(A/N): Psáno v euforii ze zážitku z jízdy jedním z těch úžasných žlutých autobusů společnosti Stundent Agency – proč si nedovolit menší reklamu, že..? ;)) Pro někoho, kdo je zvyklý na normální autobusové dálkové linky..no, prostě luxuus..x) Skutečnost, že se prakticky nic neděje, se prosím pokoušejte přehlížet, ono se to spraví..;))
„Jednou Mnichov… Díky.“ Bill se usmál na nevrlého řidiče autobusu, od kterého si právě vzal místenku a začal se soukat dále do vozu.
Měl s sebou příruční kabelu, a protože měl pouze toto jediné zavazadlo, kde měl uložené i své osobní věci, vzal si tašku k sobě do autobusu, namísto toho, aby ji nechal v zavazadlovém prostoru dole.
Na lístečku, co držel v levé ruce, zatímco se prodíral uličkou a zadrhával se kabelou o sedadla spolucestujících, stálo sedadlo 58. Problém byl, že Bill neměl tušení, kde je číslo sedadla napsané. Když jel dálkovým autobusem naposledy, byla čísla napsaná z boku dvousedadel, dnes tam však nebylo nic. Ani nahoře nad sedadly, ani na opěradlech, zkrátka nikde, kde by si jich Bill mohl všimnout. Až v zadní části vozu ho jistá usměvavá paní upozornila, že číslování je na stěně autobusu pod oknem, kde měla většina pasažérů zatažené závěsy, takže čísla nebyla vidět. Zrada…
49-50, 53-54, ano – 57-58. Billovi se ulevilo, když zjistil, že dvousedadlo alespoň prozatím nemusí s nikým sdílet, tudíž si pro sebe může sobecky zabrat místo u okna. S úlevným vydechnutím se svalil do měkké, kůží potažené sedačky. Vždycky si potrpěl na komfort, to byl důvod, proč si trochu připlatil a sehnal si jednu z dražších linek vyšší třídy. Bylo tam nádherné teplo a Bill měl pocit, že si trochu schrupne, než dojede za Tomem tu víc jak tříhodinovou cestu, ale nakonec udržel sám sebe v bdělém stavu.
Měl s sebou příruční kabelu, a protože měl pouze toto jediné zavazadlo, kde měl uložené i své osobní věci, vzal si tašku k sobě do autobusu, namísto toho, aby ji nechal v zavazadlovém prostoru dole.
Na lístečku, co držel v levé ruce, zatímco se prodíral uličkou a zadrhával se kabelou o sedadla spolucestujících, stálo sedadlo 58. Problém byl, že Bill neměl tušení, kde je číslo sedadla napsané. Když jel dálkovým autobusem naposledy, byla čísla napsaná z boku dvousedadel, dnes tam však nebylo nic. Ani nahoře nad sedadly, ani na opěradlech, zkrátka nikde, kde by si jich Bill mohl všimnout. Až v zadní části vozu ho jistá usměvavá paní upozornila, že číslování je na stěně autobusu pod oknem, kde měla většina pasažérů zatažené závěsy, takže čísla nebyla vidět. Zrada…
49-50, 53-54, ano – 57-58. Billovi se ulevilo, když zjistil, že dvousedadlo alespoň prozatím nemusí s nikým sdílet, tudíž si pro sebe může sobecky zabrat místo u okna. S úlevným vydechnutím se svalil do měkké, kůží potažené sedačky. Vždycky si potrpěl na komfort, to byl důvod, proč si trochu připlatil a sehnal si jednu z dražších linek vyšší třídy. Bylo tam nádherné teplo a Bill měl pocit, že si trochu schrupne, než dojede za Tomem tu víc jak tříhodinovou cestu, ale nakonec udržel sám sebe v bdělém stavu.
Ráno ve škole málem rozrušením nedýchal, zalykal se nadšením při každém slovu a Kevin z něj měl málem infarkt. Bill za ním chodil každou přestávku, přestože věděl, že to Kevinovi není zrovna po chuti, neboť mu tak Bill kazil reputaci. Nakonec s ním ale pokaždé ochotně šel na chodbu probírat důležitá témata. Dnes ho byl také doprovodit na nádraží, aby si mohl poslechnout Billovy hysterické výkřiky typu, že doma určitě nechal něco důležitého, a že to cítí…
Nakonec se Billovi nějakým zázrakem podařilo nastoupit do správného autobusu a teď spokojený, uvelebený ve vyhřáté sedačce, mířil směrem Mnichov.
Nakonec se Billovi nějakým zázrakem podařilo nastoupit do správného autobusu a teď spokojený, uvelebený ve vyhřáté sedačce, mířil směrem Mnichov.
°°°°
Tomova nervozita se den ode dne stupňovala, spolu se zvyšující se dávkou nadšení, tryskajícího z Billových smsek.
Vignonette neměla ponětí, že má Tom na víkend návštěvu a on se ani neobtěžoval jí to říct. Měl v plánu ji pokaždé nějak šikovně vyprovodit z bytu a Billovi něco napovídat… nemělo by to být až tak těžké…
Pátek však kupodivu zajistil dopředu tím, že Vignonette přesvědčil, že nutně musí strávit odpoledne s kamarádem, aby udělali ročníkovou práci, a že na ni zkrátka nemá čas, ač ho to nehorázně mrzí. Nebyla to tak úplně pravda, ačkoliv, když se nad tím Tom zamyslel, opravdu by se mnohem raději nechal fyzicky uspokojovat od důvěřivé Nette, než aby čelil pronikavému pohledu svého dvojčete… Bohužel ale nebyla jediná šance se tomu vyhnout, Bill už byl na cestě.
Na druhou stranu musel přiznat, že se na něj vlastně i docela těší. Bál se toho setkání, to ano, ale přeci jenom, pořád byli ještě bratři. Dvojčata – nebyli zvyklí být od sebe tak dlouho odloučení…
Všechno by vlastně mohlo být v pořádku. Konečně by zase viděli jeden druhého, Tom by Billovi vysvětlil, že jejich vztah nemůže dál pokračovat, Bill by to jistě pochopil, a kdyby se rodiče dozvěděli, že mezi nimi už nic neobvyklého není, třeba by už Tom mohl brzy jet domů…
Tom si ale nebyl jistý, zda to zvládne. Bill byl krásný, byl přirozeně přitažlivý a kromě toho, na soužití s ním měl Tom přeci jenom moc pěkné vzpomínky. Pokud byl s Nette, dokázal si vsugerovat, že Billa nepotřebuje, a že jejich vztah je jeden velký omyl, ale obával se, že pokud bude Bill příliš dorážet, nebude schopný mu odporovat. Doufal, že Bill pochopí, že má Tom absolutní pravdu, přesto však v koutku duše počítal s možností, že se bude vztekat a nebude se s tím chtít smířit. Soudě podle jeho zapálených sms zpráv byl do Toma stále dost zamilovaný a Tom tušil, že jestli si Bill usmyslí dostat ho zpátky, bude to pro Toma rozhodně velká zkouška, jak silnou vůli má… Doufal ale, že Bill bude rozumný… Přeci jenom, už je jim sedmnáct, už by mohl určité věci pochopit. Ano, určitě se zachová správně, je to přeci jeho bratr…
Vignonette neměla ponětí, že má Tom na víkend návštěvu a on se ani neobtěžoval jí to říct. Měl v plánu ji pokaždé nějak šikovně vyprovodit z bytu a Billovi něco napovídat… nemělo by to být až tak těžké…
Pátek však kupodivu zajistil dopředu tím, že Vignonette přesvědčil, že nutně musí strávit odpoledne s kamarádem, aby udělali ročníkovou práci, a že na ni zkrátka nemá čas, ač ho to nehorázně mrzí. Nebyla to tak úplně pravda, ačkoliv, když se nad tím Tom zamyslel, opravdu by se mnohem raději nechal fyzicky uspokojovat od důvěřivé Nette, než aby čelil pronikavému pohledu svého dvojčete… Bohužel ale nebyla jediná šance se tomu vyhnout, Bill už byl na cestě.
Na druhou stranu musel přiznat, že se na něj vlastně i docela těší. Bál se toho setkání, to ano, ale přeci jenom, pořád byli ještě bratři. Dvojčata – nebyli zvyklí být od sebe tak dlouho odloučení…
Všechno by vlastně mohlo být v pořádku. Konečně by zase viděli jeden druhého, Tom by Billovi vysvětlil, že jejich vztah nemůže dál pokračovat, Bill by to jistě pochopil, a kdyby se rodiče dozvěděli, že mezi nimi už nic neobvyklého není, třeba by už Tom mohl brzy jet domů…
Tom si ale nebyl jistý, zda to zvládne. Bill byl krásný, byl přirozeně přitažlivý a kromě toho, na soužití s ním měl Tom přeci jenom moc pěkné vzpomínky. Pokud byl s Nette, dokázal si vsugerovat, že Billa nepotřebuje, a že jejich vztah je jeden velký omyl, ale obával se, že pokud bude Bill příliš dorážet, nebude schopný mu odporovat. Doufal, že Bill pochopí, že má Tom absolutní pravdu, přesto však v koutku duše počítal s možností, že se bude vztekat a nebude se s tím chtít smířit. Soudě podle jeho zapálených sms zpráv byl do Toma stále dost zamilovaný a Tom tušil, že jestli si Bill usmyslí dostat ho zpátky, bude to pro Toma rozhodně velká zkouška, jak silnou vůli má… Doufal ale, že Bill bude rozumný… Přeci jenom, už je jim sedmnáct, už by mohl určité věci pochopit. Ano, určitě se zachová správně, je to přeci jeho bratr…
°°°°
Rozumný bratr mezitím seděl v autobusu, klátil nohama, přičemž nenápadně kopal do sedadla jakéhosi muže před sebou, který si sedačku drze sklopil do lůžkové polohy, aniž by Billa upozornil, takže teď prakticky neměl kam dát nohy. Nicméně se mu to alespoň pokoušel oplácet.
Matce už stačil odeslat smsku, že už jsou na cestě ke Kevinovi, kterému pak poslal děkovnou sms, v níž se mu mimo jiné nade všechna očekávání svěřil, jak moc se těší. Za uplynulý týden si to Kevin poslechl minimálně stokrát.
Tomovi napsal, že už je na cestě, že na něj má čekat v 17:40 na Mnichovském hlavním nádraží, a že už se nemůže dočkat, až ho uvidí. Chtělo se mu dodat – a až tě zlíbám do bezvědomí, pak si to ale rozmyslel a došel k názoru, že to není zrovna vhodné. Tom o to stejně nejspíš nebude stát…
Ze stropu autobusu o dvě sedadla před ním se spustila úzká obrazovka a příjemný hlas slečny zepředu, která zde zastávala funkci čehosi jako letušky, oznámil, jaké všechny výhody má cestování těmito autobusy. Nakonec je upozornila, že na obrazovkách poběží DVD, a že sluchátka se zvukem jim rozdá za chvíli. Když s košem plným sluchátek dorazila až k němu a on si jedny vzal, došlo mu, že si je nemůže nasadit na hlavu, neboť by si tak zničil pracně vytvořený rozcuch. Oželel tedy klasickou německou pohádku a místo toho zíral z okénka na ubíhající krajinu. Nebyl rozhodně žádný přírodní typ, tenhle pohled ho ale nějakým způsobem uklidňoval. Vzal si svoje vlastní sluchátka od iPoda, které byly, narozdíl od těch autobusových, jen malými peckami přímo do ucha, a užíval si poklidnou jízdu se svým oblíbeným starým CD od Green Day v uších.
Matce už stačil odeslat smsku, že už jsou na cestě ke Kevinovi, kterému pak poslal děkovnou sms, v níž se mu mimo jiné nade všechna očekávání svěřil, jak moc se těší. Za uplynulý týden si to Kevin poslechl minimálně stokrát.
Tomovi napsal, že už je na cestě, že na něj má čekat v 17:40 na Mnichovském hlavním nádraží, a že už se nemůže dočkat, až ho uvidí. Chtělo se mu dodat – a až tě zlíbám do bezvědomí, pak si to ale rozmyslel a došel k názoru, že to není zrovna vhodné. Tom o to stejně nejspíš nebude stát…
Ze stropu autobusu o dvě sedadla před ním se spustila úzká obrazovka a příjemný hlas slečny zepředu, která zde zastávala funkci čehosi jako letušky, oznámil, jaké všechny výhody má cestování těmito autobusy. Nakonec je upozornila, že na obrazovkách poběží DVD, a že sluchátka se zvukem jim rozdá za chvíli. Když s košem plným sluchátek dorazila až k němu a on si jedny vzal, došlo mu, že si je nemůže nasadit na hlavu, neboť by si tak zničil pracně vytvořený rozcuch. Oželel tedy klasickou německou pohádku a místo toho zíral z okénka na ubíhající krajinu. Nebyl rozhodně žádný přírodní typ, tenhle pohled ho ale nějakým způsobem uklidňoval. Vzal si svoje vlastní sluchátka od iPoda, které byly, narozdíl od těch autobusových, jen malými peckami přímo do ucha, a užíval si poklidnou jízdu se svým oblíbeným starým CD od Green Day v uších.
°°°°
Tom mezitím nervózně vyrazil z domova. Celý se třásl, jak se bál odpoledního setkání. Měl ještě dvě hodiny času. Koupil kytku pro Billa na přivítanou a dvě krabičky cigaret pro sebe, aby ten víkend zvládl. Kouřil opravdu jen příležitostně, ale tohle zrovna byla ta příležitost…
S těžkým srdcem, vibrujícím mobilem v kapse a rudou růží, zabalenou v bílém papíru v ruce, se procházel severní částí Mnichova. Volala mu Nette, ale Tom se považoval za neschopného mluvit. Moc tuhle část města neznal, a tak ve víře, že čekat je lepší než se ztratit, zamířil rovnou na nádraží, kde měl prosedět v mrazu na lavičce mezi divnými lidmi dalších bezmála 30 minut. Byl by si býval přál, aby za ním Bill nikdy neměl přijet…
S těžkým srdcem, vibrujícím mobilem v kapse a rudou růží, zabalenou v bílém papíru v ruce, se procházel severní částí Mnichova. Volala mu Nette, ale Tom se považoval za neschopného mluvit. Moc tuhle část města neznal, a tak ve víře, že čekat je lepší než se ztratit, zamířil rovnou na nádraží, kde měl prosedět v mrazu na lavičce mezi divnými lidmi dalších bezmála 30 minut. Byl by si býval přál, aby za ním Bill nikdy neměl přijet…
°°°°
Když se ochotná paní, obskakující všechny cestující, Billa zeptala:
„Dala byste si něco k pití, slečno ?“ odpověděl Bill s úsměvem:
„Capuccino bez cukru, děkuji,“ a usoudil, že už by mohli co nevidět být na místě.
Konečně autobus začal zpomalovat. Vjeli do prostoru nádraží a polovina cestujících nedočkavě vyhlédla z okénka, zda už na ně někdo nečeká. Bill byl samozřejmě mezi nimi.
Pročesával očima početný dav v naději, že někde zahlédne druhou polovinu svého srdce, mezi všemi těmi vítajícími se páry ho nebyl schopen zpozorovat.
Až najednou, když jakýsi muž s velkým kufrem ustoupil stranou, Bill ho konečně spatřil. Dlouhé dredy, kšiltovka do čela – to nemohl být nikdo jiný…
V šumu vystupujících lidí naštěstí zaniklo, jak Bill nadšeně vypískl.
„Dala byste si něco k pití, slečno ?“ odpověděl Bill s úsměvem:
„Capuccino bez cukru, děkuji,“ a usoudil, že už by mohli co nevidět být na místě.
Konečně autobus začal zpomalovat. Vjeli do prostoru nádraží a polovina cestujících nedočkavě vyhlédla z okénka, zda už na ně někdo nečeká. Bill byl samozřejmě mezi nimi.
Pročesával očima početný dav v naději, že někde zahlédne druhou polovinu svého srdce, mezi všemi těmi vítajícími se páry ho nebyl schopen zpozorovat.
Až najednou, když jakýsi muž s velkým kufrem ustoupil stranou, Bill ho konečně spatřil. Dlouhé dredy, kšiltovka do čela – to nemohl být nikdo jiný…
V šumu vystupujících lidí naštěstí zaniklo, jak Bill nadšeně vypískl.
autor: Ketty
betaread: Janule
