TOM:
Bill přestane básnit o dokonalosti Lisy. Je do ní větší blázen než jsem předpokládal. Asi jsem svědkem zrodu jeho vysněné romantické lásky.
Proč ji ale neprožívá se mnou? Tak rád bych mu splnil vše o čem tak nadšeně vypráví. Jenže to mi asi nikdy nebude dopřáno.
Lisa. To je ta překážka. Překážka, která mi brání ve splnění Billových snů. Překážka, která za mě jeho sny splní. Překážka, kterou nikdy nebudu schopen sám překonat.
Proč by měl být život jednoduchý, když může být tak složitý? Proč bych se zamiloval do dívky nebo i do kluka, když se mohu zamilovat do svého bratra?
Raději přestanu přemýšlet nad nespravedlivým životem. Nemá to cenu. Nic nevymyslím a zbytečně tak dávám Billovi čas přemýšlet. Přemýšlet, proč jsem poslední dobou tak jiný.
Vyslovím otázku, abych přetrhl tok myšlenek. Mých i Billových. Znám na ni předem odpověď, ale i přes to se ptám: „Jsi z ní asi fakt hotovej, co?“ Nepodaří se mi však skrýt smutný podtón. Ještě nejsem zcela schopen ovládat se. Bill si toho všimne.
Tváří se naštvaně, ale odpovídá na otázku jako by se ani nechumelilo. I jeho naštvaná tvář se začíná uvolňovat a už je tu zase ten starý ukecaný Bill.
Při jeho monologu se sesunu ze sedu do lehu. Respektive se rozvalím Billovi na posteli. Začínají se mi pomalu klížit oči. Bratrův hlas je pro mne ukolébavkou. Nechávám se jím unášet do říše snů, kde není Lisa. Do říše, kde beztrestně svírám svou lásku v náručí a ona se na mě blaženě usmívá.
Někdo mě překuluje na posteli a přikrývá mě. Vše jde ale mimo mě. Prožívám si svůj sen a nehodlám se o štěstí, které mi přináší, ničím a nikým připravit.
Slyším tiché povzdechnutí. Zdá se mi to? Nejspíš ano. Před očima vidím Billa stojícího u mé postele, s očima plnýma lásky mne pozoruje. Samolibě si hladím břicho. Z bratrových pootevřených úst unikne slabé povzdechnutí plné touhy a očekávání. Dnes ho zklamu. Mám v plánu ho k sobě přivinout a okamžitě usnout. Dnes jsem tak unavený, jen nevím, co mě tak unavilo.
Bill si ke mně opatrně lehá. Okamžitě si ho k sobě přitáhnu. Proč se mi ale snaží vykroutit? Ještě více ho k sobě přimáčknu. Cítím jeho tělo nalepené na mém. Slastí mu zafuním do vlasů. Stále se snaží uvolnit. Proč? Vždyť jeho pohled sliboval tolik. Je na mě snad naštvaný, že jsem dnes unavený?
Jen opatrně ještě posílím své objetí. Uklidní se. Začíná své napjaté tělo pokusy o vyproštění se uvolňovat. Nakonec se mi stulí do náruče a po chvíli už zhluboka oddechuje. Ještě ho jemně pohladím po vlasech.
Najednou se můj pohled na nás dva změní. Dívám se z nohou postele na blaženě se usmívající dvojici, spící ve vzájemném objetí.
BILL:
Někdo mě jemně hladí po tváři.
„Liso,“ zamumlám. Ruka, která mne hladí je tak jemná. Nechci se probudit. Nechci pokazit příjemný pocit rozlévající se mi po celém těle. Kdybych mohl, tak zavrním blahem. Zopakuji jméno, které jsem před chvílí vyslovil.
Jemné dotyky přestanou. Já opět upadám do hlubokého spánku. Začíná se mi zdát sen. Lisa leží vedle mne. Díváme se navzájem od očí. Usmíváme se. Najednou do mě Lisa začne nepříjemně dloubat. Co to dělá? Proč do mě rýpe prstem? Znám příjemnější způsoby, jak někoho vzbudit.
Pomalu se začínám probouzet, přičemž nezapomenu nevrle zabručet. Nějak musím ukázat, že se mi tento způsob buzení nelíbí.
Nejdříve otevřu jedno a vzápětí druhé oko. Usměji se. Vidím totiž Lisu.
„Brý ránko,“ doléhá k mým uším hlas, který rozhodně Lise nepatří. Ale nechápu komu by tak mohl patřit. Jsem ve stavu, když jsem někde mezi spánkem a bděním.
„Brý,“ odpovím. Zamrkám. Tom? Co ten tady dělá? Proč leží v mé posteli? Nechápavě se na něj podívám.
Pak si vzpomenu. Včera u mě vlastně usnul. Vzpomenu si i na jeho chvat, kterým mě k sobě přitáhnul a nepustil. Už vím, jak u něj holky vydrží až do rána. Musím se začít smát.
TOM:
Otevřu oči. Něco nebo spíše někdo je na mě natisknutý a příjemně hřeje. Pootočím hlavu, abych zjistil kdo to je. Panebože. Bill? Co u všech čertů dělá v mém pokoji. V mé posteli. Na mém rameni? Šokem málem přestanu dýchat.
Moment, něco tu nehraje. Rozhlédnu se po pokoji. Nebyl náhodou můj jinak zařízený? A nechci nic říkat, ale tolik černých triček jsem v životě po podlaze rozházeno neměl a zajisté ne takhle malých.
Pak mi to dojde. Já jsem u Billa. Vzpomenu si. Lisa. Vyprávěl mi o ní a já musel usnout. Proč ho ale svírám v náručí?
Nepatrně se zavrtím. I přes muší váhu svého bratra už skoro necítím ruku od ramene dolů. Billa to neprobere. Jsem rád. Mohu se beztrestně dívat na jeho poklidnou tvář. Lehce se skloním a přivoním si k jeho vlasům. Blaženě přivřu oči. Je možné, že může být někdo tak dokonalý? Proč to ale musí být zrovna můj bratr?
Na další přemýšlení nemám čas, protože se na nočním stolku rozdrnčí telefon. Sakra. To mi všechny krásné chvilky s ním musí něco pokazit? Vztekle se po něm natáhnu. Billova hlava sklouzne z mého ramene do měkkých polštářů. Ani to ho neprobudí.
Mobil mi vyřvává v ruce. Zmáčknu první tlačítko, co mi přijde pod ruku. Ten nesnesitelný zvuk okamžitě přestane. To mě mohlo napadnout, že si bráška dá budík o hodinu dříve než vstávám já. Ty jeho úpravy. Vždyť je krásný i bez líčení. Jenže jednou si vytvořil roli namalovaného Billa a bez výjimky se jí drží.
Ještě chvíli se kochám pohledem na spícího bratra. Pak ho začnu jemně budit. Nejdřív ho jen nepatrně pohladím po tváři. Něco zamumlá. Zkusím to znovu. „Liso,“ dokážu rozeznat jméno, které mi vzalo naději být s Billem víc než bratry.
Zarazím se. Ruka se mi začne chvět. Musím se začít ovládat. Musím si začít zvykat na to jméno, na ni, na mravenčení, které pociťuji kolem žaludku, kdykoli slyším její jméno. Naposledy ho jemně pohladím po tváři. Chci si vtisknout do paměti jemnost jeho kůže. Chci si navždy pamatovat Billa spokojeně spícího vedle mě a sebe s vědomím, že jsem ho před pár minutami svíral v náručí. Zavřu oči a naposledy si vybavím obrázek nás dvou na posteli.
Začnu Billa budit o něco intenzivněji než před chvílí. Mírně s ním zatřesu. Nic. Zkusím to znovu. Stejná reakce. Začnu do něj tedy mírně dloubat. To už se bráška začne s nevrlým bručení probouzet.
Otevře jedno oko a následně druhé. Usměje se.
„Brý ránko,“ zazubím se na něj.
„Brý,“ broukne mi na odpověď. Zamrká. Nechápavě se na mě podívá. Asi čekal někoho jiného.
autor: Akkira
betaread: Janule
