku obrovského hotelu se s rachotem otevřely a dovnitř vpálila pohublá postava.
„Bille, no tak neblázni,“ rychle vešel dovnitř ten, který se celou tuhle situaci snažil nějak zklidnit. Černovlasý kluk se na něj vražedně zahleděl.
„Já nemám bláznit?? Gustave, já už to nevydržím! Nesnáším ho! Nechápeš to?! Nevydržím s ním být v jedné místnosti a koukat na jeho namyšlený ksicht,“ rozkřikl se naštvaně po bubeníkovi, který na něj smutně hleděl.
„Bille, naše skupina je slavná… splnil se nám přeci náš sen. Hrajeme ve velikých halách… sice zatím bylo jenom pár takových koncertů, ale byla to krása. A za tohle všechno bys měl být vděčný právě jemu, Bille. Díky němu nás vzali,“ posadil se na vzorně ustlanou postel, a když uviděl tu vedle, hned věděl, která komu patří. K Billovu neštěstí byli spolu i na pokoji. Takže kdybyste vešli, asi by jste se rozesmáli. Půlka pokoje je vzorně uklizená, zatímco ve druhé půlce se válejí po podlaze ponožky, trenky a kšiltovky… a dokonce nejen to.
Gustavovi se chtělo také smát, avšak kvůli kamarádovi se udržel. Bill totiž vypadal, jako by měl právě teď explodovat.
„Jéééj, čus Gustave,“ otevřely se dveře a dovnitř vešla další postava, teď však Bill vřel.
„Čus, Gustave?! Čus Gustave?! Co to mělo znamenat?“ došel k němu Bill a nechápavě na něj koukal. Gustav věděl, že by měl asi odejít, ale ti dva mu jaksi neúmyslně zabarikádovali cestu.
„Co se našemu Billikovi zas nelíbí?“ zašišlal Tom a jen otráveně protočil očima.
„Ach… já nevím, kde začít! Cos to tam mlel za hovadiny při tom rozhovoru?“ křičel na něj a kdyby jej Tom nezastavil, možná by jednu v afektu i schytal.
„Tak pozor, Billíku… díky mně se teď můžeš koukat na svou fotku v novinách a díky mně stojíš tam, kdes vždycky chtěl stát… a mně to taky hrozně baví… jenomže nedokážu vycházet s tak rozmazleným děckem,“ štěkl po něm, a přitom mu pořád pevně stiskával zápěstí, čímž si ho nevědomky tlačil pořád blíž k sobě.
Jak se tak na ně Gustav zahleděl, vypadali zvláštně. Stáli naproti sobě, vzájemně si koukali do očí, a přitom chtěl jeden druhého pohledem přizabít.
„To bolí,“ zavrčel Bill, když Tom své stisknutí zesílil.
„Já asi… asi bych měl jít,“ upozornil na svou osobu Gustav, který tam doteď jen tiše seděl a sledoval jednu z jejich každodenních hádek. Tom Billa rychle pustil a rozvalil se na postel.
„Kluci… takže dobrou a jděte už raději spát. Zítra máme toho hodně,“ pousmál se na ně Gustav a odešel za Georgem na pokoj. Ti dva se totiž domluvili, aby měli Bill s Tomem pokoj společně. Naivně doufali, že by se snad něco mezi nima mohlo změnit. Zatím to ale bylo pořád horší a horší…
Bill se rychle umyl, odlíčil a chystal se lehnout si. Chtěl co nejdříve spát, aby měl už od Toma pokoj. Ten se už rozvaloval ve své posteli a také se snažil usnout. Jenomže naneštěstí pro Billa se spustila neuvěřitelná bouře. Bill se už jako malý kluk ze všeho nejvíc bál bouřek. Zachumlal se až po uši a vyděšeně přivřel víčka. Snažil se nemyslet na to, co se děje za oknem. Najednou uslyšel tiché kroky, blížící se k jeho posteli a za pár sekund se jeho postel na kraji zhoupla. Bill se prudce posadil a celý se klepal. Tom na něj tiše, avšak trošku sklesle, hleděl.
„Co chceš?“ pokusil se o bojovný tón. Tom si povzdechl.
„Já nevím. Možná že bych měl ze skupiny odejít… už jste slavní a beze mě to jistě zvládnete a ty budeš mít konečně uklizený pokoj,“ koukal Billovi smutně do očí, čímž mu připomněl jejich první hádku, týkající se právě nepořádku všude kolem Toma.
„Podívej, to že to mezi náma neklape ještě neznamená, že to neklape v kapele. Je to na dobrý cestě.A když to na sobě nedáme znát… nikdo se nedoví, že zpěvák a kytarista se nesnášejí,“ plaše sklopil pohled .
„Ty mě nesnášíš?“ zeptal se Tom, avšak z jeho hlasu nevycházela zloba nebo vztek… jenom zklamání… Zklamání, kterého si ale Bill jaksi nevšiml…
autor: B-kay
betaread: Janule
Jůůů… to se mi líbí.. a teď to tu poběží od znova jupíí xDD
Já už ani nevim jak to bylo dál x))…
Hezká povídka
jo, tuhle povídku žeru.
mohla bych jí číst milionrktá za den, pořád dokola! ^.^
toe bombaaaaaaaaaaaaaa! plosim dalsi diel x) fakt super 🙂
tahle povídka je skvěláá:)
krásná povídka, ještě sem ju nečetla ale už podle tohohle prvního dílu vím že bude supr, takže si du přečíst další díly xD
četla jsem to před smazáním blogu a teď se o to pokouším znova, rychle na další díl :))))) vím, že je to skvělá povídka x))
Je to nádherné 🙂 A myslím, že búrka ľady roztápa 🙂
Co se škádliva rádo se míva.