Reden
Tady uvnitř není nikdy skutečný den… a ráno tomu také není jinak.
Každé ráno, které jsem se tu probudila, bylo krásné. Stalo se záchranou před děsivými sny. Přes to jsem si odškrtávala dny, které mi ještě zbývaly do návratu k normálnímu životu. Blíží se to. Už jen čtyři měsíce.
°°°
,,Snídaně, milánku,“ usmívá se postarší sestra s neidentifikovatelnou barvou vlasů. Bill se na ni vyděšeně podívá.
,,To se hned tak nestává, aby ti někdo nosil jídlo až do postele, že?!“ Postaví před něj velkou a hlavně velmi výživnou snídani. Bill se schoulí do rohu postele.
,,Jen si dej, chlapče.“
,,Já to nechci! Nebudu jíst.“
,,Vždyť v tom není skoro žádná kalorie. Uvidíš, jak ti ta kaše přijde k chuti.“
,,Dejte to pryč. Tom by se zlobil, kdyby mě viděl jíst.“
,,Ale prosím tě. Už tak si jen kost a kůže. Tomovi by jistě nevadilo, kdyby sis trochu dal.“
,,Nevzdám se ho kvůli jídlu… Ne… chtěl abych si dával pozor… nesnesl by tlustého brášku.“
,,Něco přece jíst musíš.“
Hodinový zápas se snídaní dopadl podle předpokladů. Po třech lžících kaše a loku čaje se Billovi udělalo špatně a všechno vyzvracel.
Zase o krok blíž smrti…
°°°
,,Zkus vzít toho kluka ven, Kyro.“
,,Proč bych měla?“
,,Jsi jediná, s kým trochu mluvil. On ti věří.“
,,A na to si přišla jak?“
,,Chtěl tě vidět. Říká, že ty jediná mu rozumíš.“
,,Hm.“
,,No tak. Běž za ním. Stejně nemáš nic jiného na práci. Terapie je až večer. A i pro tebe je mnohem lepší, když budeš mít co dělat.“
,,Dobře no. Už letím…“ Opět cesta do pokoje 483. Cítím se tu stísněně. Na chodbě nikdo není. Světlo občas divně blikne. Nejsou tu ta velká okna, jako v přilehlých pokojích, takže… no prostě se trochu bojim.
,,Můžu dál?“ Zaklepu. Ozve se podivný, kníkavý zvuk. Zřejmě ano. Otevřu. Bill sedí na posteli, zády ke mně, objímá si kolena a lehce se pohupuje zepředu dozadu. Krátké tričko odhaluje kus zad, kde se mu pod kůží ostře rýsují obratle.
,,Ahoj,“ usměju se.
,,Je tu tma, všimla sis toho někdy?“
Rozhlédnu se po pokoji. Z okna sem září matné, ranní slunce. Bílý pokoj vypadá spíš smutně nebo vyblitě, ale tmavý mi rozhodně nepřijde.
,,Ani ne.“ Sednu si do křesla vedle postele.
,,Tom má rád šero,“ usměje se zasněně.
,,A co ty? Máš ho taky rád?“
,,Ne… bojím se ho. Miluju světlo… miluju… Toma.“
Překvapeně si ho změřím pohledem. Až teď sem si všimla, že v ruce svírá fotku.
,,Můžu?“ Opatrně mi ji podá. Je na ní vysoký kluk s dready. Je hezký. V podstatě můj typ.
,,To je Tom?“
Přikývne.
,,A ty… vy… se milujete?“
Nervózně si skousne ret.
,,Jo… já vím, že ti to přijde zvrácené. Kamarád si to taky myslel. Ale Tom mě nikdy k ničemu nenutil! My k sobě prostě patříme,“ vysvětluje rychle.
,,Ale ne… jenom… mě to trochu zarazilo… A jak dlouho už…?“
,,Asi dva roky,“ pokrčí rameny. Přejíždím pohledem z fotky na Billa a zase zpátky. Nikdy bych to do nich neřekla.
,,A co holky? Líběj se ti taky?“ Usměje se.
,,Ale jo. Já… nejsem na kluky. Jenom jeho miluju.“
Překvapeně vydechnu. Nějak moc informací najednou. Opět si obejme kolena a začne se houpat.
,,Nechceš jít ven? Trochu se projít po zahradě. K svačině se dneska dává zmrzlina, tak si ji můžeme vzít s sebou,“ navrhnu nenápadně.
,,Ale já nejsem upravenej… a co když mě poznají fanynky?!“
,,Nikdo si tě nevšimne, neboj.“
Nervózně pohodí hlavou.
,,No tak… jo.“ V zrcadle si trochu poupraví vlasy a vyrazíme.
Na chodbě už začíná působit dost vystrašeně. Je na mě nalepený bokem a občas sebou cukne. Před výtahem se zarazí.
,,Copak?“
,,Já… já nemůžu.“
,,No tak, to zvládneš.“
,,Ne. Já se bojím.“ Přitiskne se ke zdi.
,,Co by teď udělal Tom?“ Zajiskří mu v očích.
,,Můžu… můžu ti to ukázat? On moc nemluví, víš?“
Přikývnu. Roztřeseným krokem přejde ke mně. Přitiskne se k mým zádům a jednou rukou mě obejme kolem pasu.
,,Takhle se s ním nikdy nebojím.“ Pak ode mě rychle odskočí.
,,Když to udělám já, půjdeš dolů?“
Pokrčí rameny.
Nakonec se mi ho podaří dostat do výtahu. Celou dobu pokníkává a klepe se jako štěně. Cestou pro zmrzlinu a ledový čaj je to ještě horší. Připadám si jako pečovatelka a ne pacientka, ale nemám to srdce vykašlat se na něj.
Děsí ho úplně všechno. Vrzající dveře, smějící se skupinka alkoholiček ze druhýho nebo sestra s injekční stříkačkou v ruce. Venku sní zmrzlinu a radši se vracíme zpátky. Už tak je to dost náročný.
Vyprávěl mi o sobě a o Tomovi, o jejich kapele. Vyprávěl o šťastném klukovi, který trávil nádherné chvíle se svým bratrem, který zpíval před zaplněnými halami… ale byl tak odlišný od toho smutného Billa, co seděl kousek ode mě.
,,Proč si tady?“
,,Už sem ti to říkal, přestal sem jíst.“
,,Kvůli bratrovi?“
,,Jo. Abych se mu líbil.“
,,A on udělal něco, kvůli čemu ses o to musel najednou snažit?“
Podívá se na fotku,kterou už zase mačká v ruce.
,,Opustil mě.“ Zalesknou se mu oči.
autor: Trinitis
betaread: Michelle M.
