Tomova rána bývala šedá a chladná. Barevný podzim byl dávno ten tam, většina lidí měla pocit, že snad vůbec nezačal a venku, v ulicích teď vládlo to něco mezi podzimem a zimou.
Všechno se halilo do mrazivého, mlžného oparu a na zašedlých ulicích se jen zřídkakdy našli lidé, jež by nebyli nachlazení a neroznášeli do měst spousty bacilů.
Zkrátka – počasí bylo depresivní. Lidé byli depresivní. Tomův pokoj byl depresivní. Tom byl depresivní…
A to už bylo co říct. Za normálních okolností si tento chlapec nikdy nenechal zkazit náladu, teď však stačilo jedno jediné slůvko a Tom byl podrážděný, vztekal se, všechno ostatním vyčítal…
Existovala však jedna duše, co vždy obveselila tu Tomovu a směla za ním za každých okolností – a kdo čekal, že touto záchranou bylo Tomovo oddané dvojče, velice se mýlil.
Tom už měl dost všech těch romantických zpráv. Bratr byl poslední dobou naprosto nesnesitelný – vyznával Tomovi lásku čtyřikrát do hodiny, neustále se zajímal o to, jak vypadá, co si vezme na sebe. Požadoval, aby mu Tom věnoval všechen svůj volný čas, jenže Tom neměl volný čas.
Pokud nebyl ve škole nebo nevpracovával úkoly spjaté s ní, snažil se být s Vignonette. To ona ho uklidňovala, zásobovala dobrou náladou, sršela optimismem – v absolutním kontrastu s Billem, který byl naopak věčně zasmušilý a melancholický…
Ale Toma to trápilo. Přesto přese všechno měl bratra stále rád. Sice už zapomínal, jak vzrušující vztah s ním byl, a to byl možná důvod, proč byl ochoten jít do dalšího, stále však v sobě uchovával ty bratrské city… Víc než bratrské. Ale ne o moc.
Nechtěl mu ublížit. Bál se toho dne, kdy se Bill všechno dozví a Tom bude mít opět ten pocit, jež ho sužoval už několik dní, pocit, že zklamal.
Dokázal si připustit téměř cokoliv – jen ne vlastní selhání…
V duchu a proti své vůli a přesvědčení konstruoval si plán. Musí se toho pocitu zbavit, takhle to dál nešlo.
Domluví se s Billem, který již několikrát nadhodil, že za ním přijede do Mnichova, sejde se s ním a jednou pro vždy to mezi nimi ukončí. Musí to být…
Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Přece ho nemůže nechat v téhle nejistotě, je to nespravedlivé. Billa to musí ničit, celý ten vztah s Tomem ho bezpochyby ničil, bez něj mu bude určitě líp. Ze začátku to možná bude bolet, ale Bill byl silný, zvládne to, Tom to věděl.
Nebude to trvat dlouho a on si zvykne. Uvědomí si, jak je život bez utajovaného vztahu jednodušší, najde si nějakého pěkného, mladého chlapce a Tom bude mít Vignonette. A všichni budou spokojení.
Bylo to proti jeho přesvědčení, mnohem radši by si nechal Billa i Nette, ale tohle řešení se mu zdálo mnohem spravedlivější. O to víc byl přesvědčen o správnosti svého počínání – lépe se zachovat nemohl…
Všechno se halilo do mrazivého, mlžného oparu a na zašedlých ulicích se jen zřídkakdy našli lidé, jež by nebyli nachlazení a neroznášeli do měst spousty bacilů.
Zkrátka – počasí bylo depresivní. Lidé byli depresivní. Tomův pokoj byl depresivní. Tom byl depresivní…
A to už bylo co říct. Za normálních okolností si tento chlapec nikdy nenechal zkazit náladu, teď však stačilo jedno jediné slůvko a Tom byl podrážděný, vztekal se, všechno ostatním vyčítal…
Existovala však jedna duše, co vždy obveselila tu Tomovu a směla za ním za každých okolností – a kdo čekal, že touto záchranou bylo Tomovo oddané dvojče, velice se mýlil.
Tom už měl dost všech těch romantických zpráv. Bratr byl poslední dobou naprosto nesnesitelný – vyznával Tomovi lásku čtyřikrát do hodiny, neustále se zajímal o to, jak vypadá, co si vezme na sebe. Požadoval, aby mu Tom věnoval všechen svůj volný čas, jenže Tom neměl volný čas.
Pokud nebyl ve škole nebo nevpracovával úkoly spjaté s ní, snažil se být s Vignonette. To ona ho uklidňovala, zásobovala dobrou náladou, sršela optimismem – v absolutním kontrastu s Billem, který byl naopak věčně zasmušilý a melancholický…
Ale Toma to trápilo. Přesto přese všechno měl bratra stále rád. Sice už zapomínal, jak vzrušující vztah s ním byl, a to byl možná důvod, proč byl ochoten jít do dalšího, stále však v sobě uchovával ty bratrské city… Víc než bratrské. Ale ne o moc.
Nechtěl mu ublížit. Bál se toho dne, kdy se Bill všechno dozví a Tom bude mít opět ten pocit, jež ho sužoval už několik dní, pocit, že zklamal.
Dokázal si připustit téměř cokoliv – jen ne vlastní selhání…
V duchu a proti své vůli a přesvědčení konstruoval si plán. Musí se toho pocitu zbavit, takhle to dál nešlo.
Domluví se s Billem, který již několikrát nadhodil, že za ním přijede do Mnichova, sejde se s ním a jednou pro vždy to mezi nimi ukončí. Musí to být…
Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Přece ho nemůže nechat v téhle nejistotě, je to nespravedlivé. Billa to musí ničit, celý ten vztah s Tomem ho bezpochyby ničil, bez něj mu bude určitě líp. Ze začátku to možná bude bolet, ale Bill byl silný, zvládne to, Tom to věděl.
Nebude to trvat dlouho a on si zvykne. Uvědomí si, jak je život bez utajovaného vztahu jednodušší, najde si nějakého pěkného, mladého chlapce a Tom bude mít Vignonette. A všichni budou spokojení.
Bylo to proti jeho přesvědčení, mnohem radši by si nechal Billa i Nette, ale tohle řešení se mu zdálo mnohem spravedlivější. O to víc byl přesvědčen o správnosti svého počínání – lépe se zachovat nemohl…
°°°°
Bylo pozdní odpoledne a Bill si piloval nehty. Uklidňovalo ho to, sem tam se netrpělivě podíval na mobil, aby zjistil, že Tom stále neodepisuje na jeho láskyplnou smsku.
Nechápal to, vždyť se přece tak snažil, dával Tomovi pocit, že je milován, takovou měrou, dával mu přesně to, co jemu bylo odpíráno.
„Ach…“ povzdechl si a se zlostí se zahleděl na zlomený nehet na ukazováčku levé ruky. Teď musí zapilovat všechny nehty na tuhle směšnou, nesmyslnou délku… Ach, proč se mu nemůže NIC dařit ?
Bylo 18:56. Billovi se sevřel žaludek očekáváním. Už jen 24 minut, To vydrží, zvládne to…
Totižto, v 19:20 se u Kaulitzů pravidelně podávala večeře. Co na tom času bylo tak úžasného? Nic zvláštního, ale pro Billa to byla největší událost dne. Večeři totiž jako jediné ze všech denních jídel musel jíst – večeři jako jedinou směl jíst. Sice už přes den neodmítal všechno jídlo – bylo to moc podezřelé, stejně toho ale příliš nesnědl a večer tak míval hrozný hlad, hrozný…
Mělo to své výhody. Bill se najedl a Simone, přihlížející tomu, jak do sebe její syn hodí večeři během několika sekund, trpěla mylnou, leč příjemnou představou, že je Bill naprosto v pořádku a opravdu jí, jak má.
19:14 už Bill seděl za stolem v kuchyni a čekal, až před něj Simone postaví plný talíř.
U jídla probrali Billovy známky ve škole (ještě nikdy nemusel během deseti minut lhát tolik, jako skoro za celý svůj život) a jeho matka si také stačila drze postesknout, jak jí chybí starší ze synů. Bill jen rozmrzele přikyvoval a zbrkle naháněl hranolky po talíři, mumlajíc si pod vousy cosi o tom, že by tam teď mohli sedět spokojeně všichni tři, kdyby nebylo jí a její nechuti k jejich čistému vztahu.
Dojedl a býval by si ještě nejméně jednu porci přidal, nicméně ukončil jednostrannou debatu s matkou a odebral se znovu do svého pokoje.
Bezděčně pohlédl na mobil. Čekal Tomovu usmívající se tvář, jež mu zdobila tapetu, jakýmsi zázrakem však kromě ní viděl i malou žlutou obálku v levém horním rohu a velký nápis: „Přijata textová zpráva.“
Srdce mu poskočilo radostí a on sebou hodil na postel. Otevřel sms a začetl se:
„Ahoj, mám se fajn a všechno je ok… Nechápu, proč se tím musíš pořád tak zabývat, vždyť sám víš, že seš hezkej. Tak už toho nech. Navíc není pravda, že neodepisuju, to je proto, že to prostě nestíhám a vždyť už jsem ti to říkal tisíckrát, pochop to už. A máš pravdu, sejít bychom se mohli. Jestli chceš, přijeď za dva týdny o víkendu. Nevím, jak to chceš udělat, ale zkus to. Dej vědět, když tak. Tom„
Billovi se v hrudi rozlila vlna rozporuplných pocitů. Ta zpráva vůbec nebyla hezká, nebyl v ní ani kousek lásky, navzdory tomu, že ta od Billa jí byla plná, a vůbec, nebyl v tom kousek citu, na který byl Bill zvyklý, Tom byl nepříjemný a Billa to velice trápilo. Na druhou stranu však – může jet do Mnichova za Tomem!
Billovi bušilo srdce radostí. Možná ho Tom nezásobuje sladkými slůvky, ale chce se s ním vidět a – a to Billa činilo neuvěřitelně šťastným – řekl o něm, že je hezký. Doopravdy.
Bill se zakousl do oranžového polštářku, tlumíc v něm radostný křik.
Otupený těmi úlevnými pocity, objímal plyšového zajíčka, kterého kdysi dostal od Toma a sám pro sebe si do tichého pokoje šeptal: „Já jsem tak šťastnej, Tomi… Tak šťastnej.“
Rozhodl se odepsat později. Všechno teď vypadalo nadějněji. Třeba už to s tím někým skoncoval. Teď na Billa nemá nejspíš náladu, ale až Bill přijede, bude zase všechno jako dřív.
Bill slastně oddechoval a znovu se jal pilníku. Opilovával nehty a přemýšlel o bratrovi. Tolik ho miloval…
Pocítil opět hrozný hlad. Měl nevýslovnou chuť na něco sladkého, už tak dlouho si to odpíral…
Nesmíš, Bille… Ozvalo se mu v hlavě. Doopravdy nemůže, zase by všechno nabral zpátky a bylo by to opět ztracené… Ale zase, jednou za čas si přeci může dát, nic se nestane… Navíc, Tom přeci řekl, že je hezký. To znamenalo, že si nemyslí, že Bill není dost hubený… Takže nemusí zhubnout. Proč by měl trpět pro nic za nic? Kousl se do rtu, zatímco užuž vycházel ze dveří svého pokoje. Má, nebo nemá? Bylo to tak nerozhodné…
Nechápal to, vždyť se přece tak snažil, dával Tomovi pocit, že je milován, takovou měrou, dával mu přesně to, co jemu bylo odpíráno.
„Ach…“ povzdechl si a se zlostí se zahleděl na zlomený nehet na ukazováčku levé ruky. Teď musí zapilovat všechny nehty na tuhle směšnou, nesmyslnou délku… Ach, proč se mu nemůže NIC dařit ?
Bylo 18:56. Billovi se sevřel žaludek očekáváním. Už jen 24 minut, To vydrží, zvládne to…
Totižto, v 19:20 se u Kaulitzů pravidelně podávala večeře. Co na tom času bylo tak úžasného? Nic zvláštního, ale pro Billa to byla největší událost dne. Večeři totiž jako jediné ze všech denních jídel musel jíst – večeři jako jedinou směl jíst. Sice už přes den neodmítal všechno jídlo – bylo to moc podezřelé, stejně toho ale příliš nesnědl a večer tak míval hrozný hlad, hrozný…
Mělo to své výhody. Bill se najedl a Simone, přihlížející tomu, jak do sebe její syn hodí večeři během několika sekund, trpěla mylnou, leč příjemnou představou, že je Bill naprosto v pořádku a opravdu jí, jak má.
19:14 už Bill seděl za stolem v kuchyni a čekal, až před něj Simone postaví plný talíř.
U jídla probrali Billovy známky ve škole (ještě nikdy nemusel během deseti minut lhát tolik, jako skoro za celý svůj život) a jeho matka si také stačila drze postesknout, jak jí chybí starší ze synů. Bill jen rozmrzele přikyvoval a zbrkle naháněl hranolky po talíři, mumlajíc si pod vousy cosi o tom, že by tam teď mohli sedět spokojeně všichni tři, kdyby nebylo jí a její nechuti k jejich čistému vztahu.
Dojedl a býval by si ještě nejméně jednu porci přidal, nicméně ukončil jednostrannou debatu s matkou a odebral se znovu do svého pokoje.
Bezděčně pohlédl na mobil. Čekal Tomovu usmívající se tvář, jež mu zdobila tapetu, jakýmsi zázrakem však kromě ní viděl i malou žlutou obálku v levém horním rohu a velký nápis: „Přijata textová zpráva.“
Srdce mu poskočilo radostí a on sebou hodil na postel. Otevřel sms a začetl se:
„Ahoj, mám se fajn a všechno je ok… Nechápu, proč se tím musíš pořád tak zabývat, vždyť sám víš, že seš hezkej. Tak už toho nech. Navíc není pravda, že neodepisuju, to je proto, že to prostě nestíhám a vždyť už jsem ti to říkal tisíckrát, pochop to už. A máš pravdu, sejít bychom se mohli. Jestli chceš, přijeď za dva týdny o víkendu. Nevím, jak to chceš udělat, ale zkus to. Dej vědět, když tak. Tom„
Billovi se v hrudi rozlila vlna rozporuplných pocitů. Ta zpráva vůbec nebyla hezká, nebyl v ní ani kousek lásky, navzdory tomu, že ta od Billa jí byla plná, a vůbec, nebyl v tom kousek citu, na který byl Bill zvyklý, Tom byl nepříjemný a Billa to velice trápilo. Na druhou stranu však – může jet do Mnichova za Tomem!
Billovi bušilo srdce radostí. Možná ho Tom nezásobuje sladkými slůvky, ale chce se s ním vidět a – a to Billa činilo neuvěřitelně šťastným – řekl o něm, že je hezký. Doopravdy.
Bill se zakousl do oranžového polštářku, tlumíc v něm radostný křik.
Otupený těmi úlevnými pocity, objímal plyšového zajíčka, kterého kdysi dostal od Toma a sám pro sebe si do tichého pokoje šeptal: „Já jsem tak šťastnej, Tomi… Tak šťastnej.“
Rozhodl se odepsat později. Všechno teď vypadalo nadějněji. Třeba už to s tím někým skoncoval. Teď na Billa nemá nejspíš náladu, ale až Bill přijede, bude zase všechno jako dřív.
Bill slastně oddechoval a znovu se jal pilníku. Opilovával nehty a přemýšlel o bratrovi. Tolik ho miloval…
Pocítil opět hrozný hlad. Měl nevýslovnou chuť na něco sladkého, už tak dlouho si to odpíral…
Nesmíš, Bille… Ozvalo se mu v hlavě. Doopravdy nemůže, zase by všechno nabral zpátky a bylo by to opět ztracené… Ale zase, jednou za čas si přeci může dát, nic se nestane… Navíc, Tom přeci řekl, že je hezký. To znamenalo, že si nemyslí, že Bill není dost hubený… Takže nemusí zhubnout. Proč by měl trpět pro nic za nic? Kousl se do rtu, zatímco užuž vycházel ze dveří svého pokoje. Má, nebo nemá? Bylo to tak nerozhodné…
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
