„Uf, konečně… nemůžu se dočkat na hotel,“ sděluji bratrovi. „Já taky. Až si lehneme do měkké postele a budeme popíjet tequilu.“ „Hm, ale to nebude tak hned, čeká nás ještě večer narozeninová párty v baru.“
Vycházíme z obrovské haly plné lidí k autu, které všechny členy kapely odveze na hotel. Neustále se s bráškou provokujeme pohledy, už to nemůžu vydržet. Musím se ho dotknout, dát mu pusu!!! Musím! Už to nevydržím…!!! Drapnu ho za ruku a odvádím ho do šatny v zákulisí, kde jsme se převlékali. „Jdeme ještě na záchod,“ sděluji manažerovi.
Začnu se šťastně smát. Oba zapadneme nenápadně za clonu a začneme se zuřivě líbat. „Co to děláš?“ pošeptá rozčíleně Tom. „Já už jsem to nemohl vydržet, promiň,“ otočím od něj hlavu. Ale Tom místo toho, aby byl naštvaný, tak se usmál, uchopil moji hlavu a začal si něžně hrát s mým jazykem. „Musíme už jít, čekají na nás…“
Držíme se za ruce a vycházíme z šatny. „Sakra!!!“ Blesk fotoaparátu nás oslepí. Nějaký pitomý novinář nás vyfotil, jak se držíme za ruce a vycházíme společně z jedné šatny! Už nemůžeme nic dělat. „Jsem ti říkal, že sem nemáme chodit!“ začne na mě prskat Tom. „Jak jsem sakra mohl vědět, že tady bude nějaký nadržený novinář!?“ „Myslel jsem, že zbytek dne bude už jenom krásný, ale tímto se to všechno posralo!“ Fotografie bude určitě co nejrychleji na internetu s podtitulkem: „Skryté vášně v jedné šatně nebo opravdový důkaz homosexuality?!“ Jasně, už jsem zvyklý na takové kecy, ale toto! Nejvíc mě štve to moje doslova napadnutí Toma, a teď i on bude o to víc naštvaný…
„Tome, na hotel určitě nemůžeme dnes jít po tomto… Gustav a Georg zůstanou ale na hotelu, snad to pochopí.“ „A co budeme teda dělat?“ „Máme přece klíče od té chaty za městem, co nám máma před odjezdem dala, kdyby bylo nejhůř… Nevyužijeme toho? Zbytečně by jsme se stresovali někde na pokoji, aby nás ještě nějací pitomí novináři neodhalili při akci!“ „Jo, jo… máš pravdu.“ Jediné, co mě v tuto chvíli uklidňovalo bylo to, že Tom se v té šatně zas tolik nebránil. Dokonce mě i sám začal líbat! Ale i tak je naštvaný… „Ruším souhlas,“ nečekaně vysloví Tom. „Nepřipadá ti to trochu trapné, utíkat před realitou? Co se stalo, se stalo, ale zbytečně se schovávat není vhodné!“ „Cože? Takže tobě připadá trapné to, že nechceme, aby nás svět viděl spolu? Sorry, ale s tímto nesouhlasím. Co by si všechny fanynky řekly? Nechutní teplouši…“ „Hm… asi máš pravdu, neměli bychom se teď nechávat rozrušovat realitou kolem nás. Už dost, že ta fotka obletí nejpozději dnes večer celý svět!“ Shodli jsme se v názoru… a mně se ulevilo.
Chata nebo takový menší rodinný dřevěný domek stojí na kraji hlavního města Německa. Všude kolem je nádherný les. Naposledy jsme toto místo navštívili v pěti letech s rodinou a nějakými příbuznými. Už si to moc nepamatuji, ale máma říkala, že je to tam nyní všechno v pořádku a že se tam dá kdykoli zabydlet. Vcházíme dovnitř a prohlížíme interiér. „Jako bych tu byl včera,“ odvětí Tom. „Hm, to já už si to tady moc nepamatuji.“ Je tu ale krásně, sladká vůně dřeva uklidňuje. Nemám ale náladu na prozkoumání celého stavení, a proto se jdu napít a lehnout si…
Je za dvě minuty půlnoc, postel je připravená, peřiny povlečené, jakoby máma něco tušila…Zalehnu a chvíli odpočívám, jsem fakt vyřízený, ale Tom dělá, jakoby se nic nestalo. Snědl nějaké jídlo a šel se osprchovat. Já hledím bez zájmu do stropu a čekám, než bráška přijde. Dokráčí v županu do ložnice, já se polámaně zvednu a odcházím do koupelny. „Jdu se umýt.“ Vidím jenom, jak se bezprostředně nezávisle uculí. Raději se nenechám rozrušit a odejdu.
autor: Wendulka
betaread: Michelle M.
