Tom teda už zůstal naštvaný v Billově těle v pokoji. Když nemohl balit holky, nebavilo ho to jenom tak někde se poflakovat. Flirtování byl jeho koníček, kromě hraní na kytaru. a jako Bill nemůže hrát na kytaru, protože Bill to neumí a najednou mu to docvaklo! Jak vlastně bude Bill hrát na kytaru jako on, když to neumí? Nehodlal nad tím ani přemýšlet.
„Jdeme ven. Jdeš taky, Bille?“ objevili se ve dveřích Georg s Gustavem a… Billem v Tomově těle.
„Nejdu,“ řekl jim jenom a bylo vidět na tváři jeho bratra překvapení a možná i zklamání.
Všichni teda odešli a on zůstal v pokoji sám. Zůstal na hotelu sám. Tohle bylo poprvé, kdy se nebude bavit jako ostatní, ale copak mohl v tomhle těle, ve kterém nic nesmí? Bill si mohl užívat, protože to Tom normálně dělá, ale naopak? Kdepak! Tohle je pro Toma jako utrpení být v tomhle těle.
Natáhnul se na křeslo a zjistil, že si sednul na něco tvrdého, že by tam byla nějaká podložka? Ale v tomhle křesle? Zvláštní. Slezl z křesla a nadzvednul polštář a uviděl tam sešítek. Vzal ho do ruky a prohlížel si ho.
„Zvláštní.“ Otevřel ho a poznal Billovo písmo.
„Tohle nevypadá jako Billův zápisník na nové nápady, ale jako… deník?“ řekl Tom a byl překvapen tím, že si jeho bratr může psát deník. Rychle ho zavřel. Nemá přece právo číst cizí deníky. Ani když jde o deník vlastního bratra. Vrátil ho zase pod polštář a otočil se, že si půjde lehnout. Jenomže se zastavil. Zvědavost mu přece jenom nedala klid a vrátil se pro něj. Vytáhnul ho, lehnul si do postele a začal číst. Neměl to dělat, ale udělal a čím dál četl stránku tohohle bratrova deníku, tím víc mu to bylo divné. Bill tam o něm chvílemi psal jako o někom neskutečném. Nejdřív si Tom myslel, že ho Bill bere jako vzor! Jako někoho ke komu vzhlíží! Jako staršího bráchu, jako je to jinde, ale čím byl zase dál, tím zjišťoval, že ho Bill bere jinak! Ne jako bráchu, ne jako vzor, ale jinak! Nedočetl to ani do konce a musel ho rychle zavřít.
„To není pravda!“ byla jediná reakce na tenhle deník, díky kterému nejspíš zjistil, co Billa tolik trápilo. Díky tomu zjistil, co se mu honilo hlavou a proč se k němu Bill tak chová – má ho rád! A on si dělal legraci z jeho milostného života.
„Měl bys to dočíst,“ říkal si sám pro sebe Tom a přesvědčoval sám sebe, že by to měl raději dočíst. Třeba je možné, že to Billa zase přešlo a byl to jenom chvilkový stav, ale nemyslel si to. Myslel si, že je to vážné a trvalé a že to jenom tak nezmizí. A měl pravdu!
Když dočetl celý Billův deník zjistil, že to Billa nepřešlo, ba právě naopak. Začínal v tom být víc a víc!
„Sakra proč, Bille?“ říkal si tam Tom pro sebe a deník stále pevně svíral v ruce. Nemohl si dát pořád dohromady to, co se právě dočetl. Bill ho má rád?! Bill! Jeho brácha?! Tohle nemohl vydýchat, potřeboval na vzduch. Vstal, deník nechal na posteli a šel na balkon. Opřel se o zábradlí, nabíral do plic čerstvý vzduch a rozhlížel se kolem. Nevšiml si díky tomu ani toho, že se dveře otevřely a do pokoje vešla další osoba.
„Tys četl ten deník?“ ozvalo se za ním. Poznal svůj hlas. Hlas Toma, který teď patří Billovi. Rychle se otočil a za sebou spatřil vyděšeného a zklamaného bratra.
„Bille… omlouvám se. Narazil jsem na něj náhodou.“
„Neměl jsi právo to číst!“
„Neměl?! A nemyslíš, že ty jsi měl právo mi to říct?!“
„A co bys udělal, kdybych to řekl?!“ touhle otázkou Toma Bill zaskočil. Stáli tam na balkoně naproti sobě a ani jeden nemohl říct kloudné slovo. Jenom tam stáli a začali pomalu mrznout. Tom si začal uvědomovat, že by nejspíš nic neudělal. Že kdyby byl ve svém těle, nejspíš by nezakročil nijak. Jenom by vzal zpátečku. Dál od Billa. Nebo by to taky nikdy nezjistil, protože by neměl možnost číst jeho deník. Nevěděl sám, jak by reagoval nebo co by udělal. Co?
„Nevím, Bille…“ svěsil hlavu.
„Tak vidíš… Kdybych ti to řekl, dopadlo by to přesně takhle. Teď už nic nebude jako dřív, když to víš…“ zalitoval Bill.
„Ale bude, já… Zapomeneme na to, ano?“ navrhoval hned Tom, čímž však vehnal bratrovi slzy do očí.
Hned je však taktně setřel.
„Možná že není tak těžké se zamilovat, jako na toho druhého zapomenout…“ odrecitoval Bill tiše.
„To tam bylo napsáno taky…“ konstatoval Tom, když si uvědomil, kde ta slova četl.
Bill přikývl. Byl hloupý, jak mohl zapomenout na svůj deník? Vždyť ještě včera večer do něj horlivě zapisoval všechny své myšlenky, hledal v něm útěchu… Někoho, komu by se mohl svěřit…
„Ještě mi řekni jednu věc – ty jsi se na mně domlouval s klukama?“ vzpomněl si náhle.
„Já? Ne, proč myslíš?“ nesouhlasil Tom.
„Ptali se mě, co je tedy nového s Billem a jestli se teda mají na něco zeptat… Řekl jsem, že už jsem v pohodě. A pak řešili tvé dnešní divné chování, jak jsi se otáčel za každou sukní…“ při té vzpomínce Bill hořce polkl.
„Tak tohle ti vadilo…“ uvědomil si Tom.
„Hmm…“ Bill se otřásl zimou.
„Půjdeme dovnitř?“ navrhnul Tom a otevřel dveře balkónu.
Bill prošel do pokoje a neušlo mu, že se od něj Tom drží dál. Zabolelo ho to u srdce. Věděl, že to takhle dopadne.
„Tak… Asi už bych měl jít… Když mě nechceš vidět… Jo a tohle si vezmu…“ vzal do ruky svůj deník a zarýval do něj nehty. Bylo mu nanejvýš líto, že nemá ty své krásně ostré, pevné, pěstěné a nalakované nehty…
„Neřekl jsem, že tě nechci vidět, jen… Je to poněkud zvláštní, když zjistíš, že tě tajně miluje tvůj bratr…“ odtušil Tom zamyšleně a posadil se na postel.
„A víš, jaké to je zjistit, že miluješ svého vlastního bratra?“ usmál se Bill ironicky. Nenáviděl se. V co doufal, když tu našel ležet svůj deník? Že ho Tom jedním dechem přečetl a zjistil, že cítí to samé? Nebo že to všechno pochopil? Že by jen na vteřinu zatoužil po lásce, kterou mu Bill byl ochotný ze sebe dát? Ne, to se nikdy nemůže stát…
„To ne, ale…“ Tom nevěděl co říct. Nechtěl Billa ranit, věděl, jak dokáže brát všechno vážně a obzvlášť po přečtení jeho nejtajnějších zápisů si byl jistý, že tohle doopravdy je vážné… A hodně.
„Jak se to stalo? Jak?“ ptal se Billa s lítostí v hlase.
Bill přešel k němu a dosedl vedle něj na postel.
„Já nevím, Tome… Prostě… Najednou bylo všechno jinak, viděl jsem věci, které jsem před tím neviděl, byl jsi pro mě tak… dokonalý, že jsem ani na okamžik nemohl najít někoho, kdo by mi připadal tak perfektní… Nebudu ti tady vyprávět, jak bychom se my dva k sobě hodili a nebudu ti říkat, že je to normální, když moc dobře vím, že to normální není…“
„To tedy doopravdy není, Bille, uvědom si, že jsme bratři! Jsme dvojčata, doplňujeme se, ale… lásku musíš hledat jinde! Mám tě rád, Bille a mrzelo mě, když jsi se ke mně choval tak, jako v posledních dnech, ale… Jsme přece bratři…“ řekl Tom zoufale a hlas mu přeskakoval.
„Tobě jde hlavně o ten princip, že ano? Že jsme zkrátka bratři a tohle se nedělá… Nezáleží ti na tom, že tě mám rád. Ani ti nezáleží na tom, co bych ti mohl nabídnout. Řekni mi – kdyby byla Eva Longoria tvá sestra, začal by sis s ní něco?“ Ač si to Bill nerad přiznával, začínal se ho zmocňovat vztek.
„Ne,“ vyhrkl ihned Tom.
„A jinak? Kdyby byla tvoje spolubydlící?“ popichoval Bill.
„Tak to ano…“ připustil Tom a stále mu jaksi nedocházelo, kam tím Bill míří.
„No jistě…“ odfrkl si Bill rozzlobeně.
„A se mnou?“
„Cože?“ Tom zalapal po dechu.
„Ptám se, jestli by sis se mnou něco začal, kdybych nebyl tvůj bratr. Kdybych byl prostě Bill, od vedle, a ty bys zjistil, co k tobě cítím. Jestli by ses zachoval stejně.“ Bill věděl, že tohle je rána pod pás, ale byl na své lásce k bratrovi vážně závislý… Nikdy neměl naději, ale… Vždycky se snažil dosáhnout toho, co chtěl, ať už ho to stálo cokoliv. A zatím vždycky mu vše vycházelo… Měl, na co si jen vzpomenul, a to všechno jen díky své ctižádosti.
„Ehh, Bille…“ Tom nedokázal skrývat své zaskočení.
„Vždyť… jsme kluci… já jsem na holky a… Dobře, nepopírám, že jsi hezký a že tě mám pro tvojí povahu rád, ale… právě proto, že jsme bratři… I kdybych chtěl, nemůžu ke svému dvojčeti cítit něco jiného než bratrskou lásku. To zkrátka – nemůžu…“ pro Toma to bylo těžké, ale byl si jistý, že tohle není správné. Oba mají tisíce možností, nebudou přeci ze zoufalosti…
Nechtěl na to myslet. Bill ho svou láskou dokonale překvapil a on stále ještě nevěděl, co si o tom má myslet, natož aby věděl, jestli ji opětuje nebo ne…
Bill svěsil hlavu. Věděl, že prohrál. Přece Toma nebude nutit, aby opětoval jeho lásku… Zkrátka se bude muset smířit s tím, že pro jednou nedostane to, co chce, a pokusit se zapomenout na všechny city, které kdy choval k bratrovi.
Odcházel z Tomova pokoje se sklopenou hlavou a dredy, které mu spadaly do obličeje, a jeho lásku mu akorát tak připomínaly, ignoroval. Celé Tomovo tělo, ve kterém teď byl, mu moc připomínalo bratra… Takhle na něj asi hned tak nezapomene… Byl zoufalý. Proč se to muselo stát?
„Nevím, Bille…“ svěsil hlavu.
„Tak vidíš… Kdybych ti to řekl, dopadlo by to přesně takhle. Teď už nic nebude jako dřív, když to víš…“ zalitoval Bill.
„Ale bude, já… Zapomeneme na to, ano?“ navrhoval hned Tom, čímž však vehnal bratrovi slzy do očí.
Hned je však taktně setřel.
„Možná že není tak těžké se zamilovat, jako na toho druhého zapomenout…“ odrecitoval Bill tiše.
„To tam bylo napsáno taky…“ konstatoval Tom, když si uvědomil, kde ta slova četl.
Bill přikývl. Byl hloupý, jak mohl zapomenout na svůj deník? Vždyť ještě včera večer do něj horlivě zapisoval všechny své myšlenky, hledal v něm útěchu… Někoho, komu by se mohl svěřit…
„Ještě mi řekni jednu věc – ty jsi se na mně domlouval s klukama?“ vzpomněl si náhle.
„Já? Ne, proč myslíš?“ nesouhlasil Tom.
„Ptali se mě, co je tedy nového s Billem a jestli se teda mají na něco zeptat… Řekl jsem, že už jsem v pohodě. A pak řešili tvé dnešní divné chování, jak jsi se otáčel za každou sukní…“ při té vzpomínce Bill hořce polkl.
„Tak tohle ti vadilo…“ uvědomil si Tom.
„Hmm…“ Bill se otřásl zimou.
„Půjdeme dovnitř?“ navrhnul Tom a otevřel dveře balkónu.
Bill prošel do pokoje a neušlo mu, že se od něj Tom drží dál. Zabolelo ho to u srdce. Věděl, že to takhle dopadne.
„Tak… Asi už bych měl jít… Když mě nechceš vidět… Jo a tohle si vezmu…“ vzal do ruky svůj deník a zarýval do něj nehty. Bylo mu nanejvýš líto, že nemá ty své krásně ostré, pevné, pěstěné a nalakované nehty…
„Neřekl jsem, že tě nechci vidět, jen… Je to poněkud zvláštní, když zjistíš, že tě tajně miluje tvůj bratr…“ odtušil Tom zamyšleně a posadil se na postel.
„A víš, jaké to je zjistit, že miluješ svého vlastního bratra?“ usmál se Bill ironicky. Nenáviděl se. V co doufal, když tu našel ležet svůj deník? Že ho Tom jedním dechem přečetl a zjistil, že cítí to samé? Nebo že to všechno pochopil? Že by jen na vteřinu zatoužil po lásce, kterou mu Bill byl ochotný ze sebe dát? Ne, to se nikdy nemůže stát…
„To ne, ale…“ Tom nevěděl co říct. Nechtěl Billa ranit, věděl, jak dokáže brát všechno vážně a obzvlášť po přečtení jeho nejtajnějších zápisů si byl jistý, že tohle doopravdy je vážné… A hodně.
„Jak se to stalo? Jak?“ ptal se Billa s lítostí v hlase.
Bill přešel k němu a dosedl vedle něj na postel.
„Já nevím, Tome… Prostě… Najednou bylo všechno jinak, viděl jsem věci, které jsem před tím neviděl, byl jsi pro mě tak… dokonalý, že jsem ani na okamžik nemohl najít někoho, kdo by mi připadal tak perfektní… Nebudu ti tady vyprávět, jak bychom se my dva k sobě hodili a nebudu ti říkat, že je to normální, když moc dobře vím, že to normální není…“
„To tedy doopravdy není, Bille, uvědom si, že jsme bratři! Jsme dvojčata, doplňujeme se, ale… lásku musíš hledat jinde! Mám tě rád, Bille a mrzelo mě, když jsi se ke mně choval tak, jako v posledních dnech, ale… Jsme přece bratři…“ řekl Tom zoufale a hlas mu přeskakoval.
„Tobě jde hlavně o ten princip, že ano? Že jsme zkrátka bratři a tohle se nedělá… Nezáleží ti na tom, že tě mám rád. Ani ti nezáleží na tom, co bych ti mohl nabídnout. Řekni mi – kdyby byla Eva Longoria tvá sestra, začal by sis s ní něco?“ Ač si to Bill nerad přiznával, začínal se ho zmocňovat vztek.
„Ne,“ vyhrkl ihned Tom.
„A jinak? Kdyby byla tvoje spolubydlící?“ popichoval Bill.
„Tak to ano…“ připustil Tom a stále mu jaksi nedocházelo, kam tím Bill míří.
„No jistě…“ odfrkl si Bill rozzlobeně.
„A se mnou?“
„Cože?“ Tom zalapal po dechu.
„Ptám se, jestli by sis se mnou něco začal, kdybych nebyl tvůj bratr. Kdybych byl prostě Bill, od vedle, a ty bys zjistil, co k tobě cítím. Jestli by ses zachoval stejně.“ Bill věděl, že tohle je rána pod pás, ale byl na své lásce k bratrovi vážně závislý… Nikdy neměl naději, ale… Vždycky se snažil dosáhnout toho, co chtěl, ať už ho to stálo cokoliv. A zatím vždycky mu vše vycházelo… Měl, na co si jen vzpomenul, a to všechno jen díky své ctižádosti.
„Ehh, Bille…“ Tom nedokázal skrývat své zaskočení.
„Vždyť… jsme kluci… já jsem na holky a… Dobře, nepopírám, že jsi hezký a že tě mám pro tvojí povahu rád, ale… právě proto, že jsme bratři… I kdybych chtěl, nemůžu ke svému dvojčeti cítit něco jiného než bratrskou lásku. To zkrátka – nemůžu…“ pro Toma to bylo těžké, ale byl si jistý, že tohle není správné. Oba mají tisíce možností, nebudou přeci ze zoufalosti…
Nechtěl na to myslet. Bill ho svou láskou dokonale překvapil a on stále ještě nevěděl, co si o tom má myslet, natož aby věděl, jestli ji opětuje nebo ne…
Bill svěsil hlavu. Věděl, že prohrál. Přece Toma nebude nutit, aby opětoval jeho lásku… Zkrátka se bude muset smířit s tím, že pro jednou nedostane to, co chce, a pokusit se zapomenout na všechny city, které kdy choval k bratrovi.
Odcházel z Tomova pokoje se sklopenou hlavou a dredy, které mu spadaly do obličeje, a jeho lásku mu akorát tak připomínaly, ignoroval. Celé Tomovo tělo, ve kterém teď byl, mu moc připomínalo bratra… Takhle na něj asi hned tak nezapomene… Byl zoufalý. Proč se to muselo stát?
autor: Evelyn, Ketty
betaread: Michelle M.
