Koncert 4. (konec)

Pouštím vodu a k ní se za chvíli připojí i moje slzy. Nevím, jak je to možné nebo vlastně z čeho brečím. Z téhle situace? Ale vždyť se toho zase tak moc nestalo. Asi ta hádka s Tomem mě tolik dostala… Už to nemohu vydržet a zadržovat moje pocity. Rychle se umyji bez myšlenky, že by Tom přišel za mnou s omluvnými kecy. Rychle rozrušeně suším mé vyzáblé tělo, dynamicky otevřu dveře od koupelny a rozběhnu se k bráškovi…

Musím ho cítit, chci ho!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Rychle udýchaně si lehnu k němu. Obejmu ho. „Tome, už to nemůžu nadále skrývat. Cítím k tobě něco nenapodobitelného…“ V jeho čokoládových očích hledám odpověď. Zvlhčím mé touhou usychající rty. On mě napodobuje, což beru jako odpověď… Blížíme se k sobě a já na mém ledovém nahém těle ucítím jeho horký nedočkavý dech. Odpověď jsem asi vytušil správně… Nevím jak, ale jsme oba nazí, máme jenom slipy…. Soustředím se pouze na něho. Tom mi podává ruku, uchopím ji a začnu jí hladit jeho piercing na tváři. Potom ji posouvám do nižších částí těla. Je celý vláčný, nechává mě šahat téměř všude… A já od něj též. Navzájem se ovládáme, jako nějací roboti. Vedu uchopenou ruku k mému zadečku a Tom silně stiskne můj hýžďový sval a zatne brutálně zuby. To bylo něco pro mě. U něho není agresivita normální. To už se dotýkáme hrudí. Naše dvě pouze málo odlišná těla splývají v jedno. Jsou opravdu jenom malinko odlišné, ale patří do jedné duše… Dvě těla, jedna duše… Tak to má být. Potom se na sebe nalepeni svalíme na zem a… Já padám do rozpaků!!! Už nemůžu. Vydávám hooodně zvláštní zvuky, ale z tohoto už opravdu nemůžu pryč! Můj bráška mi něžně ohmatává choulostivé partie mého těla. Vzdychám. Zastavíme se vláčně ležící na koberci a já se Toma opatrně a bojácně zeptám: „Myslíš, že jsme normální?“ On se ale v tuto chvíli asi nechtěl touto psychicky těžkou otázkou zabývat. Jenom naznačil vztyčeným ukazováčkem, že mám být zticha a začali jsme se společně topit v moři lásky…

Cítím horké kapky mého potu všude, hlavně na tváři, ze které mi je Tom nádherně slíbává. Jediné, co mě v tuto chvíli na okamžik ochlazuje, je Tomův piercing, když se chladný kov dotkne mého těla. Jenomže to není obyčejný kov, to je kov patřící jemu… A to je něco víc. Tom mě různými zajímavými grimasami naznačuje, jestli může dojít k tomu nejdůležitějšímu. Dělá zvláštní pohyby obočím, ze kterých můžu vyčíst řeč jen já. Moje láska obejme celé mé tělo kolem úzkého pasu a prudce si ho přitiskne na to jeho. Vždyť říkám, že je nějaký agresivní, ale to se mi na něm tuto napínavou noc líbí…

Máme oba slipy, které si vzrušením začneme doslova strhávat. Jsme teď úplně nazí. Přikrytí už na lůžku červenou saténovou dekou. Neustále se líbáme a já u toho nestačím ani popadat dech. I když jsem měl s bráškou už několikrát sex, dnes je to nějaké jiné… Krásnější… Je to asi tím, že si začínám plně uvědomovat moji životní cestu. Jaká je a jaká bude. Tady tohle už beru jako nezbytnou součást našich životů, ale tu nej nej nejlepší…

„Jdu přinést tu slibovanou tequilu.“ A odejdu pro ni do lednice. Vracím se s ní a dvěma skleničkami s ledem. V pelíšku si ji nalijeme a připíjíme na naše narozeniny…

„Všechno na zdraví!“ popřejeme si navzájem a ještě na chvíli si začneme se sebou pohrávat. „Ta tequila je nádherně ledová,“ Tom ze sebe vydá první větu po celém dění.

Zhruba po hodině cítím to, že jsme mírně opilí. Vidím neustále se vadně culícího Toma, jak poskakuje po celé místnosti. Nalévá alkohol a užívá si toho místa doslova odříznutého od běžného bláznivého světa. Zde nám žádný manažer nenařizuje, jak se máme chovat, jaké dělat pohyby… Jsme oba takoví přirození, jací máme ve skutečnosti být…. Ale to už je sláva, milion pět lidí si s vámi mává a pohrává jako s nějakou loutkou. A když se vám to nelíbí, tak „nazdar bazar“, i když pro vás udělali mnoho, nebudeš-li je poslouchat, odejdou od tebe… Hm, máme to těžké.

„Ale opravdu, v tuto chvíli už totálně nemůžu. I ty?“ „Hm, já jsem po dnešku na dně!“ „Jsem si myslel, že to bude jenom psychicky náročné, ale ono to bylo i fyzicky…“ „Máš pravdu, ale konečně doopravdy nejen tuším, ale vím, jak na tom jsem, ne? Taky si to myslíš?“ Ale já místo slovní odpovědi jenom přikývnu. Mluvení strašně vybíjí mé minimální baterky.

Média naštěstí nezjistila naše současné místo, kde se nacházíme. Ještě dnes odjíždíme do jednoho klubu oslavovat naše narozeniny s přáteli… „To bylo nádherné, ani se mi nechce vracet se do každodenního rituálu.“ „Tak tu můžeme pobývat častěji, ne? Stejně o nás nikdo neví. A bylo to tu super… s tebou.“ „Ještěže máme takovou chytrou matku, která umí předcházet těmto situacím. Jde vidět, že jí asi na nás hodně záleží…“ „Nám bude také záležet jednou na svých dětech…“ Bill se ale nechápavě podíval. „Dětech? To teď raději neřešme!“ Protože nám oběma bylo jasné, že to asi v budoucnu nepůjde. I přesto jsme byli oba ale tak moc vyrovnaní sami ze sebou… Jako nikdy…

konec

autor: Wendulka
betaread: Michelle M.