Bylo pondělí, poslední vyučovací hodina, už jen pár minut zbývalo do konce, Billovým největším přáním bylo, aby už konečně zazvonilo. Naprosto ho to vytáčelo, trávit svůj volný čas ve spolku idiotů a naprostých ignorantů, chtěl prostě jednou provždy pryč. Už jen tři minuty bude muset poslouchat ten příšerně nudný výklad… Dvě… Jednu – konečně.
Zvuk zvonku se rozezněl celou školou a Bill si pomalu začal sbírat svoje věci. Spolužáci se bez jediného pohledu na něj vytráceli ze třídy a zanedlouho zůstal v místnosti zcela sám.
Kéž by tu tak se mnou teď byl Tom… zasnil se. Měli by teď celou místnost pro sebe, mohli by se navzájem dotýkat celé hodiny… Stačilo by zamknout třídu a doma potom napovídat, že měli neplánovanou třídnickou hodinu… Jak krásná představa.
Zasněný konečně vyšel na školní chodbu. Ano, tudy chodívali s Tomem, nenápadně se brali za ruce, šeptali si sladká slůvka lásky, smáli se potajmu ostatním, žili jen sami pro sebe a – prásk.
„Jee…“ vydechl Bill, když si uvědomil, že do někoho vrazil.
„Sorráč,“ zavrčel a chtěl se vzdálit dřív, než mu dotyčný rozbije hubu, jelikož soudě podle výšky to byl starší student, než byl on. Než však stačil vytáhlou postavu obejít, popadla ho sice tenká ruka, avšak velice pevným stiskem a rázně ho stáhla zpátky. Bill zalapal strachy po dechu – neměl u sebe bratra, který by se před něj postavil, neměl nic, ten kluk ho mohl zmlátit do bezvědomí. Billova nedůvěra v cizí lidi byla až psychopatická.
„Tak se snad aspoň omluvim, když už do někoho vrazim a ne že jsem ještě nepříjemnej,“ oslovil ho tichý hlas. Bill se konečně odvážil zvednout k němu hlavu. Nemýlil se. Jeden ze starších studentů. Bill ho znal jen od vidění, netušil, jaké je jeho jméno, věděl jen, že to byl mistr v matematice, vítězil v několika olympiádách, tím byl na škole vyhlášený.
„Kaulitz, že ?“ zamrkal mladík, když si o hlavu menšího chlapce prohlédl.
Bill plaše přikývl.
„Omlouvám se…“ zamumlal a zrudnul v tvářích.
„Tak vidíš, že to jde,“ odtušil chlapec, ještě jednou Billa přejel nic neříkajícím ledovým pohledem a chtěl se od něj odvrátit, pokračovat v cestě, když Billovi blikl v hlavě úžasný nápad. Dobrá – nebyl úžasný, ale v rámci možností, rozhodně ano.
Tenhle kluk možná mohl být jeho záchranou. Stačilo ho jen přesvědčit, získat si ho na svou stranu, a hned by měl cestu k Tomovi snazší.
„Hey, po-počkej, stůj !“ křikl za vysokou postavou, kráčející ke schodům. Chlapec se zastavil.
Měl polodlouhé černé vlasy a jiskrně modrozelené oči. Něco v něm nahánělo hrůzu. Jenže Bill ho zkrátka potřeboval.
„Co se děje ?“ pohodil hlavou, když se otočil Billovým směrem.
„Ne-ne-neměl bys dneska odpoledne čas ?“ vykoktal nesměle Bill, netušil, co ho to popadlo.
„Cože ? Proč ?“ chlapec přistoupil opět blíž k němu.
Teprve v tu chvíli si Bill uvědomil, že jeho otázka působila spíše jako pozvání na rande, než cokoliv jiného. A tak to vůbec nemělo vyznít. Zkrátka chtěl z tohohle kluka prostě udělat svého kámoše.
„Já – já totiž… potřeboval bych vysvětlit něco z matiky,“ plácnul Bill první, co ho napadlo.
„Nedávám doučování z matiky,“ odtušil tmavovlasý chlapec.
„Ne, to ne, jen bych potřeboval něco vysvětlit… jen jednou,“ upřel na něj Bill svůj žadonivý laní pohled.
„Ani nic nevysvětluju z matiky…“ zavrtěl hlavou.
„Ale že jseš to ty, Kaulitzi…“ dodal a poprvé za celou dobu se na něj slabě usmál.
„Vážně ? Děkuju !“ Bill se na něj nadšeně usmíval.
„Tak pojď… Skočíme asi do nějakýho baru, ne ? Nebo raději do nějaké kavárny ? Nevím, na jaký prostředí jseš zvyklej, ale jak tak na tebe koukám, asi u tebe vítězí spíš ty kavárny…“ pokrčil rameny a opět se otočil směrem ke schodům. Bill spěšně klusal za ním.
„Jo, možná to bude lepší,“ přikývl.
„Nemáš ty takhle náhodou bratra ?“ podíval se na něj světlooký mladík tázavě.
„Jo, mám… Tom – moje dvojče. Je teď na půl roku u táty, v Mnichově,“ odtušil Bill posmutněle.
„A ty jseš tady ? To jako proč ?“ nechápal.
„Nevím, prostě nechtěli, abychom byli spolu… Moc dobře to nechápu,“ pokrčil Bill rameny. Se svými incestními zkušenostmi se mu přeci jenom svěřovat nechtěl.
„Vezmu tě do svýho oblíbenýho podniku, Kaulitzi,“ poznamenal Billův vůdce, když konečně vykročili ze školy.
„Dobře…“ přikyvoval Bill a třásl se zimou.
„Je hnusně… Taky je ti taková zima, Kaulitzi ?“ obrátil se na něj tmavovlasý mladý muž.
„Jo…Děsná,“ drkotal Bill zuby. Byl by si býval přál, aby mu ten kluk přestal říkat příjmením.
„Když tak, já jsem Bill,“ podával mu ruku. Chlapec ji pevně stiskl.
„Divný jméno, Kaulitzi,“ ohodnotil stroze.
„Díky…“ hlesl Bill a raději si strčil ruce do kapes.
„Já jsem Kevin,“ řekl svým tichým hlasem mladík.
„Těší mě…“ zamumlal Bill a bylo mu čím dál víc trapně.
Za zdráhavé konverzace došli konečně do jakési zapadlé ulice, kde Kevin z ničeho nic zpomalil a zastavil se před naprosto nevýraznými dveřmi.
„Tak tady to je moje oblíbená kavárna,“ oznámil a vešel dovnitř; Bill poslušně cupital za ním.
Byl to přinejmenším zvláštní podnik. První co Billa velice znejistilo byl fakt, že se muselo sejít několik málo metrů dolů po úzkém točitém schodišti, než se člověk vůbec dostal do stísněné tmavé místnosti s nízkým stropem. Pro Billa, který vždycky míval sklony ke klaustrofobickým pocitům, to bylo nanejvýš nepříjemné.
Hystericky otáčel hlavou a rozhlížel se zúženým prostorem, když si všiml, že Kevin už stačil zabrat stůl.
Rozhodně to nebylo těžké, neboť z celých čtyř malých stolků tu nebyl jediný obsazený; barové židličky byly volné jakbysmet.
U stolku, jež Kevin vybral, byla jedna úzká sedačka, v podstatě širší křeslo, sotva pro dvě osoby, a jedna polstrovaná židlička naproti.
Bill se drze posadil do křesla vedle Kevina. Jednak měl pocit, že by ho přes stůl neslyšel a také měl strach. Podnik samozřejmě neměl žádná okna, jelikož se nacházel pod zemí a stolek, u kterého Bill s Kevinem seděli, se nacházel ve tmavém rohu, což Billovy úzkostné pocity ještě zhoršovalo.
Zvuk zvonku se rozezněl celou školou a Bill si pomalu začal sbírat svoje věci. Spolužáci se bez jediného pohledu na něj vytráceli ze třídy a zanedlouho zůstal v místnosti zcela sám.
Kéž by tu tak se mnou teď byl Tom… zasnil se. Měli by teď celou místnost pro sebe, mohli by se navzájem dotýkat celé hodiny… Stačilo by zamknout třídu a doma potom napovídat, že měli neplánovanou třídnickou hodinu… Jak krásná představa.
Zasněný konečně vyšel na školní chodbu. Ano, tudy chodívali s Tomem, nenápadně se brali za ruce, šeptali si sladká slůvka lásky, smáli se potajmu ostatním, žili jen sami pro sebe a – prásk.
„Jee…“ vydechl Bill, když si uvědomil, že do někoho vrazil.
„Sorráč,“ zavrčel a chtěl se vzdálit dřív, než mu dotyčný rozbije hubu, jelikož soudě podle výšky to byl starší student, než byl on. Než však stačil vytáhlou postavu obejít, popadla ho sice tenká ruka, avšak velice pevným stiskem a rázně ho stáhla zpátky. Bill zalapal strachy po dechu – neměl u sebe bratra, který by se před něj postavil, neměl nic, ten kluk ho mohl zmlátit do bezvědomí. Billova nedůvěra v cizí lidi byla až psychopatická.
„Tak se snad aspoň omluvim, když už do někoho vrazim a ne že jsem ještě nepříjemnej,“ oslovil ho tichý hlas. Bill se konečně odvážil zvednout k němu hlavu. Nemýlil se. Jeden ze starších studentů. Bill ho znal jen od vidění, netušil, jaké je jeho jméno, věděl jen, že to byl mistr v matematice, vítězil v několika olympiádách, tím byl na škole vyhlášený.
„Kaulitz, že ?“ zamrkal mladík, když si o hlavu menšího chlapce prohlédl.
Bill plaše přikývl.
„Omlouvám se…“ zamumlal a zrudnul v tvářích.
„Tak vidíš, že to jde,“ odtušil chlapec, ještě jednou Billa přejel nic neříkajícím ledovým pohledem a chtěl se od něj odvrátit, pokračovat v cestě, když Billovi blikl v hlavě úžasný nápad. Dobrá – nebyl úžasný, ale v rámci možností, rozhodně ano.
Tenhle kluk možná mohl být jeho záchranou. Stačilo ho jen přesvědčit, získat si ho na svou stranu, a hned by měl cestu k Tomovi snazší.
„Hey, po-počkej, stůj !“ křikl za vysokou postavou, kráčející ke schodům. Chlapec se zastavil.
Měl polodlouhé černé vlasy a jiskrně modrozelené oči. Něco v něm nahánělo hrůzu. Jenže Bill ho zkrátka potřeboval.
„Co se děje ?“ pohodil hlavou, když se otočil Billovým směrem.
„Ne-ne-neměl bys dneska odpoledne čas ?“ vykoktal nesměle Bill, netušil, co ho to popadlo.
„Cože ? Proč ?“ chlapec přistoupil opět blíž k němu.
Teprve v tu chvíli si Bill uvědomil, že jeho otázka působila spíše jako pozvání na rande, než cokoliv jiného. A tak to vůbec nemělo vyznít. Zkrátka chtěl z tohohle kluka prostě udělat svého kámoše.
„Já – já totiž… potřeboval bych vysvětlit něco z matiky,“ plácnul Bill první, co ho napadlo.
„Nedávám doučování z matiky,“ odtušil tmavovlasý chlapec.
„Ne, to ne, jen bych potřeboval něco vysvětlit… jen jednou,“ upřel na něj Bill svůj žadonivý laní pohled.
„Ani nic nevysvětluju z matiky…“ zavrtěl hlavou.
„Ale že jseš to ty, Kaulitzi…“ dodal a poprvé za celou dobu se na něj slabě usmál.
„Vážně ? Děkuju !“ Bill se na něj nadšeně usmíval.
„Tak pojď… Skočíme asi do nějakýho baru, ne ? Nebo raději do nějaké kavárny ? Nevím, na jaký prostředí jseš zvyklej, ale jak tak na tebe koukám, asi u tebe vítězí spíš ty kavárny…“ pokrčil rameny a opět se otočil směrem ke schodům. Bill spěšně klusal za ním.
„Jo, možná to bude lepší,“ přikývl.
„Nemáš ty takhle náhodou bratra ?“ podíval se na něj světlooký mladík tázavě.
„Jo, mám… Tom – moje dvojče. Je teď na půl roku u táty, v Mnichově,“ odtušil Bill posmutněle.
„A ty jseš tady ? To jako proč ?“ nechápal.
„Nevím, prostě nechtěli, abychom byli spolu… Moc dobře to nechápu,“ pokrčil Bill rameny. Se svými incestními zkušenostmi se mu přeci jenom svěřovat nechtěl.
„Vezmu tě do svýho oblíbenýho podniku, Kaulitzi,“ poznamenal Billův vůdce, když konečně vykročili ze školy.
„Dobře…“ přikyvoval Bill a třásl se zimou.
„Je hnusně… Taky je ti taková zima, Kaulitzi ?“ obrátil se na něj tmavovlasý mladý muž.
„Jo…Děsná,“ drkotal Bill zuby. Byl by si býval přál, aby mu ten kluk přestal říkat příjmením.
„Když tak, já jsem Bill,“ podával mu ruku. Chlapec ji pevně stiskl.
„Divný jméno, Kaulitzi,“ ohodnotil stroze.
„Díky…“ hlesl Bill a raději si strčil ruce do kapes.
„Já jsem Kevin,“ řekl svým tichým hlasem mladík.
„Těší mě…“ zamumlal Bill a bylo mu čím dál víc trapně.
Za zdráhavé konverzace došli konečně do jakési zapadlé ulice, kde Kevin z ničeho nic zpomalil a zastavil se před naprosto nevýraznými dveřmi.
„Tak tady to je moje oblíbená kavárna,“ oznámil a vešel dovnitř; Bill poslušně cupital za ním.
Byl to přinejmenším zvláštní podnik. První co Billa velice znejistilo byl fakt, že se muselo sejít několik málo metrů dolů po úzkém točitém schodišti, než se člověk vůbec dostal do stísněné tmavé místnosti s nízkým stropem. Pro Billa, který vždycky míval sklony ke klaustrofobickým pocitům, to bylo nanejvýš nepříjemné.
Hystericky otáčel hlavou a rozhlížel se zúženým prostorem, když si všiml, že Kevin už stačil zabrat stůl.
Rozhodně to nebylo těžké, neboť z celých čtyř malých stolků tu nebyl jediný obsazený; barové židličky byly volné jakbysmet.
U stolku, jež Kevin vybral, byla jedna úzká sedačka, v podstatě širší křeslo, sotva pro dvě osoby, a jedna polstrovaná židlička naproti.
Bill se drze posadil do křesla vedle Kevina. Jednak měl pocit, že by ho přes stůl neslyšel a také měl strach. Podnik samozřejmě neměl žádná okna, jelikož se nacházel pod zemí a stolek, u kterého Bill s Kevinem seděli, se nacházel ve tmavém rohu, což Billovy úzkostné pocity ještě zhoršovalo.
„Co to bude, Kevine ?“ přikročil k nim mladý číšník.
„Černý kafe, jako vždycky… Aa ty, Kaulitzi ?“ obrátil se Kevin k Billově osobě.
„Já… Latté…karamelový,“ poručil si Bill nesměle. Vždycky měl slabost pro speciality.
„Já… Latté…karamelový,“ poručil si Bill nesměle. Vždycky měl slabost pro speciality.
„Fajn, tak jedno karamelový Latté k tomu,“ přikývl Kevin. Obsluha odklusala opět za svůj pultík a světlooký chlapec upřel svůj jiskrný pohled na Billa.
„Tak…si vyndej nějakej ten sešit, nebo z čeho to chceš vysvětlovat,“ vybídl ho.
Bill urychleně zalovil ve školním batohu, nedbale pohozeném pod stolem. Jeho nervozita se stupňovala.
„My…my dneska matiku neměli,“ hlesl po chvíli marného přehrabování se v tašce.
„Dobře. Tak co přesně chceš vysvětlit ?“ obrátil se k němu Kevin a Bill měl pocit, že nervozitou brzy omdlí. Zadíval se mu do očí.
Bill urychleně zalovil ve školním batohu, nedbale pohozeném pod stolem. Jeho nervozita se stupňovala.
„My…my dneska matiku neměli,“ hlesl po chvíli marného přehrabování se v tašce.
„Dobře. Tak co přesně chceš vysvětlit ?“ obrátil se k němu Kevin a Bill měl pocit, že nervozitou brzy omdlí. Zadíval se mu do očí.
„No, totiž… Tak všeobecně. Třeba tu…Pythagorovu větu ?“ plácl první pitomost, co mu přišla na jazyk.
„Pythagorovu větu ? Ah… To máš takhle…“ v tom okamžiku se Kevin zarazil.
„Pythagorovu větu jste brali minulý rok,“ řekl a nakrčil obočí.
„My…opakujeme..“ hlesl Bill slabým hláskem.
„Ty vůbec nepotřebuješ vysvětlit něco z matiky…“ Kevin na něj ledově zahlížel svýma akvamarínovýma očima.
Bill si přál zmizet, ze všeho na světě si nejvíc přál, aby tam býval vůbec nevlezl.
Bill si přál zmizet, ze všeho na světě si nejvíc přál, aby tam býval vůbec nevlezl.
„Proč jsi mě sem vytáhnul, Kaulitzi ?“ svraštil Kevin čelo a tázavě na Billa pohlížel. Bill sklopil pohled.
Bylo mu špatně, nemohl se nadechnout. Podvědomě se přisunul k nic nechápajícímu spolužákovi.
„Mám klaustrofobii…“ zamumlal, Kevinovu předchozí otázku nechal nezodpovězenou.
autor: Ketty
betaread: Janule
