Tomovi už začínala být pekelná zima, zatoužil zalézt někam dovnitř do tepla, když vtom konečně spatřil velký žlutý autobus s velkou cedulí na předním skle – spoj – BERLIN – MGDEBUG – MNICHOV. Rozechvěla se mu kolena a on nervózně potáhl z cigarety. Nutně to potřeboval… Květinu odložil za sebe a jal se očima vyhledávat osobu s černými vlasy a výraznými linkami. Z autobusu vystoupilo snad na třicet lidí a Bill nikde. Jednou už mu poskočilo srdce, když po schůdcích elegantně sklusala osoba s rozčepýřenými vlasy, botami na podpatcích, velkými slunečními brýlemi a velice hubenou postavou, pak mu ale srdce pokleslo zpátky. Bill nosil vlasy zplihlé a rozhodně nebyl tak vychrtlý. A hlavně to byl kluk, na rozdíl od této slečny. Zapálil si další cigaretu, jen potřeboval zaměstnat své třesoucí se ruce a dál vyhlížel bratra. Do té chvíle, než se na něj někdo nevrhl a nezastínil mu výhled.
„Tomi…?“ okouzleně zašeptal Bill, jak se blížil k té skrčené postavě, která se ne a ne podívat jeho směrem. Celý se třásl, jak toužil se k němu co nejdříve dostat. Stále zrychloval krok, až se dal do běhu. Využil toho, že si ho Tom nadále nevšímal a vletěl mu přímo do náruče.
„Ah…!“ Tom překvapeně vyhrkl, jak ho něco černého povalilo na lavičku za ním.
„Bille, proboha…“ vydechl úlevně a začal se zvedat z lavičky v domnění, že tak Billa setřese. To se mu ovšem nepodařilo, Bill se postavil na nohy také a tiskl se k Tomovi, co to jen šlo. Byl to tak úžasný pocit, po necelých čtyřech měsících zase se dotýkat milovaného bratra. „Bille… udusíš mě…“ konstatoval Tom vyhýbavě, přesto však k sobě brášku tiskl neméně pevně. Až teď si uvědomoval, jak moc mu ten černovlasý živel chyběl…
Billem lomcovalo takové štěstí, až mu vyhrkly slzy do očí. Nechtěl Toma pustit, bál se, že by ho jinak znovu ztratil, jen se k němu tisknul, zkrápěl jeho rameno slanými slzami, hladil ho silně po zádech a tiše šeptal: „Tolik jsi mi chyběl, lásko, tak moc…“
Ač Tom do této chvíle ochotně držel a sám objímal bratra, ve chvíli, kdy se Bill odvážil se od něj mírně odtáhnout a vtisknout mu první velký polibek po takové době, konečně se Tom vzpamatoval. Jemně se od bratra odtáhl a když se Bill slepě natahoval pro další pusu, umlčel ho shovívavým: „Bille, no tak, jsou tady lidi…“ Bill zamrkal. „Ehmm…“ odkašlal si. „Ano, máš pravdu…“ přikývl a zklamaně se zahleděl na svoje boty.
„Ehm, jo… tak tedy, vítej…“ Tomovi se do tváře nahrnulo horko, zašátral v prostoru za sebou a už podával Billovi křehkou, temně rudou růži.
Billovy oči se rozzářily.
„Oh, děkuju…“ zamumlal a zčervenal ve tvářích. Hodně lidí ho bralo jako holku, přeci jenom však nebyl zvyklý dostávat květiny. Tom přejížděl bratra pohledem. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a nepoznal vlastního bratra, nýbrž ho pokládal za slečnu. Teď když ho měl před sebou, samozřejmě už rozeznával jednotlivé rysy, jen ta nová úprava vlasů ho trochu zarážela. Taky si všiml, že Bill poněkud pohubl, nejspíš to ale nebude nic tak strašného.
„Teda… ty vypadáš…“ uniklo mu, jak si prohlížel bratrovy neexistující boky.
„To teda děkuju,“ zasmál se Bill strojeně. Uvnitř stále ale kvičel zoufalstvím. Nelíbil se mu. Byla to hloupost, začít zase jakž takž jíst…
„Ehm… tak půjdeme, ne?“ Tom se nervózně rozhlídnul kolem sebe. Neměl z toho setkání vůbec dobrý pocit. Bill přikývl a Tom se chopil jeho tašky, kterou Bill odhodil na zem, zatímco se pokoušel Toma políbit.
„Já bych to ale klidně…“ nadechl se Bill, kterému ten zájem sice rozhodně lichotil, zároveň si ale připadal poněkud trapně.
„Ne, ne, to je v klidu, vezmu to…“ Tom byl nekompromisní. Mlčky vyrazili z nádraží. Tom je dovedl na zastávku autobusu, kterým se měli dostat k domu jejich otce.
„Tak… jak ses tady měl…?“ zeptal se Bill nesměle. To ticho ho ničilo.
„Jo, v pohodě, celkem to jde…“ Tom pokýval hlavou. Najednou mu bylo trapně mluvit před vlastním bratrem. To nevěštilo nic dobrého… Raději sáhl pro další cigaretu v naději, že se tím uklidní a bude pro něj snazší komunikovat. Bohužel se nesetkal s příliš vřelou reakcí. Bill k němu zvedl velké nechápavé oči.
„Ty kouříš, Tome?“ zeptal se nevěřícně.
„Jen občas… příležitostně…“ pokrčil Tom rameny. „Chceš taky?“ nabízel Billovi cigaretu. Ten jen odmítavě zavrtěl hlavou.
„Já nekouřím. MY nekouříme, Tome, slíbili jsme si to!“ Bill k němu upřel vyčítavý pohled.
„Promiň… neuvědomil jsem si to…“ Tom zahanbeně dohodil cigaretu na vlhký chodník a umlčel její žár rázným dupnutím. Před dalšími trapnými okamžiky je zachránil právě přijíždějící autobus. Nastoupili, usadili se v zadní části vozu, Bill samozřejmě k okýnku, Tom poslušně vedle něj.
„Pořádná zima…“ zamumlal a potřásl dredy.
„Jo, v Magdeburgu taky byla… Ale tady je snad ještě větší… Jo, ono je to víc než sever…“ zahlaholil a dýchal si na prokřehlé ruce.
„Na sever? Bille, mapa,“ Tom začal rozhazovat ve vzduchu rukama. „Tady máš Magdeburg,“ ukazoval v prostoru. „A tady,“ posunul dlaň o několik desítek centimetrů níž, „máš Mnichov.“
„Aha… no vždyť to říkám…“ mávl Bill rukou. Bylo mu upřímně jedno, kde je Mnichov a kde Magdeburg.
„Bille, sever je to nahoře, tady seš na jihu,“ zvýšil Tom trochu hlas.
„No jo, prosimtě…“ Bill se rozesmál. Jeho smích byl natolik nakažlivý, že se Tom chtě nechtě musel přidat. Naštěstí se atmosféra mezi nimi alespoň trochu uvolnila a oba za to byli rádi. Koneckonců, dlouho se neviděli, byli to bratři, museli si povyprávět, co se jim nevešlo do smsek. Tom taktně vynechával ty části svého nynějšího života, kde figurovala Vignonette, usoudil, že bude lepší Billa hned nevyděsit. Oproti němu Bill bez ostychu vychvaloval Kevina až do nebes, aniž by si uvědomoval, že na něj Tom zahlíží téměř s nenávistí v očích. Nepřišlo mu na tom nic divného, Kevin byl přeci jen kamarád, nic jiného… popravdě ho ani nenapadlo, že by mohl mít něco s někým jiným, považoval se za zadaného, měl vztah, měl člověka, kterého miloval… Naštěstí nevědomky brzy změnil téma a Tom mu za to byl náležitě vděčný. Zrovna řešili naprosto otřesný přístup Billových spolužáků, když se nad nimi zjevila vysoká dívka se světlehnědými melírovanými vlasy.
„Ahoj Tome!“ pozravila udýchaně a tváře měla růžové, jak právě musela dobíhat autobus.
„Nazdárek,“ zahlaholil Tom.
„Zrovna jedu za Lukasem, kvůli tý ročníkovce a… kohopak to tu máš…?“ zvědavě pokukovala po Billovi, jenž se přihlouple usmíval do okna, jak byl nadšený.
„Á, promiň… takže tohle je můj… ehm… brácha Bill,“ Bill se k nim opět otočil čelem.
„A Bille, tohle je Theresa, spolužačka…“ Bill té slečně zdvořile podal ruku, a i když mu jí srdečně potřásla, Billovi neuniklo jakým pohledem si přeměřila jeho prsty s černě nalakovanými nehty.
„To je ten brácha, jak ti pořád píše?“ zasmála se.
„No.. jo, to je on…“ Tom zdráhavě přikývl.
To Billovi opět snížilo sebevědomí. A to už to vypadalo tak slibně… Ještě několik minut zaraženě konverzovali a pak už Tom oznámil, že už se vystupuje. Došli konečně až k domu kde bydlel Jörgen a Tom zalovil v kapse své vytahané mikiny. Krabička cigaret, to není ono, peněženka, to také ne… „Á, konečně!“ odemkl a pustil je dovnitř.
autor: Ketty
betaread: Janule
