BILL:
Bobík sice přestal štěkat, ale jeho pohled není zrovna přívětivý.
„Neboj on tě nekousne,“ snaží se Lisa, abych získal důvěru ke tvoru, který mě chtěl před chvílí přinejmenším sežrat.
“ No moc na to nevypadá,“ snažím se jí rozmluvit její snahu.
Lisina babička se mezitím svlíkla zakanutu a sundala si klobouček. Já pořád vystrašeně pokukuji po Bobíkovi, abych se stihl krýt, kdyby přece jenom chtěl ochutnat kousek ze mě.
„On tě vážně nekousne. Neboj zlato,“ přejede mi Lisa rukou po páteři. V tu chvíli nevnímám začínající zlověstné vrčení od mých nohou. Vnímám jen teplo, rozlévající se mi po celém těle. Slastně přivřu oči a trochu se prohnu v zádech. Na Lisinu babičku, stojící v pokoji, úplně zapomenu. Asi oba zapomeneme, protože se s trhnutím vrátíme do reality po větě: „Ehmm, to nás ani nepředstavíš??“
Lisa, se značným červenáním, sundá ruku z mých zad a začne nás představovat: “ Babi, to je Bill. Bille to je babi.“
Vstanu za gauče a podám jí ruku, se slovy: „Bill Kaulitz, těší mě.“
„Margaret Schwarzová. Také mě těší,“ opětuje můj stisk. „A říkej mi prosím Margaret,“ řekne ještě a pustí mou ruku.
V místnosti nastane nepříjemné ticho, přerušované jen nepřátelským vrčením vycházejícím ze stvoření, slintajícího mi na nohu. Začínám být z toho mírně nervózní. Margaret naštěstí prolomí ticho slovy: „Tak já vás zde nechám, děti. Jen, mohu mít dotaz??“ Otočí se na mne.
Nechápu na co by se mě chtěla asi tak ptát.
„To jste vy, ten zpěvák, co nám dennodenně vyřvával po domě??“ ptá se mě. Stačím si všimnout, jak jí pobaveně cukají koutky.
„Babi,“ zaúpí Lisa.
„To budu nejspíš já,“ potvrdím jí její domněnku.
„Alespoň už vím, komu patřil ten hlas, co jsem slýchávala skoro každý den,“ usměje se na mě andělsky Margaret, ale v očích jí vidím ohníčky radosti, po opětovném Lisině výkřiku: „Babi.“ Lisina barva připomíná hodně zralé rajče. Nemůžu si pomoci, ale jejími rozpaky se docela dobře bavím. I Margaret stále cukají koutky, je vidět, že se jejími rozpaky evidentně velmi baví.
Lisino utrpení ukončí po chvíli větou: “ Já si jdu lehnout. Liso, ty moc neponocuj. Zítra brzo vstáváme.“
„Neboj babi. A dobrou,“ ujistí ji Lisa. I já popřeji dobrou noc a v pokoji zůstaneme sami.
TOM:
„Tak už dost!“ zakřičím a hodím sprcháč přes celou koupelnu. No super, teď je po celé protější stěně. Jen o kousek minul Billovu tašku s líčením. Asi by mě zabil, kdybych mu něco rozbil.
Zase na něj myslím. Už mě to vážně nebaví. Opět prudce zatřesu hlavou. Zmoženě se zvednu a vylezu ze sprchy. Rozhodnu se raději už nic neházet, při pohledu na odkapávající sprcháč na protější stěně.
Rychle se utřu a s rukama na očích, co nejrychleji projdu kolem zrcadla.Vím, jaký obraz by se mi naskytl. Promočené dredy, opuchlý obličej, rudé oči. Ne děkuji. Opravdu nemusím vidět, jaká se ze mě stala troska.
Jen v ručníku, ovázaném kolem boků, se svalím na gauč. Zapnu televizi a snažím se na nic nemyslet. Kupodivu se mi to daří.
Po myšlenkovém výbuchu ve sprše, už asi nemám ani na co myslet. Vím, že mám, ale nechci si to připustit. Alespoň dnes už prostě nechci myslet vůbec na nic. Natož na svého bratra. Jenže, jak později zjistím, dnes na svého bratra budu myslet ještě více, než předešlé dny.
Jenže to teď ještě nevím a tak sleduji děj, běžící na obrazovce, ale nevnímám ho. Upadám opět do netečnosti. Dnes už podruhé.
autor: Akkira
betaread: Janule
