Du bist nicht allein 11.

BILL:

Nevím, jak dlouho na mě Tom křičí. Vše, co mi říká, je částečně pravda a já si uvědomuji, jaký o mě musel mít strach. Jak já vyváděl, když přišel o hodinu déle a to jsem věděl, kde a s kým je. A po dnešním ataku fanynek?? Pomalu se přestávám usmívat, protože s každým Tomovým slovem ze mě radost vyprchává.

Jen nervózně přešlapuji a čekám, jestli mne brácha vpustí dovnitř. Podle jeho výrazu a hlasitosti ale nevypadá, že mě do pokoje v další půl hodině pustí. Když se nadechuje, aby na mě mohl znovu spustit, nesměle zaprosím: „Pustíš mě prosím dovnitř?“ Odpovědí je mi chytnutí za ruku a vtáhnutí do pokoje.

Ocitneme se za zavřenými dveřmi. Tom se rozčilením celý klepe, ale v očích se mu nedaří skrýt plamínek radosti. Stále mlčím. Jindy bych se začal bránit, hádat se. Vím ale, že má důvod na mě být naštvaný. Čekám, jestli se znovu svým křikem pokusí vzbudit hotel.

Asi už se ale dostatečně vyřval, nebo už křičet nemůže, protože mi ochraptělým hlasem oznámí: „Ještě jednou tohle uděláš a už ti neotevřu. Jdu spát, dobrou.“ Ani nečeká na dopověď a odpochoduje k sobě do pokoje. Samozřejmě nezapomene demonstrativně třísknout dveřmi.

Skvělé. Chtěl jsem mu konečně říci o Lise, ale on si ani nezeptal. Nezeptal se, kde jsem byl, jen na mě řval, jak jsem nezodpovědný a lehkomyslný. Ale neprojevil žádný zájem, zjistit důvod mého odchodu. To urazí mou ješitnost. On se nezajímá, kde jsem celou dobu byl, ale hlavně že se dostatečně vyřve. A tak i já naštvaně odpochoduji do pokoje, ale dveřmi přeci jenom neprásknu. Myslím, že bych tím Toma popíchl k nové vlně křiku a nadávek. Jen tiše zuřím. Rychle ze sebe shodím věci a jen v boxerkách zapadnu do měkkých peřin. Jejich květinová vůně mi připomene Lisu. Důvod proč je na mě Tom naštvaný.

Zlost mě po chvíli přechází. Chvíli se blaženě rozvaluji v posteli a nechávám se unášet květinovou vůní a vzpomínkou na Lisin obličej.

Sáhnu po mobilu, který jsem ve spěchu nechal ležet na nočním stolku. Nepřijatý hovor od Toma ignoruji. V jeho křiku jsem zaslechl o pokusu dovolat se mi. Raději už bratrův výstup neřeším a vyťukám Lise zprávu na dobrou noc.

Položím mobil zpět na noční stolek a přetočím se na druhý bok. Snažím se co nejdříve usnout. To se mi ovšem nedaří. V uších mí stále zní Tomův křik, mísící se s Lisiným smíchem. Jakmile zavřu oči, vidím Tomův obličej zkřivený zlostí a Lisin krásný úsměv. Nejraději bych usínal s Lisiným obrazem, jenže stále častěji se mi objevuje Tom. Neustále se přetáčím, vrtím a jakkoli jinak se snažím usnout. Kdyby se dobře usínalo při stání na hlavě, tak to snad udělám.

Jenže Lisin smích a úsměv pomalu vytlačuje Tomův křik a rozzlobený výraz. Nakonec ji úplně vytlačí a v uších mi zní jeho výčitky. Už dlouho jsem Toma neviděl takhle naštvaného. Najednou mi dojde, že znám důvod jeho rozčilení. Byl jsem pryč tři hodiny a on nevěděl, kde jsem. A po dnešním nájezdu fanynek? Ani se nedivím, že tak vyváděl.

Stále se mi nedaří usnout. Je mi líto, že jsem Toma tak vystrašil. Rozhodnu se za ním jít a vysvětlit mu můj zběsilý odchod a tříhodinovou nepřítomnost. A hlavně mám neutuchající touhu se někomu svěřit. A komu jinému, než svému bráškovi. Už mu konečně řeknu, proč jsem byl poslední dobou tak podrážděný. Na nic nečekám. Zvednu se z postele a zamířím si to směrem bratrova ložnice.

Tiše přejdu obývák aniž si rozsvítím. Díky tomu do něčeho nebo spíše někoho vrazím. Předpokládám, že nikdo jiný kromě mě a Toma v pokoji není, tak se ani nesnažím leknout. Za to Tom se lekne za nás oba. Vypískne a odskočím půl metru dozadu. „Bille?“ ptá se vystrašeně. Trochu se mu ještě klepe hlas. „Jo, jsem to já,“ ujišťuji ho a snažím se přitom přemoci smích. Tom totiž vydal zvuk, který mohu leda přirovnat k přišlápnuté žábě.

TOM:

Naštvaně zalehnu do postele. Ani se neobtěžuji se svlékáním. Ani měkkost a příjemná vůně peřin mne neuklidňuje. Jen se v nich v pravidelných intervalech vrtím, přetáčím a všemožně se snažím najít způsob, jak co nejrychleji usnout. Už nechci myslet na to, jaký jsem měl o Billa strach, jak jsem na něj křičel.Usnout se mi ovšem nedaří. Ani se nedivím. Tep mám stále zrychlený, jak jsem na Billa křičel a stále mi vrtá hlavou, kam zmizel. Začíná mne mrzet, že jsem na něj tolik křičel. Vlastně jsem se ani nedozvěděl, kde byl.

Sáhnu po mobilu s úmyslem se mu omluvit. Chvíli si s telefonem pohrávám, ale nakonec nápad omluvit se po telefonu zavrhnu. Proč bych mu měl psát, když nás dělí jen dvoje dveře a řekněme něco jako obývák.

Zvednu se z postele, vyjdu z pokoje ani si nerozsvítím a cestou k Billovi přemýšlím, co bych mu asi tak měl říct. Jak se omluvit a zároveň mu ukázat, že si za svým stojím.

Najednou do někoho narazím. Neuvěřitelně se leknu. Vypísknu jako holka a odskočím půl metru dozadu. „Bille?“ snažím se najít znovu svůj přirozený tón hlasu. „Jo, jsem to já,“ dusí se bráška smíchem. Mě to ovšem moc vtipné nepřijde. Pořád jsem naštvaný a jeho radost mi vážně moc nepřidává. Odešel přeci, aniž se uráčil říct kam a vrátil se v naprosté pohodě a s úsměvem na tváři.

„Kde jsi byl?“ promluvím do ticha pokoje. Na připravovanou omluvu si ani nevzpomenu. Teď mne zaměstnává jen jedna otázka: Kde byl a co tam dělal. Chvíle ticha. Nechce mi snad říct, kde byl?

Najednou však promluví: „To je na dýl. Sice nás David zabije, že budem nevyspalí, ale musím ti to všechno říct.“ Nechápu. To mi hodlá vyprávět celou noc, kde byl tři hodiny? Ale znám Billa. I kdyby byl někde pět minut, je schopný o tom mluvit třeba hodinu. Ozve se ve mně zvědavost a nevím proč i žárlivost. Musí to být opravdu důležité, když bráška hodlá podstoupit riziko, že se zítra ráno probudí s unaveným obličejem a bude proto muset strávit v koupelně více času se zamaskováním unavených rysů.

Jen kývnu na souhlas. Jenže v pokoji je taková tam, že pochybuji, že mě Bill viděl. Nevím jestli kývnutí zaregistroval. Ale co vím jistě je, že sevřel mou ruku ve své a táhne mne za sebou do své ložnice. Jen za ním vlaji, protože mne naprosto ochromuje dotek jeho ruky. Je to až k neuvěření, jak vás jen nepatrný dotyk může ochromit. Pro něj je to určitě jen bratrské chytnutí za ruku, ale pro mě? Ještě ráno jsem měl naději, že mě Bill může brát, tak jako já jeho. Ale jeho příchod s rozzářeným obličejem a věc, co mi musí nutně říct, mou naději bezcitně zadupalo do země. Bill nás dovede k sobě a usadí na posel. Čekám na jméno té šťastné osoby. Kdo Billovi popletl hlavu? Já určitě ne. Jen sedím a vyčkávám na jméno. Na jméno, které už teď nenávidím i když ho ještě ani neznám.

autor: Akkira
betaread: Janule