Bolí tě srdce? Vyléčím tě! 12.

Vešel jsem do Tomova pokoje.. Ležel bezmocně na posteli, v ruce napíchnutou jehlu a spal.. „Tome,“ zašeptal jsem a sedl jsem si na židli vedle jeho postele.. Do dlaní jsem vzal jeho ruku.. „Co mi to děláš?? Víš, jak jsem se o tebe bál?? Tohle mi už nikdy nesmíš dělat,“ šeptal jsem naléhavě a hladil jsem jeho ruku.. Je mi jedno, že mě teď možná neslyší, musel jsem to říct..

„Ehm, ehm,“ odkašlal najednou někdo z druhé strany pokoje.. Hrozně jsem se lekl a honem pustil Tomovu ruku…

„Doktore??“

„Ano.. Měl by si jít.. Přesvědčil jsi se, že je tvůj bratr v pořádku.. Jdi domů a vyspi se.. Přijít můžeš zase odpoledne.“

„Ale…“ pokusil jsem se něco namítnout.. Nechci od Toma odejít, chci tu být s ním, držet ho za ruku..

„Žádné ale.. Už jsem řekl.. Nezdá se ti divné, že na bratrovi tolik visíš??“ Zdá se mi to, nebo jsem z jeho hlasu slyšel výsměch??

„Je to mé dvojče, takže ano, visím na něm!!“ odsekl jsem mu.. Nikomu není nic do toho, jak to mezi mnou a Tomem je..

„No to je jedno.. Měl bys jít,“ nepřístupně se na mě díval.. Měl jsem chuť mu jednu vrazit.. „Dejte mi pár minut.“

„Chceš se loučit?? Neuslyší tě, je pod sedativy.“

„To nevadí.. Prosím, jen pár minut“ Doktor nakonec kývl a odešel.. Bál jsem se, že bude proti, že nebudu moci Toma alespoň jednou pohladit, políbit…

˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜

„,Kde to jsem??“

„V nemocnici.“ Polekaně jsem se otočil za hlasem..

„Bille,“ vydechl jsem s úlevou a usmál jsem se..

„Ahoj,“ usmál se na mě taky a lehce mě políbil..

„Co tu dělám??“ nemohl jsem si vzpomenout na nic potom, co jsem se začal dusit kašlem..

„Vzali jsme tě sem s Andym.. Bál jsem se o tebe,“ pohladil mě po tváři a s úlevou si mě prohlížel..

„Co se stalo??“ zeptal jsem se ho a pokusil jsem se si sednout..

„Měl jsi hrozný kašel a nemohl jsi přestat.. Proto jsme tě vzali sem.“

„A co…“

„Máš prý nějakou zvláštní angínu nebo co.. Budeš tu muset čtrnáct dní zůstat,“ Bill viditelně posmutněl…

„Dva týdny?? Ale to…“

„To je zbytek prázdnin,“ doplnil mě Bill.. To nejde.. Těch posledních čtrnáct dní mělo být jen našich.. Nemůžu být v nemocnici, to nejde..

„Třeba se ten doktor spletl.. Třeba mám jenom chřipku a za pár dní budu moct domů,“ uvažoval jsem honem, ale Bill mě zarazil..

„Dělali nějaké testy a budeš tu muset zůstat.“ Viděl jsem, že Bill je hodně smutný..

„Ale já chci být doma s tebou, lásko,“ řekl jsem zoufale a hlavu jsem zabořil do polštáře.. „Taky tě chci mít doma.. Ale taky chci, abys byl zdravý.. Budu tu s tebou každý den, Tome, slibuji,“ poslední slovo Bill zašeptal a vzápětí na to mě lehce políbil.. Byl to úžasný pocit.. Přišlo mi, že mě nelíbal celou věčnost.. Bylo úžasné zase cítit chuť jeho jemných rtů…

„Ehm, vidím, že jste se už probral,“ ozvalo se ode dveří.. Bill se ode mě polekaně odtáhl, ale pořád se mi díval do očí..

„Ehm, ano,“ dostal jsem ze sebe po chvíli a vykoukl jsem zpoza Billa..

„A… Jak ti je??“ vstoupil dál do pokoje a pomalu šel k mé posteli..

„Celkem dobře.. Nemohl bych jít domů??“ zeptal jsem se honem.. Doktor se jen zasmál a sedl si vedle Billa, který byl značně nesvůj..

„To bys teda nemohl. Máš vysoké teploty, angínu a silný kašel.. Takže… nemohl.“

„Ale…“

„Žádné ale!! Proč jste oba tak tvrdohlaví??“ zeptal se doktor a začal mě prohlížet.. „Pošlu sem sestru, dá ti léky a ty…“ otočil se na Billa „…Jdi domů.. Návštěvy skončily.“

„Nikam nejdu!!“ začal okamžitě protestovat Bill.. Musel jsem se smát, byl při tom tak roztomilý.. Bohužel jsem zase začal kašlat..

„Vidíš, domů nemůžeš,“ odtušil doktor a zase se otočil na bráchu..

„A ty hezky jdeš.. Nechtěj se se mnou dohadovat.. Tak šup.“ Chytl Billa za loket a táhl ho ke dveřím..

„Já nechci!!“

„Řekni ahoj bráchovi“

„Ale… No jo.. Ahoj Tome.. Přijdu zase zítra.“

„Ahoj,“ usmál jsem se na něj a doktor ho odtáhl z pokoje…

˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜

Bože, jsem tu tak sám.. Je už hodně pozdě v noci, Bill odešel už před několika hodinami, a já nemůžu spát.. Je mi hrozně, bolí mě hlava a podle sestry, která přijde jednou za hodinu, mám horečku.. Ale to mě netíží.. Chybí mi tu můj bráška.. Vždycky, když byl jeden z nás náhodou nemocný, nehli jsme se od sebe ani na krok a teď jsem tu sám, bez něj.. Mohl bych mu aspoň zavolat, potřebuji slyšet jeho hlas, jinak neusnu…

„Bille??“

„Tome??“ ozvalo se z druhého konce.. Vzbudil jsem ho.. Sakra!!

„Promiň, že jsem tě vzbudil.“

„Neomlouvej se, ty můžeš volat kdykoliv.. Děje se něco??“ zívl si.. Rozesmálo mě to..

„Jen jsem tě chtěl slyšet.. Je mi smutno.“

„To mě taky, Tome, hrozně mi tu chybíš.“

„Ty mě taky…“ zlomil se mi hlas a zase jsem se rozkašlal..

„Tome?? Tome??“

„To… je… dobrý,“ dostal jsem ze sebe a ztěžka jsem se nadechl..

„Ty telefonuješ??“ ozvalo se mi najednou za hlavou..

„Ehm, musím končit,“ rychle jsem hovor vypl a nevině jsem se usmál na sestřičku…

„Prosím, pusťte mě tam aspoň na chvíli.“

„To nemůžu.. Vždyť je hluboká noc.“

„Prosím, já ho nebudu rušit.“ Uslyšel jsem hlasy z chodby a pod dveřmi se míhaly stíny.. „Prosííííím,“ zapískal tam mě dobře známý hlas.. Bill!! Začal jsem se usmívat a doufal jsem, že ho sestra pustí..

„Dobře.. Ale kdyby náhodou spal, o čemž pochybuji, protože celou noc nehodlá spát, tak ho nebuď.“

„Toho se nebojte.. Děkuju moc.“ V zápětí se otevřely dveře a vážně v nich stál Bill..

„Bille!!“ vykřikl jsem a on se na mě zářivě usmál..

„Jak to, že nespíš??“ zeptal se mě rádoby káravě a přisedl si ke mě na postel..

„Nejsi se mnou,“ odpověděl jsem mu a pevně ho objal.. Hned mi bylo líp..

„Ale měl bys spát.. Prý máš horečku.“

„No a?? Nechci spát, dokud nebudeš se mnou,“ stál jsem si tvrdohlavě za svým a ruce jsem si založil na prsou.. Bill se jen zasmál a políbil mě..

„Teď už tu s tebou jsem.“

„Ale to taky nemůžu spát.. Chci si tě užít.“

„Užiješ si mě ještě dost.. Budu tu s tebou co nejdéle.. Ale teď spi, Tomem prosím.. Třeba se rychleji uzdravíš.“ Má pravdu, ale… nechci spát, ne teď.. „Prosím,“ zase mě políbil a pomalu mě dotlačil do lehu..

„Dobře,“ usmál jsem se a chytil ho za ruku..

„Dobrou noc,“ zašeptal, ještě jednou mě políbil a za chvíli už jsem spal.. Billova přítomnost na mě působila přímo zázračně…

˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜˜

„Vstávat, pánové,“ otevřel jsem oči.. Vedle mě na posteli ležel schoulený Bill a pořád ještě spokojeně oddechoval.. Byl tak roztomilý..

„Dobré ráno,“ usmála se sestra a upoutala tak mojí pozornost..

„Dobré.“

„Vzbuď bráchu, ať stihne zmizet, než přijde doktor na vizitu.. Máš deset minut,“ po těchto slovech odešla a já se zase podíval na Billa.. Tak nerad ho budím..

„Bráško, vstáváme,“ zašeptal jsem mu do ucha a lehce ho políbil na tvář..

„Mmm, Tome??“

„Jo, vstávej.“ Protáhl se a otevřel ty svoje nádherné oči..

„Já jsem v nemocnici??“

„Jo, celou noc,“ mrkl jsem na něj a políbil jsem ho.. Miluju rána s Billem vedle sebe.. Ale tohle je jiné, bude muset odejít a nechat mě tu samotného.. „Musíš jít.. Za chvíli prej přijde doktor,“ řekl jsem mu smutně..

„Hm,“ Bill si mě k sobě přitáhl a žádostivě mě políbil..

„Tohle… mi… nedělej,“ dostal jsem ze sebe mezi polibky..

„Promiň,“ usmál se, ale nepřestával.. Pomalu jsem se dostával do fáze, kdy jsem ho odmítal pustit a chtěl jsem víc.. Horečka nehorečka, začínal jsem být vzrušený..

„Bille,“ vydechl jsem a vpil jsem se hluboko mezi jeho rozevřené rty.. Pomalu si na mě lehal a oba jsme zapomněli na doktora, který měl každou chvílí přijít.. „Bille, nech toho prosím, prosím,“ zaprosil jsem, ale tiskl jsem ho k sobě ještě více.. Bill úmyslně přesunul polibky na můj krk a já slabě zavzdychal.. Zaklonil jsem hlavu a to byla chyba.. Začal jsem zase kašlat a tím jsem narušil atmosféru.. Zatracená angína!!

„Tome?? Jsi v pohodě??“ zeptal se mě okamžitě Bill a slezl ze mě.. Tak přesně tohle jsem nechtěl..

„Jo, jsem v pohodě.“

„To vidím,“ Bill ukázal směrem k mému rozkroku..

„No super,“ prohodil jsem nešťastně a podíval jsem se na bráchu.. Jestli teď přijde doktor a uvidí mě takhle..

„Měl bych jít,“ pípl Bill a přemáhal se, aby se nezačal smát..

„Jasně, mě tu takhle klidně nech!!“ řekl jsem mu naštvaně.. Způsobil to on a ještě si uteče.. „Věř mi, že bych tě toho nehorázně moc rád zbavil, ale nemůžu.“ Rychle mě políbil a s úsměvem na rtech vyběhl z pokoje…

autor: Dádinka
betaread: Janule