Bill si ani nestačil uvědomit co dělá a už nesměle scházel schody dolů z patra. Přidržoval se zábradlí, jak si připadal slabý. V tu chvíli už vůbec nepochyboval, byl přesvědčený, že si může něco dát.
Oddechl si, když vešel do potemnělé kuchyně a po matce nebylo nikde ani stopy. Toužebně hmátl po dvířkách skříňky, kde si Kaulitzovi dřív skladovali všechny sladkosti. Jako ve snách je otevřel a jako ve snách si prohlížel všechen její obsah.
O několik málo minut později už se opět škrábal nahoru do svého pokoje, v rukou tabulku mléčné čokolády, čokoládové sušenky a pytlík želatinových bonbonů.
Všechno to rozložil na posteli a nevydržel se na to dívat ani deset sekund a užuž sahal po čokoládě. Po několika minutách, kdy jen bez hnutí seděl a s blaženým výrazem si nechával v ústech rozplynout kostičky čokolády, si k té příjemné činnosti vzal mobil, se záměrem odepsat Tomovi.
Nestačil nacvakat do telefonu ani dvě láskyplná souvětí a stříbrný alobal zel, kromě několika čokoládových drobečků, prázdnotou.
Tělem se mu rozlévalo teplo a blažený pocit uspokojení a s chtíčem v očích rozbaloval sušenky. Ještě pořád neměl dost, zdaleka ne.
Zatímco si drobil do postele, cvakal dál sms pro Toma. Ta zpráva vyhlížela nad míru spokojeně, říkal si, když dopsal, zatímco se pokoušel rozervat pestrobarevný pytlík želé.
Odeslal zprávu a modlil se, aby všechno bylo jako dřív. V sms Tomovi sdělil, že se s ním moc rád uvidí, tudíž za ním za dva týdny přijede, ať ho to bude stát cokoliv.
Teď už zbývá jen přesvědčit matku, což nebude tak těžké, popřípadě vymyslet náhradní plán, což by sice mohlo být malinko těžší, ale zvládne se to. Pak sehnat nějaké peníze na autobus a…a…dojít pro další balení sušenek.
Kousl se do rtu. Neměl to dělat, neměl to jíst, vůbec nad tím neměl uvažovat… Co ho to jen napadlo ?
Ztratil všechno, o co se tak dlouho snažil, jen proto, že měl prostě chuť ? Ach, je tak nezodpovědný, Tom měl pravdu. Nemá pevnou vůli, žádnou trpělivost… Byl na sebe tak naštvaný…
Tom to s tou hezkostí beztak nemyslel vážně. Bill nebyl dokonalý, věděl to. Moc dobře to věděl, ubíjelo ho to…
Jenže, co teď ? Buď bude muset celé ty dva týdny doopravdy nejíst, no anebo…
Než stačil doopravdy začít uvažovat nad onou druhou možností, mobil na posteli se opět rozvibroval.
Billovi zasvítily oči, vypustil z hlavy všechny starosti ohledně jeho váhy a pustil se do čtení odpovědi.
„Okay, budu s tebou počítat. Taky tě rád uvidím, Bille. A hlavně buď opatrný, víš že matka si všechno prověřuje… Ne, že se prostě sebereš a odjedeš, když víš, že nesmíš… Připrav si nějaký plán, s někým se třeba domluv a hlavně jí nedej záminku ti nevěřit. Spoléhám na tebe. Tak zatím, těším se, T.<3“
Bill se slabým úsměvem pohlížel na zářící displej. Byl o tolik milejší, než v posledních dnech… Billa to až podezřele zaráželo.
Třeba to doopravdy znamenalo, že se k němu Tom zase vrátí. Uvědomil si, že se vlastně ani nerozešli a z Tomovy strany to zřejmě mělo vyznívat tak, že je všechno v pořádku, jako by žádný třetí člověk v jejich vztahu ani neexistoval. Pravda, z jeho smsek to zase tolik poznat nebylo, ale na tom nezáleželo – Bill stejně věděl, na čem je.
To, že před chvílí spořádal málem tolik kalorií, jako neměl za celý týden, se mu naprosto vytratilo z mysli. Zcela na to zapomněl, jak namáhal svůj přetížený mozek a snažil se z něj vypudit logické vysvětlení pro Tomovo zvláštní chování.
Napadala ho tak bezstarostná vysvětlení, že je musel všechna zavrhnout, jak moc byla nepravděpodobná. Přeci… je to on – Bill, on přeci nemůže mít takové štěstí…
Anebo možná – a to se mu zdálo nejpravděpodobnější – měl Tom zkrátka jen dobrou náladu, nebo se s tím někým třetím maličko pohádal a stejně to bude za chvíli dobré… Navíc, ty sms nebyly nijak citově vypjaté, vůbec nepřipomínaly zpráv z dřívějška, ale přeci jenom… alespoň odpověděl. A oproti předchozím dnům, byl doopravdy milý… A – a což bylo nejdůležitější – chtěl Billa vidět.
Billovi poskočilo srdce.
Jestli mu Tom přijde naproti na nádraží, tak ho zlíbe na místě, ať už je okolo dalších tisíc lidí, s tím někým třetím v čele, nebo ne…
Billa znervózňovalo, že ani neví, jestli je ten „někdo třetí“ kluk, nebo holka, přál si ale, aby to byl kluk a Bill mu mohl bez výčitek rozbít hubu. Přinejmenším se o to pokusit.
Cosi uvnitř mu však říkalo, že to tak nebude…
Tom sice vždycky býval bisexuální, holky však vždycky byly na prvním místě. Pokud to měl Bill říct upřímně, Tom i jeho, jakožto svého nejvážnějšího partnera, bral poněkud…jinak, než jako opravdového kluka.
A při sebekritickém pohledu do zrcadla – Bill se mu ani nedivil…
Nicméně, nic by ho nedokázalo vytočit víc, než kdyby zjistil, že ten, kdo sdílí namísto jeho lože s bratrem, je ve skutečnosti vysoká dokonalá blondýna s bokovými kalhotami a krátkým topem. Hubená blondýna…
Bill zatnul své křehké prsty v pěst. Neviděl, že spíš působí jen jako kůstky, potažené bílou kůží, neviděl, že celé jeho tělo je jen kostra, nějakým zázrakem držící pohromadě… Jasně se rýsující klíční kosti a žebra zcela přehlížel. Viděl před sebou jen ten nedosažitelný cíl a už byl tak blízko… Stačilo jen zatnout zuby, nezastavovat se a jít dál… Tak daleko na cestě k dokonalosti…
Potřásl hlavou. Třeba to nemá ani smysl…uvědomil si. Ještě chvíli seděl na posteli, tupě zíral před sebe a uvažoval. Nakonec se se svým druhým já shodl, že prozatím poběží k cíli poklusem, pozvolna… A po setkání s Tomem už bude aspoň vědět, na čem je. Jestli ještě více zvolnit, ba úplně zastavit (byl si jistý, že do téhle fáze nikdy nedospěje… už kvůli jeho vlastnímu přesvědčení), anebo naopak zrychlit. V hloubi duše věděl, že dělá hlouposti. Někde uvnitř sebe chápal, že honit se za dokonalostí je pošetilé. Jeho marnivost, hrdost a ctižádostivost však byla mnohem, mnohem silnější. Byl tak zaslepený…
Znovu zalehl oblečený do postele; alobal pod ním nepříjemně kovově zašustil a veškeré drobečky se vysypaly do oranžového povlečení.
Bude to tak nejlepší… Prostě bude jíst, málo, ale bude. Počká ty dva týdny. Stejně to nedopadne jinak, než že zjistí, že měl celou dobu pravdu a k tomu, aby Toma opět získal kompletně zpátky, stačí jen pár krůčků… Krůčků k dokonalosti. Cítil, jak se mu ten vtíravý hlásek v jeho hlavě vysmívá – byl tak zaslepený…
Oddechl si, když vešel do potemnělé kuchyně a po matce nebylo nikde ani stopy. Toužebně hmátl po dvířkách skříňky, kde si Kaulitzovi dřív skladovali všechny sladkosti. Jako ve snách je otevřel a jako ve snách si prohlížel všechen její obsah.
O několik málo minut později už se opět škrábal nahoru do svého pokoje, v rukou tabulku mléčné čokolády, čokoládové sušenky a pytlík želatinových bonbonů.
Všechno to rozložil na posteli a nevydržel se na to dívat ani deset sekund a užuž sahal po čokoládě. Po několika minutách, kdy jen bez hnutí seděl a s blaženým výrazem si nechával v ústech rozplynout kostičky čokolády, si k té příjemné činnosti vzal mobil, se záměrem odepsat Tomovi.
Nestačil nacvakat do telefonu ani dvě láskyplná souvětí a stříbrný alobal zel, kromě několika čokoládových drobečků, prázdnotou.
Tělem se mu rozlévalo teplo a blažený pocit uspokojení a s chtíčem v očích rozbaloval sušenky. Ještě pořád neměl dost, zdaleka ne.
Zatímco si drobil do postele, cvakal dál sms pro Toma. Ta zpráva vyhlížela nad míru spokojeně, říkal si, když dopsal, zatímco se pokoušel rozervat pestrobarevný pytlík želé.
Odeslal zprávu a modlil se, aby všechno bylo jako dřív. V sms Tomovi sdělil, že se s ním moc rád uvidí, tudíž za ním za dva týdny přijede, ať ho to bude stát cokoliv.
Teď už zbývá jen přesvědčit matku, což nebude tak těžké, popřípadě vymyslet náhradní plán, což by sice mohlo být malinko těžší, ale zvládne se to. Pak sehnat nějaké peníze na autobus a…a…dojít pro další balení sušenek.
Kousl se do rtu. Neměl to dělat, neměl to jíst, vůbec nad tím neměl uvažovat… Co ho to jen napadlo ?
Ztratil všechno, o co se tak dlouho snažil, jen proto, že měl prostě chuť ? Ach, je tak nezodpovědný, Tom měl pravdu. Nemá pevnou vůli, žádnou trpělivost… Byl na sebe tak naštvaný…
Tom to s tou hezkostí beztak nemyslel vážně. Bill nebyl dokonalý, věděl to. Moc dobře to věděl, ubíjelo ho to…
Jenže, co teď ? Buď bude muset celé ty dva týdny doopravdy nejíst, no anebo…
Než stačil doopravdy začít uvažovat nad onou druhou možností, mobil na posteli se opět rozvibroval.
Billovi zasvítily oči, vypustil z hlavy všechny starosti ohledně jeho váhy a pustil se do čtení odpovědi.
„Okay, budu s tebou počítat. Taky tě rád uvidím, Bille. A hlavně buď opatrný, víš že matka si všechno prověřuje… Ne, že se prostě sebereš a odjedeš, když víš, že nesmíš… Připrav si nějaký plán, s někým se třeba domluv a hlavně jí nedej záminku ti nevěřit. Spoléhám na tebe. Tak zatím, těším se, T.<3“
Bill se slabým úsměvem pohlížel na zářící displej. Byl o tolik milejší, než v posledních dnech… Billa to až podezřele zaráželo.
Třeba to doopravdy znamenalo, že se k němu Tom zase vrátí. Uvědomil si, že se vlastně ani nerozešli a z Tomovy strany to zřejmě mělo vyznívat tak, že je všechno v pořádku, jako by žádný třetí člověk v jejich vztahu ani neexistoval. Pravda, z jeho smsek to zase tolik poznat nebylo, ale na tom nezáleželo – Bill stejně věděl, na čem je.
To, že před chvílí spořádal málem tolik kalorií, jako neměl za celý týden, se mu naprosto vytratilo z mysli. Zcela na to zapomněl, jak namáhal svůj přetížený mozek a snažil se z něj vypudit logické vysvětlení pro Tomovo zvláštní chování.
Napadala ho tak bezstarostná vysvětlení, že je musel všechna zavrhnout, jak moc byla nepravděpodobná. Přeci… je to on – Bill, on přeci nemůže mít takové štěstí…
Anebo možná – a to se mu zdálo nejpravděpodobnější – měl Tom zkrátka jen dobrou náladu, nebo se s tím někým třetím maličko pohádal a stejně to bude za chvíli dobré… Navíc, ty sms nebyly nijak citově vypjaté, vůbec nepřipomínaly zpráv z dřívějška, ale přeci jenom… alespoň odpověděl. A oproti předchozím dnům, byl doopravdy milý… A – a což bylo nejdůležitější – chtěl Billa vidět.
Billovi poskočilo srdce.
Jestli mu Tom přijde naproti na nádraží, tak ho zlíbe na místě, ať už je okolo dalších tisíc lidí, s tím někým třetím v čele, nebo ne…
Billa znervózňovalo, že ani neví, jestli je ten „někdo třetí“ kluk, nebo holka, přál si ale, aby to byl kluk a Bill mu mohl bez výčitek rozbít hubu. Přinejmenším se o to pokusit.
Cosi uvnitř mu však říkalo, že to tak nebude…
Tom sice vždycky býval bisexuální, holky však vždycky byly na prvním místě. Pokud to měl Bill říct upřímně, Tom i jeho, jakožto svého nejvážnějšího partnera, bral poněkud…jinak, než jako opravdového kluka.
A při sebekritickém pohledu do zrcadla – Bill se mu ani nedivil…
Nicméně, nic by ho nedokázalo vytočit víc, než kdyby zjistil, že ten, kdo sdílí namísto jeho lože s bratrem, je ve skutečnosti vysoká dokonalá blondýna s bokovými kalhotami a krátkým topem. Hubená blondýna…
Bill zatnul své křehké prsty v pěst. Neviděl, že spíš působí jen jako kůstky, potažené bílou kůží, neviděl, že celé jeho tělo je jen kostra, nějakým zázrakem držící pohromadě… Jasně se rýsující klíční kosti a žebra zcela přehlížel. Viděl před sebou jen ten nedosažitelný cíl a už byl tak blízko… Stačilo jen zatnout zuby, nezastavovat se a jít dál… Tak daleko na cestě k dokonalosti…
Potřásl hlavou. Třeba to nemá ani smysl…uvědomil si. Ještě chvíli seděl na posteli, tupě zíral před sebe a uvažoval. Nakonec se se svým druhým já shodl, že prozatím poběží k cíli poklusem, pozvolna… A po setkání s Tomem už bude aspoň vědět, na čem je. Jestli ještě více zvolnit, ba úplně zastavit (byl si jistý, že do téhle fáze nikdy nedospěje… už kvůli jeho vlastnímu přesvědčení), anebo naopak zrychlit. V hloubi duše věděl, že dělá hlouposti. Někde uvnitř sebe chápal, že honit se za dokonalostí je pošetilé. Jeho marnivost, hrdost a ctižádostivost však byla mnohem, mnohem silnější. Byl tak zaslepený…
Znovu zalehl oblečený do postele; alobal pod ním nepříjemně kovově zašustil a veškeré drobečky se vysypaly do oranžového povlečení.
Bude to tak nejlepší… Prostě bude jíst, málo, ale bude. Počká ty dva týdny. Stejně to nedopadne jinak, než že zjistí, že měl celou dobu pravdu a k tomu, aby Toma opět získal kompletně zpátky, stačí jen pár krůčků… Krůčků k dokonalosti. Cítil, jak se mu ten vtíravý hlásek v jeho hlavě vysmívá – byl tak zaslepený…
Bohužel, jediný člověk, který by býval byl schopen Billa přimět, aby začal přemýšlet realisticky, zbavit ho té děsivé zaslepenosti, byl právě ten člověk, kvůli kterému to všechno bylo, kvůli komu se Billova marnivost zvýšila až ke kritickému bodu, kdy neviděl nic důležitějšího, než dosáhnout svého jediného cíle – dokonalosti. Natolik byl do Toma zblázněný…
Bylo pozoruhodné, jak si každý dokázal s takovou přesvědčivostí vsugerovat, od pravdy tolik lišící se skutečnost…
Bylo pozoruhodné, jak si každý dokázal s takovou přesvědčivostí vsugerovat, od pravdy tolik lišící se skutečnost…
autor: Ketty
betaread: Janule
