Stich ins Glück
,,Začala jsem, když mi bylo třináct. Nejdřív něco lehčího, Valium, amfetaminy a tráva. Bylo to… fajn. Nedokážeš si představit ten úžasnej pocit, když jsi na tripu… Jenže ty prášky mi pomalu přestaly stačit, prostě to nemělo účinek. Tak jsem šla do heroinu. Nejdřív jsem ho šňupala, pak jsem pozvolna přešla ke stříkačce… Peníze se mi na to vždycky nějak podařilo sehnat. Když jsem se začala bavit tím, že jsem si dávala pořád větší dávky a zkoušela, jestli to přežiju, odvezl mě táta na první odvykačku. To nevyšlo, tak jsem skončila tady,“ rozmáchnu se rukou po bílém pokoji. Vyprávím mu tu o sobě a vlastně ani nevím proč. Asi proto, že on ještě mluvit nechce.
,,A chodí sem za tebou někdo?“
,,Ne… to ne.“
,,Za mnou má přijít Tom,“ usměje se zasněně. Jeho bledý, unavený obličej se rozjasní.
,,Máš ho asi hodně rád, viď?!“
,,Eh… no… jo… já… nemohl bych bez něj žít… On a moje skupina jsou pro mě všechno.“ Zčervená. Je zvláštní, jak vzpomínka na jediného člověka dokáže změnit jeho náladu.
Venku se pomalu stmívá.
,,Už musím jít. Večerka je za chvíli.“ Pousměju se a přejdu ke dveřím.
,,Víš… občas mám v noci strach…“ zašeptá. Smutné oči se na mě zoufale upírají. Tak tohle ne. Nemám ráda pokusy a psychické vydírání.
,,Nemůžu zůstat. Uvidíme se zítra,“ rozloučím se a zabouchnu za sebou dveře. Vím, že bude vyděšený, že nebude moct usnout. Ale tuhle první noc si musí prožít sám. Každý musel.
°°°
,,Tady máte tu složku.“
,,Jo… díky moc.“
,,Tak… co si o tom myslíte?“
,,No… bude to těžké… anorexie a… cože? Co to je? O tom mi nikdo neřekl!“
,,Nebyli jsme si tím úplně jistí, ale potvrdilo se to.“
,,Pane bože. Bude zázrak, jestli se odtud ten kluk dostane…“
°°°
Dlouhé chodby ozařuje jen matné světlo zářivky. Noční sestry dávají pozor, aby byl klid. Ve většině pater je ticho. Jejich obyvatelé klidně spí.
Jen v pokoji 483 se zoufale třese vyhublé, smutné stvoření. Mlátí rukama do zdi, zarývá si nehty do kůže a občas hystericky křičí. Nikdo nepřijde. Nikdo ho nechce slyšet.
Tmavovláska s rozpíchanýma rukama od jehel o patro níž rychle polyká několik tablet Kodinalu. Nemohla by spát. Slyší jeho volání o pomoc, výkřiky jména jeho bratra. Nemůže se zbavit pocitu viny. Ale od toho tu přece není! Skoro ho nezná, proč by se o něj měla starat? Nebude, alespoň teď ne…
Chlapec k sobě tiskne bílý polštář.
,,Tome, Tome!“ křičí. Konečně vchází sestra.
,,To bude dobrý,“ pousměje se a píchne mu uklidňující injekci.
,,Píchnutí pro štěstí,“ zašeptá sestra a rychle opustí pokoj. Pak už nic, jen tma.
První noc je vždycky nejtěžší…
autor: Trinitis
betaread: Michelle M.
