Wo sind eure Hande?
Věnování: Pro změnu bráškovi, protože mě inspiroval a stihla jsem to napsat za denJ
Má hlava je úplně vyždímaná
Mé stíny mě dohání
Slyším 1000 diagnóz
Mé stíny mě dohání
Slyším 1000 diagnóz
,,Dneska je nádherné počasí. Nechceš mít terapii venku?“ usměje se Kam. Ve své krátké barevné sukni a cípatém tričku perfektně doplňuje slunečné počasí. Bill vykoukne z okna. Chce se mu ven, jasná obloha a park, patřící k léčebně, v něm vyvolávají vzpomínky na Toma. Jenže…
,,Ne, to je dobrý.“
,,Proč? Tobě se nechce ven?“
,,Jo… ale… já tam prostě nemůžu. Na tu chodbu… a do výtahu… Nedokážu to.“ Podívá se do země.
,,Aha… Víš Bille, taky jsem se dřív bála. Třeba metra… ale musela jsem jím jezdit… Když jsi byl s Tomem, taky ses bál?“
,,Jeho?“
,,Ne… výtahů a tak.“
,,Já nevím… on mě vždycky pevně držel a já byl úplně v klidu.“
,,Dobře… Ještě jsem se tě chtěla zeptat, jak se ti tu spí? Zdají se ti nějaké sny?“ Kam se posadí do křesla a ozobává z mističky pomerančovou kůru v čokoládě.
,,Dáš si?“
,,Ne, díky. No… občas se mi něco zdá… ale poslední dobou jsou to divné sny.“
,,Divné? Jak to myslíš?“
,,Jsou to… noční můry. Zdálo se mi, že… že je něco s Tomem. Já nechci, aby se mu něco stalo,“ řekne smutně.
,,Víš… každého z nás to může jednou potkat… ale nevěřím, že by život mohl být tak krutý a nechat tu trpět jedno z dvojčat…“
°°°
,,Víš Petere… přemýšlela jsem o tom dítěti a napadlo mě, že by se to přece jen dalo nějak vyřešit,“ povzdechne si Madame Wind do telefonu. Nervózně si přerovnává štosy papírů na stole a ještě do toho upíjí kávu.
,,Věrko, já také hodně přemýšlel a rozhodl jsem se, že pokud opravdu nechceš, nebudu ti přidělávat problémy. Chci, abys byla šťastná, Notičko.“
,,Opravdu? Ach… ty jsi tak ohleduplný. Děkuji ti. Uvařím nám dnes nějakou dobrou večeři.“
,,Víš…to asi nepůjde. Máme zkoušku sboru. Tak někdy příště.“
,,Aha… jistě, chápu…“ Peter po rozloučení položí telefon. Ale za chvíli ho opět zvedne a vytočí jiné číslo.
,,Moniko? Ahoj zlatíčko. Tak dnes přijdu v sedm, ano? Ta stará rašple nic netuší, neboj se…“
°°°
flash back
,,Tome, slib mi něco. Prosím.“
,,Tobě cokoliv.“
,,Že zůstaneme napořád spolu.“
,,Slibuju, bráško! Nás dva přece nic nemůže rozdělit.“
,,Nic?“
,,Vůbec nic. ,,Spolu“ a ,,navždy“, ano?!“
,,Navždy lásko.“
konec flash backu
°°°
Drobná černovláska kreslí tužkou na velký, čistě bílý papír. Během několika tahů jde poznat, že je opravdu talentovaná.
,,Ehm… Zajímavé, Barbaro. Co přesně to má být?“ ptá se opatrně psychiatrička. Barbara jí probodne ledově chladnýma očima.
,,Sparťané házející děti ze skály. Přežili jen ti silní,“ zasměje se. Doktorka sebou cukne.
,,A proč kreslíš zrovna tohle?“ ptá se nejistě.
,,Líbí se mi to. Byl to skvělý způsob, jak držet úroveň lidských genů. Žádné incesty… nic takového. V té společnosti bych přežila. Mnohem lépe, než tady…“ Doktorka šokovaně těká pohledem z Barbary na obrázek a zpátky.
,,Nech toho. Nepřeji si, abys tohle kreslila,“ vykřikne. Barbara na ni klidně pohlédne.
,,Znala jste Stephenovou dobře?…Chcete skončit jako ona?“
,,Co si to dovoluješ, ty…“ Dívčina ruka se prudce vymrští a ostrými nehty rychle přejede přes doktorčinu tvář.
,,Au!“ Zaječí šokovaně a setře si trochu krve ze spánku.
,,Panebože…Ty jsi šílená…“ šeptá a pomalu vycouvá z pokoje. Barbara se pro sebe pousměje. Pak si prohlédne svůj obraz. Lehce nakrčí čelo.
,,Chtělo by to trochu krve… ano… to tomu chybí…“ pronese zamyšleně.
°°°
,,Liso, co se to s tebou děje?“ ptá se sestra Dana překvapeně sestry Moosové.
,,Já ti nevím. Víš jak je v pokoji 483 ten Kaulitz?!“
,,No jasně. Co je s nim?“
,,Já… hm… asi jsem se do něj zamilovala…“ Zčervená a skousne si ret.
,,To snad nemyslíš vážně?! Víš přece, že tohle nesmíš.“
,,No jo… Jenže já si prostě nemůžu pomoct. On je tak sladkej a…“
,,Zapomeň na to, Liso. Za prvé je to proti předpisům, za druhé má v těchhle ohledech strašná traumata a za třetí je na tebe moc mladej!“
,,Hm.“
°°°
flash back
,,Proč mi nikdy nekoupíš černé růže?“
,,Bílé se k tobě hodí víc… Navíc černá růže je pro mě symbol smrti.“
,,A až budu umírat, dáš mi ji?!“
,,Až budeme umírat, dám ti ji.“
konec flash backu
°°°
Bill sedí na posteli a prohlíží si Tomovu fotku. Jemně ho hladí prstem po tváři a smutně se usmívá.
,,Zase budeme spolu, viď?! Před vyprodanou halou… Všechno bude dobré… slíbil jsi mi to… Přijď za mnou, lásko. Všechno to dáme do pořádku… prosím… nenechávej mě tu…“ šeptá.
,,Bille? Někdo za vámi přišel.“ Bill sebou nervózně trhne a v očích mu lehce zajiskří.
,,Kdo to je?“
,,Jak to mám asi vědět.“
,,Tak… jak vypadá?“
,,Takový vysoký kluk… Má světlé vlasy a řekla bych, že je ti docela podobný.“
Bill se nadšeně napřímí.
,,Tak… ať jde dál,“ vykoktá. Dveře se pomalu otevřou. Nervózní chlapec na prahu vejde dovnitř.
,,Ahoj Bille… chyběl jsi mi…“ usměje se.
°°°
Když jsem tehdy seděla u otevřeného okna a kouřila cigaretu, přišlo mi, že se všechno začalo zlepšovat. Chodila jsem na terapie, téměř jsem neměla chuť na drogy a i můj vzhled se začal srovnávat. Měla jsem tolik volného času na sebe a Cheri. Říkala jsem si, že se už brzy dostanu pryč. Že se vyléčím. Ve chvíli, kdy jsem típla třetí Davidoffku, mi připadalo, že vykašlat se na Billa byl ten nejlepší nápad.
Dělala jsem hodně chyb, ale nikdy ne tak velké. Mnohokrát jsem se mýlila, ale nikdy ne tak moc…
autor: Trinitis
betaread: Michelle M.
zvláštní, zajímavé a krásné…rychle dál:-*
Darxy:přesně tohle jsem chtěla napsat. je to dost zajímavé,smutné a krásné honéééééééém dááááááál rychlééééééé pls
tahle povídka je naprosto fantastická, jen škoda, že si Trinitis dává tak na čas…
je to zwláštní.. alechic další dílek.. joo ano konečně Tom přiše.. to tomu tak moc chybělo.. chci at už jsou jne spolu.. pls pokračowáníí
Kdy už bude pokračování?konečně zaním Tomi přišel hurááááááá.Plosím pokračování