„Tome?? Co je ti??“ Seděl jsem u snídaně a jen jsem si pohrával s kouskem housky.. Neměl jsem hlad.. Bylo mi všeobecně nějak divně.. „Tak, Tome.“ Máma do mě strčila, takže jsem jí konečně začal vnímat a přestal jsem myslet na uplynulou noc..
„Hm??“ jen jsem broukl, aby věděla, že poslouchám..
„Co je s tebou??“
„Nic,“ zalhal jsem jí a ždibeček housky jsem namočil do čaje..
„Nelži mi.“
„Já ti nelžu, prostě jsem se jen nevyspal,“ odsekl jsem jí a zvedl jsem se, měl jsem v plánu jít k sobě do pokoje.. Ale v půli schodů jsem se zarazil.. Pořád tam spal Bill a toho jsem teď vidět nepotřeboval, nechtěl.. Miluju ho, a to hrozně moc, ale ublížil mi…
˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜
„Co děláš na schodech??“ Než jsem se stihl otočit, kolem ramen jsem měl omotané Billovy ruce.. Měl jsem z toho divný pocit, fakt divný..
„Spal jsi,“ dostal jsem ze sebe potichu..
„Proč jsi nešel za mnou??“ Jeho nádherný hlas mi zněl těsně vedle ucha a běhal mi z toho mráz po zádech, ale když se mě chystal políbit, ucukl jsem..
„Co se děje??“ nechápal a zmateně na mě koukal..
„Nic.“
„Tome??“
„Co by se sakra asi mělo dít?! Vždyť je to úplně v pořádku, že si se se mnou včera vyspal tak, jak si to udělal ne?!“ ztrácel jsem nervy, bylo mi hrozně.. Jistým způsobem jsem se cítil zneužitý..
„Tome, ale vždyť jsme o tom mluvili a …“
„Jo, mluvili!! Ty si o tom mluvil!! Bille, ty ani nevíš, jak mi teď je!!“ otočil jsem se a s hlasitým bouchnutím dveří jsem se zavřel v pokoji.. Bill se okamžitě přilepil na dveře a snažil se mě přimět, abych otevřel, ale to jsem nemohl.. Ještě než jsem schoval hlavu pod polštář, tak jsem slyšel, jak se máma ptala, co se stalo.. Billovu odpověď už jsem neslyšel…
„Večeře!!“ Jasný, na tu se mi tak chce.. Celý den jsem zůstal sám v pokoji, nikoho jsem k sobě nepouštěl a snažil jsem se nějak vyrovnat s tím, co se stalo.. Ale copak to jde?? Vždyť sám se s tím nevyrovnám a jediného člověka, který mi může pomoct od sebe odháním.. Proč to dělám?? Proč se Billa bojím?? Vím, že už to neudělá, včera to byl všechno omyl, prostě ho zaslepil chtíč.. Za to se na něj nemůžu zlobit.. Hrozně moc ho miluju a vím, že on by mi pomohl, ale nejde to..
„Tak, Tome!! Poď se najíst!!“ Máma už asi ztrácela trpělivost.. Jak jsem během dne zjistil, Bill jí neřekl, co se stalo a taky nevycházel ze svého pokoje.. Ale on aspoň jedl, já ne…
„Nemám hlad,“ zněla moje odpověď stejně, jako doposud..
„Tome, musíš jíst!!“
„Nechci!!“ křikl jsem přes dveře a za chvíli už jsem slyšel dupot po schodech.. Vzdala to.. Otočil jsem se na bok a zadíval jsem se na jednu fotku.. Byli jsme tam celá rodina, já s Billem ještě malí.. On je tak nádherný, vždycky byl..
„Tome?? Můžu prosím dál??“ docela jsem se lekl, od rána se nepokoušel se mnou mluvit.. „Hm,“ odpověděl jsem odevzdaně a došel jsem odemknout..
„Ahoj,“ usmál se na mě, ale byl to smutný úsměv.. Měl v očích výčitky..
„Proč jsi přišel??“ zeptal jsem se ho a zase jsem si lehl do postele, do náruče jsem si zmuchlal polštář.. Byla to taková slabá náhrada za bráchu..
„Chci s tebou mluvit, o… o tom, co se včera stalo.“ Dělalo mu problémy něco takového ze sebe dostat, ale ani se mu nedivím.. Mě by se taky příčilo jít za někým, s kým jsem spal proto, abych to rozebíral..
„Nechci o tom mluvit.“
„Musíš, Tome.“
„Neříkej mi, co musím!!“
„Promiň, to jsem nechtěl jen, měl bys o tom mluvit, třeba ti dokážu nějak pomoct.“
„Pomoct?? Jak mi chceš pomoct, zpátky už to nevezmeš.“
„Promiň.“ Nahnul se ke mně a pevně mě objal.. „Hrozně mě to mrzí, Tome, ani nevíš, jak moc.“
˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜
„Tak co, pořád o tom nechceš mluvit??“ zeptal se mě Bill něžně, když jsem se mu pořád choulil v náručí.. Nechápu, proč jsem ho celou dobu odmítal, vždyť už jen z jeho blízkosti mi nakonec bylo líp.. Možná jsem ale potřeboval být chvíli sám..
„Nechci, Bille.. Je to přece zbytečné.. Mluvením se nic nespraví.“
„Dobře, jak chceš.. Ale Tome.. Kdykoliv by sis chtěl promluvit, tak jsem tu pro tebe.. A ještě jedna věc, nikdy už to neudělám, slibuju,“ vtiskl mi polibek na čelo a já se nebránil.. Věřil jsem mu.. Věřil jsem, že už to neudělá a pokud ano, bude to jiné..
„Možná by ses měl jít najíst, máma objednala pizzu..“ usmál se na mě Bill, ale nějak se mi pořád nechtělo.. Teda, hlad i chuť na tu pizzu jsem měl, ale nechtělo se mi dolů.. „Donesu ti jí, jestli chceš,“ jen jsem se na něj usmál a Bill po tom, co mi dal malou pusinky, odešel do kuchyně.. Za chvíli se vrátil i s pizzou, o kterou jsme se podělili..
„Měl už bych jít,“ prohlásil Bill potom, co se mrkl na hodiny a zjistil, že už bude skoro půlnoc..
„Nechoď,“ šeptl jsem potichu.. Zmateně se na mě otočil..
„Já myslel, že…“
„Prosím.“ Netrvalo to dlouho a Bill si lehl vedle mě.. Objal mě a hladil mě po vlasech.. Co se to se mnou sakra stalo?? Takhle jsem se choval vždycky já k němu, ne on ke mě.. Ale bylo to příjemné, cítit, jak mu bije srdce.. Bylo příjemné být chvíli v téhle pozici, v pozici ochraňovaného.. Ale to zítra skončí.. Zase ze mě bude ten silný Tom…
„Andreasi!!“ vypískne Bill a začne lítat po zahradě jako splašený.. Andy se hned vrhne za ním a já se můžu smíchy umlátit.. Je to už asi dva týdny, co se to všechno stalo.. Od té doby se nic takového neopakovalo a s Billem jsme zůstali u staré dobré klasiky.. Bál jsem se.. A Bill?? Nabízel se mi, sám se mi nabízel, ale já jsem ho vždy odmítl, neměl jsem na to zatím nějak chuť.. A teď?? Sedíme, teda teď už jen já sedím, u nás na zahradě a Bill s Andym se tu honí.. Dělali kraviny a brácha měl dneska rýpavou a odnášel si to Andy a co udělal náš Andy?? Jak jinak, než že Billa zlil od hlavy až k patě hadicí.. Je na ně docela hezký pohled.. Jo, taky bych vám možná mohl říct ještě něco.. Andy řekl Billovi o tom, že o nás ví.. Samozřejmě brácha dělal scény, ale nakonec to vzal v pohodě a teď už mu ani nedělá problém, mě před Andym políbit…
˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜
„Dobrou,“ broukl jsem kolem půlnoci na kluky.. Je to snad poprvé v životě, co usínám jako první z nich.. Dneska totiž máme „pánskou jízdu“ a kluci se nějak ještě spát nechystají..
„Dobrou,“ mrkl na mě Andy trochu opile a Bill se jenom culil.. Trochu pili, já teda ne, protože mi není dobře, a ani jeden z kluků to moc neumí.. Jen jsem si nad nima povzdechl a zalezl jsem do postele.. Nevím, co to se mnou je, poslední dny jsem pořád nějaký unavený.. Že by to bylo tím, že už za čtrnáct dní končí prázdniny a já se zase budu muset hlídat, abych neprozradil, co je mezi mnou a Billem?? Nebo tím, že jsem trochu nachlazený?? Nevím, každopádně se mi chce spát…
„Tome??“ Ještě jsem nespal, nebo teda ne moc tvrdě, takže jsem slyšel Billa, jak mi „šeptal“ do ucha..
„Hm??“ broukl jsem neurčitě a přitáhl jsem si peřinu blíže ke krku.. Něco na mě asi leze, protože mi byla hrozná zima a přitom venku bylo horkem pomalu nedýchatelno..
„Mě je špatně,“ zabědoval Bill a pohladil mě po tváři.. Tenhle dotek byl pro mě přímo božský.. Otočil jsem se čelem k němu, abych na něj aspoň trochu viděl..
„A co ti je??“
„Asi jsem to přehnal s pitím,“ pípl potichu a přitiskl se ke mě.. I přes to, že mě samotnému bylo hrozně, schoval jsem ho pod peřinu a hladil jsem ho po tváři..
„To bude dobrý, uvidíš.. Ráno si ani nevzpomeneš, že si pil.“ Mé hlazení pomalu ustávalo, protože jsem začal usínat.. Byl jsem vážně unavený a navíc Billova vůně mě dokonale uklidňovala a uspávala…
˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜
Posadil jsem se na posteli v záchvatu kašle.. Bylo mi hrozně a nemohl jsem pomalu popadnout dech..
„Tome??“ vypískl najednou Bill, který ležel celou dobu vedle mě a ten kašel ho asi probral.. „Tome, co je ti??“ ptal se mě vylekaně, ale já mu nemohl odpovědět, nemohl jsem přestat kašlat.. „Andreasi!!“ vykřikl Bill a snažil se mě nějak uklidnit, protože jsem se celý třásl.. Vážně mi byla zima a ten kašel se mnou taky silně cloumal.. Netrvalo to dlouho a do pokoje vešel rozespalý Andreas..
„Co je??“ zeptal se se zívnutím, ale hned přiskočil k Billovi a snažili se mě uklidnit oba dva.. Nešlo to.. „Musí k doktorovi,“ rozhodl Andy a společně s Billem mi pomáhali se oblíknout.. Nechtěl jsem k doktorovi, ale měl jsem jinou možnost??
˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜
BILL
„Doktore, co je mu??“ zeptal jsem se doktora, který Toma přijal.. Byli jsme na pohotovosti a s Andym jsme tam čekali už asi hodinu.. Nevěděl jsem, co Tomovi je, nevěděl jsem nic.. Mám o něj strach, takhle ještě nikdy nekašlal.. Je pravda, že posledních pár dní byl nějaký bledý a věčně unavený, ale jinak nic..
„Váš bratr má zvláštní druh angíny.“
„Angíny??“ podíval jsem se nechápavě na toho doktora..
„Ano, je to divné, v tuhle roční dobu angíny nebývají, ale jsou i výjimky.. A váš bratr je jedna z nich.. Budeme si ho tu muset pár dní nechat, ještě nevím, jak dlouho,“ dál už jsem doktora nevnímal.. On si tu chce Toma nechat?? Ale, to tu nemůžu být s ním, být u něj, když mě potřebuje…
„Můžu ho vidět??“ zeptal jsem se doktora a tím jsem ho zřejmě vyrušil z něčeho, co nám tu povídal, ale to mi ani v nejmenším nevadilo..
„Spí, dostal prášky na uklidnění, takže…“
„To nevadí, můžu ho prosím vidět??“ zeptal jsem se ho naléhavě a doktor jen kroutil hlavou.. „Proč vám na tom tak záleží, je v pořádku, vidět ho můžete odpoledne při návštěvních hodinách,“ odporoval mi doktor.. Ale já prostě Toma vidět musím, musím se sám přesvědčit, že je v pořádku..
„Tak ho za ním pusťte, mají k sobě blízko,“ přimluvil se Andy, za což jsem mu byl vděčný!! „No dobře, ale jen na chvíli,“ odpověděl nakonec doktor a pustil mě k Tomovi do pokoje…
autor: Dádinka
betaread: Janule
