Ich brech aus!
Dávám ti to za vinu. Tohle všechno jsem nikdy nechtěl. Je to naposledy.
Odmítl mě pustit. Prostě jsem musela trávit všechen čas s ním. A upřímně mě to začalo štvát. Měla jsem k němu sice ochranitelské sklony, ale tohle bylo moc. Nechtěla jsem sloužit jako náhražka jeho bratra, ačkoliv ke mně neměl tak silný citový vztah. Ale vyhledával můj dotek a uklidňující slova. ,,Neopouštěj mě,“ říkal pořád. Někdy i opakoval věci, které řekl, když byl s Tomem. Co mu jeho bratr udělal, že to muselo takhle dopadnout?
°°°
„Slečno Jürgenová, máte tu prášky,“ řekne mírně pohrdlivě sestra Stephenová.
„Nebudu je brát.“
„Nediskutujte se mnou. Prostě si je vezmete!“
„Uvědomujete si, kdo tu má převahu?!“ Její hlas je tak chladný.
„Co prosím?“
„Vidíte tu propisku? Ten ručník? Nebo moje nehty? Umím s tím zacházet.“
„Barbaro, už zase? Uklidněte se.“
„Můžu vám s tím způsobit obrovskou bolest,“ pokračuje naprosto klidně.
„Jako jim. Jako těm malejm parchantům.“
„Vy jste šílená!“
„Šílená? To ne. Jen nesnáším lidi jako jste vy. Je jsem taky nesnášela. Ty uřvaný, mrňavý spratky.“
„Zavolám doktora Hesse. Zatím si snězte ty prášky.“
„Nikam nepůjdete a já nic jíst nebudu. Chci, abyste to slyšela.“ Ruka pod krkem a dveře se zabouchnou.
„Víte, jak mi ničily život? Pořád se všechno točilo jen kolem nich. A jednou to prostě přehnaly.“
„Barbaro, pust mě!“
„Ach ano. To říkaly taky. A křičely… nádherně křičely, když jim nůž zajel do břicha…“
Někdy jsou zrůdy ukryté uvnitř nás. A ani prášky nás před nimi nedokáží uchránit.
°°°
„Bille, pojď na vyšetření.“
„Ale Kyra půjde se mnou.“
Než stačí sestra Moosová odpovědět, ozve se šílený řev.
„Ona je mrtvá!“ křičí jedna sestra, zběsile pobíhající po chodbách. Sestra Moosová okamžitě vyběhne za ní.
„Počkejte tu!“ křikne ještě na nás.
„Co se to děje?“ kníkne Bill.
„Já nevím… ššš, to bude dobrý, hlavně neplakej,“ snažím se ho uklidnit, protože začíná natahovat.
„Kdo umřel? Že to není Tom! Nechci, aby se mu něco stalo.“
„No tak. Tom je v pořádku, neboj se.“
°°°
Na posteli sedí drobná černovláska s dlouhými rovnými vlasy. Pozoruje dění kolem sebe s naprostým klidem. Je tu rozruch. Kvůli sestře Stephenové, která leží na zemi v kaluži krve
„Podřezala ji skalpelem,“ zašeptá doktor Hess směrem k sestře Moosové. Barbara se jejich směrem ledově usměje.
„Ta holka nemá kousek citu. Když si představím, že se přátelí s mojí dcerou… Už to s jejími sourozenci…“ pokračuje nechápavě.
„Uvědomte si ale, že je to schizofrenička,“ pokrčí Moosová rameny.
„Co s ní teď bude?“ přidá se další sestra.
„Nevím. Záleží to na doktorovi Hoffmanovi a madame Wind. Ale viděl bych to na samotku a zvýšení opatrnosti,“ pokrčí Hess rameny.
„Stejně je to strašné.“
„To ano…“
„Tak pojď, Barbaro, půjdeme,“ ozve se doktor Hess po chvíli.
„Já… nechtěla jsem. Ona křičela… strašně křičela.“ Třesoucí se Barbara odchází s doktorem pryč.
„Myslím, že mnohem horší než smrt sestry Stephenové je, že se tahle Barbara nemůže bránit proti té druhé,“ povzdechne si sestra Moosová.
°°°
flash back
„Jak si mohl Bille?! To ti nestačím já nebo co?!“
„Ale Tome, vždyť… byla to jen kámoška.“
„Jen kámoška? To snad nemyslíš vážně!“
Facka.
„Au… Ona byla smutná, potřebovala to.“
„A já snad ne?!“
„Samozřejmě že ano. Vždyť víš, že ti dám všechno.“
„Fajn. Ale už se nikdy… Nikdy se neobjímej s někým jiným.“
konec flash backu
°°°
„Barbara zabila sestru Stephenovou,“ oznámím tiše, když se po večerní výzvědné procházce vrátím za Billem. Vyděšeně vypískne a schová se pod peřinu.
„Kyro… zůstaň tu… Prosím!“
„Vždyť jsem tady.“
„Já myslel přes noc.“ Zamrká. To mu ještě nedošlo, že tohle na mě neplatí?
„To nejde. Byly by z toho problémy.“
„Prosííím…“
„Ne, Bille!“
„Proč?“
„Sakra, já nejsem tvůj bratr! Nebudu ti za něj dělat náhradu. Nemůžeš mít všechno!“
„Ale…“
„Ne! Jdu si lehnout,“ odseknu a prásknu za sebou dveřmi. Bill se skrčí ještě víc do klubíčka. Nepřítomně se zahledí na zeď.
„Ale já přece nemám nic…“ řekne zastřeným hlasem. Pomalu se mu zavírají oči. Konečně chvíle klidu. U sebe na posteli vidí Toma. Nádherný sen.
„Neboj se, lásko. Už jenom chvíli. Ty to zvládneš. Musíš to vydržet.“
Usmívá se.
„Ale jenom kvůli tobě.“
Takhle jsme to přece nikdo nechtěl…
autor: Trinitis
betaread: Michelle M.
