Když prohraješ, jdeš na blond 10.

Tom se probudil uprostřed noci. Uvědomoval si, že už nic nebude jako dřív. Pokud chce být s Billem, musí se určité věci změnit. A těch změn se bál nejvíce, protože byly dost podstatné. Dokonce zásadní a kvůli tomu si musí s Billem vážně promluvit. Jenže problém je, že zná jeho názor na tuhle situaci a je si téměř jist, že to nebude jednoduché.

Postavil se k oknu a díval se ven. Nějak na něj šla melancholická nálada. Dneska je škola… doufám, že se nic blbýho nestane…

„Copak tady děláš?“ ucítil na sobě přitisknuté druhé tělo.

„Jo… sněží a mě bude zima… ráno… nemám tu moc teplé oblečení…“ Bill se zachvěl.

„Ti půjčím svoje,“ navrhl Tom.

„Co… co?? Víš jak v tom budu vypadat?“ Bill se zasmál. Už jen ta představa… málem spadnul.

„Hele… uvědomuješ si, že se vlastně směješ mě???“ Tom se zatvářil ublíženě. Bill zadržoval smích. Jeho nálady byly jak na houpačce.

„Tak už se mi nesměj. Směješ se totiž vlastnímu příteli,“ Bill ztuhnul.

„My… my spolu opravdu… chodíme? Opravdu jsi můj… přítel?“ nemohl tomu uvěřit…

„Ano… jsem“ hlesl Tom… Bill posmutněl.

„Copak lásko?“

„Já… víš… nikdy jsem nezažil ten pocit, když se tě někdo zeptá, jestli s ním chceš chodit,“ Tom jej okamžitě pustil a otočil k sobě. Klekl si na zem.

„Bille Trümpere… budeš můj přítel? V dobrém, i ve zlém?“ Tom jej držel za ruku a tvářil se dost vážně.

„Jej… když já nevím…“ provokoval Bill.

„Tak pan Trümper neví? A ví pan Trümper koho miluje?“

„Ví…“ hlesl Bill, klekl si k němu a naléhavě Toma políbil.

„Ano… chci…“ dodal, když se odtáhl. Tak moc tě miluju, Tome… ale zničí nás to…

„Lásko? Půjdeme si lehnout? Opravdu jsem unavený,“ Tom vstal, pomohl i Billovi a lehnul si do postele. Sotva měl pocit že usíná, rozezněl se budík. Do prdele…já chci spát…

Nahlas však pouze zakňučel.

„Tommy… tak vstávej… je poslední týden… pak už jen Vánoce…“ vrtal do něj poměrně čilý Bill. Ten totiž nestačil usnout jako Tom. Ten jen něco zabručel a zahrabal se více do peřin.

„Tak Tome…“

„Eee.“

„Seš jak malej…“

„Bez pusy nevylezu,“ Bill se musel zasmát.

„Tak dobře,“ nahnul se k němu a dal mu pusu na tvář..

„A teď už vylez.“

„To nebyla pusa co jsem chtěl…“

„Chtěl jsi pusu…dostal jsi pusu…“

„Ty víš jak jsem to myslel,“ špitnul ublíženě Tom.

„Ne… nevím,“Bill si hrál.

„Ale víš…“

„Ne…“

„Chtěl jsem polibek,“ vyhrknul dotčeně Tom.

„Tak to řeknu,“ Bill si ho přitáhl a vrhl se na jeho rty.

„Tome vstá……….“ Do pokoje vrazila jeho matka. Zůstala zaraženě stát ve dveřích.

Ta mě teď zabije…pomyslel si Tom v duchu.

„TY!!“ ukázala na Billa. „Ven!!!“
„Paní Kauli…“

„Ticho!!! Řekla jsem vypadni!!! Z mého syna nebude nikdo dělat buzeranta!!!“ prskala na všechny strany. Bill se jí bál. Ba ne. Měl z ní panickou hrůzu. Couval před její nataženou dlaní.

„Mami, uklidni se,“ Tom se před Billa ochranitelsky postavil a položil si jeho dlaně na bříško.

„Tome… proboha vzpamatuj se. Vždyť vypadá jak děvka… a…“
„Opovaž se tohle ještě někdy o Billovi říct.“ Zasyčel vztekle.

„Co si to dovoluješ?“

„Já ho miluju.“ vykřikl. MLASK.

„Koukej se vzpamatovat nebo vypadni,“ otočila se a práskla dveřmi.

Oba stáli jak sochy. Tom byl v šoku a Bill se nepředstavitelně roztřásl. Bál se Tomovy reakce.

„Já… Tome… to… to jsem nechtěl…“ pustil ho a couvnul. Tom mu neodpověděl. Já jí řeknu, že ho miluju a ona mi dá facku? A ještě mě chce vyhodit? Tak to ne maminko… tohle tak nenechám…

„Prosím… řekni něco…“ Bill byl zoufalý…

Tom kolem něj prošel, mířil ke skříni…

„Tomee…“ zakňučel Bill… A je konec…já to věděl…bude mě nenávidět…nevšímá si mě…půjdu…

Potichu se začal oblékat. Tom hodil na postel velkou tašku a konečně se na něj podíval.

„V dobrém i ve zlém…“ špitnul jen a balil si věci. Bill k němu pomalu přišel a oparně jej chytil za chvějící se zápěstí. Tom se na něj podíval se slzami v očích. Bylo mu to líto. Matku zbožňoval, ale Billa miloval. Nechal se od něj obejmout a konejšit.

„Proč je taková?“ zaštkal a dál Billa mačkal.

„Já nevím, Tome… nevím…“ Tom se od něj odtáhnul a začal zase skládat věci do tašky.

„Lás…“ Bill se zarazil, teď se to oslovení nehodí…

„Řekni mi lásko… prosím…“ zašeptal Tom.

„Lásko…“ Bill to vyslovil tak něžně, láskyplně, pravdivě. Toma to značně uklidnilo.

„Nevím kam půjdu…“ zašeptal najednou.

„Přece neodejdeš, Tome…“

„Mám si vybrat mezi tebou a tímhle místem… rozhoduji se podle srdce,“ Bill pochopil.

Tom si dobalil poslední věci a nesl tašku dolů, za packu držel Billa… hledal oporu.

Na schodech se setkal s matkou.

„Kam jdeš?“ vyhrkla.

„Vybral jsem si,“ zadíval si jí tvrdě do očí.

„Co?? Špatně slyším.“

„NE… řekla jsi ať se vzpamatuju nebo vypadnu… nemůžu se jen tak vzpamatovat z lásky a proto jdu.“

„Ne, Tome… nechoď,“ špitla.

„Sama jsi mě vyhodila,“ syknul.

„Vzal jsi mi syna… tohle ti neodpustím,“ zasyčela ne Billovu adresu. Tom se před něj opět postavil.

„Sama jsi mě vyhnala… kdybys byla jako Billova mamka, nemusel jsem teď odcházet,“ přivřel oči.

„Takže… takže je to moje vina?“

„Ano…“

„Vypadni, ty nevděčníku.“

„O to se neboj,“ přitáhnul si Billa k sobě a zvedl tašku.

„Kam chceš jít?“

„To není tvoje starost,“ práskl dveřmi.

Potichu šli vedle sebe. Oba mlčeli. Oba se báli promluvit. Tom Billa majetnicky držel za ruku a pomalu mu drtil kosti.

„T… Tome to… bolí,“ špitnul Bill.

„Promiň lásko…“ okamžitě povolil sevření, nakonec se zastavil. Hladil zmačkanou dlaň a jemně na ni foukal.

„Nechtěl jsem ti ublížit, Bille…“

„Já vím… ale… kam půjdeš? Vzal bych tě k sobě, ale nemůžu…“ špitnul smutně Bill a sklonil hlavu. Tom mu ji opatrně nadzvednul a hladil po bledém studeném líci.

„Je ti zima, viď?“ Bill kývnul. Tom položil tašku a vyndal z ní mikinu. Oblékl ji Billovi a dotkl se jeho rtů. Něžně se otíral, dokud mu nebyl umožněn přístup. Po malé chvíli se Bill plaše odtáhnul, vystrašeně se díval kolem sebe, jestli je nikdo neviděl.

„A nemusíš se bát… já mám kde být…“ šok.

„Kde?“

„Zavedu tě tam…“

„Ale co škola?“ vyhrknul překvapeně.

„Zítra je taky…“ pousmál se Tom. Znovu jej chytil za packu, tentokrát s větším citem a vedl ho jednou zapadlou uličkou. Po nějakých deseti minutách došli k oprýskanému domu…

„Ehm…?“

„Jo… no… jak bych začal…“ Tom se pousmál.

„Tohle místo mi ukázal můj děda. Už bohužel umřel, ale… je to hodně starý… ehm… mohl bych to nazvat byt. Když jsem byl malý, schovával jsem se tam. Není to nic moc, ale na nějakou chvíli to postačí. Je tam skoro všechno… teda… postel… linka… koberec… deky…“ Tom se odmlčel.

„Tak… jdeme?“ zeptal se Bill váhavě…

„Jo,“ vyšli směrem k Tomovu novému… obydlí.

autor: Mykerina
betaread: Janule

„Přemýšlím…“ potřeboval klid, ale uvědomil si, že teď jej už asi nedostane.

„O čem?“

„O nás…“

„C… Cože?“ Bill se vylekal, ale stále byl na Tomovi přitisklý. Chtěl se mazlit. Měl divnou náladu, prostě nevěděl jak se cítí. Chtěl nic nedělat, ale být s někým. Hlavně nebýt sám. Už už se chtěl zeptat, jestli se chce Tom rozejít, ale… Nebudu to hrotit… zatím ne… v klidu si popovídáme…

„O…o čem??“ zeptal se a hlas se mu zachvěl. Tom jej chytil za ruku. Cítil jeho obavy.

„Nemusíš se bát… to, na co myslíš… to ne… jen jsem přemýšlel, co bude dál… jak to bude dál… Bille…“ otočil se k němu čelem: „Stejně se to jednou provalí…“

„Jak jsi věděl, že myslím na co myslím?“ nechápal Bill a Tomovu předchozí větu přešel.

„Zmáčknul si mě tak, že mi málem praskly žebra,“ zasmál se Tom. Bill se zachvěl.

„Copak miláčku?“ Tom něco tušil.

„Já… nemůžeme si lehnout?“ špitl Bill.

„Chce se ti spát?“

„Ne… chtěl bych… chtěl bych se pomazlit,“ ustoupil o krok dál. Čekal trest za svoji „drzost, že vyslovil žádost“, spletl se. Tom nemyslel na žádný trest a vůbec mu nedošlo, proč vlastně Bill tak couvl. Až když se k němu chtěl přiblížit, pochopil, o co jde. Dobře Bille… půjdu na tebe tak, jak jsi zvyklý, ale bude to mít opačný výsledek. Nebudu ti ubližovat…snad to pochopíš…

Sám ale tušil, že to nezvládne. Jenže pokud chtěl Billovi pomoct, musí to zvládnout.

Pomalu k němu přistoupil a jemně si ho přitáhnul. Viděl Billův vyplašený nechápavý obličej, musel se pousmát. Bill se totiž opravdu choval jako cvičená opička, která je zvyklá na stálý režim a něco nového neobvyklého je pro ni problém a těžko si na to zvyká.

Pohladil ho ve vlasech.

„Mě se vážně nemusíš bát… vím jak se cítíš, jak se bojíš. Bojíš i mě. A to mě trápí. Chci ti pomoct, ale sám to nezvládnu.“

„Nechci psychiatra,“ vykuňkul Bill…

„Já nemyslel psychologa… ale tebe… jenže se musíš snažit. Musíš s tím bojovat…“ lehnul si na postel. Podal mu ruku a nechal ho, aby si k němu lehnul a přitulil se. Cítil, jak z něj sálá váhání.

„Bille… chci abys věděl, že tě miluju. Nic to neovlivní… ani to, že… že tě…“ zasekl se

„Neudělali to…“ špitnul Bill a cítil na sobě udivený pohled, který mu propaloval záda.

„Já… já myslel… Bille… ty jsi mi lhal?!“

„Nikdy jsem neřekl, že mě znásilnili!!“ Bill se bránil nařčení. Ukřivděně se nafoukl a sedl si. Tatam byla jeho mazlivá nálada.

„Ale… já myslel…“

„Už radši nemysli,“ setřel ho a vstal. Popošel k oknu, začínalo mu být totálně špatně. Špatně ze sebe. Otevřel jej a ucítil čerstvý vzduch. Byl chladivý a za pár okamžiků se spustily první vločky.

„Omlouvám se…“ špitnul mu Tom za zády.

„Taky jsem to přehnal,“ smířlivě si ho k sobě zezadu přitáhnul.

„Sněží…“ hlesnul Tom a opřel se mu o rameno…