„Pssst, Bille, nemůžou… Nemůžou nás rozdělit… Bille, rozumíš mi? Nerozdělí nás!“ šeptal Tom a v náruči svíral Billa jako tu nejmilejší hračku, kterou nehodlá pustit, protože se bojí, že by už ji nikdy nedostal zpátky…
Slzy zoufalství smáčely Tomovo volné triko. Nikdy neviděl pohromadě tolik slz, ať už linoucích se z bratrových očí nebo z těch jeho vlastních. I přesto, že on byl za toho silnějšího a utěšoval naprosto bezmocného Billa, také po jeho tváři stékalo čiré utrpení v podobě slaných slz.
Nemohli být nahlas, nechtěli, aby někdo věděl, že poslouchají, co by neměli, nebo se o to snaží – přes tu bolest nebyli s to vnímat skoro nic…
Jen tam seděli v objetí nad schody a tiše trpěli. Ačkoliv se snažili přesvědčit, že bude všechno v pořádku, moc dobře věděli, že skutečnost je krutá a nevyhnutelná…
Dole, pod nimi v obývacím pokoji se odehrávala pro oči dvojčat přímo hororová scéna. Jejich matka, ke které se jim během několika minut vytratily veškeré city, mluvila s jejich otcem. Jistě, byli rozvedení, ale teď se paní Kaulitzové bývalý manžel náramně hodil.
Bill byl přesvědčený, že s matkou už nikdy nepromluví ani slovo, jestli doopravdy udělá to, o čem mluví, co by ho naprosto zničilo.
Asi před hodinou, jim sdělila, že nemůže dovolit, aby svůj vztah nadále udržovali. Dvojčata věděla, že se sebe nemůžou vzdát, že to prostě nedokáží a jejich matka to věděla zrovna tak. Právě proto vymyslela, pro ni geniální, řešení; poslat jednoho z dvojčat k otci.
„Všechno ti vysvětlím, až přijedeš!“ opakovala už asi po desáté a Tom pocítil nutkání po ní něco hodit nebo na ni alespoň zařvat pár nelichotivých slov. Jistě, byla to jeho matka, vždycky ji s Billem milovali, ale za posledních šedesát minut jejich láska klesla k bodu mrazu, dokonce i hluboko pod něj.
Takový vztek snad Tom ještě v životě na nikoho neměl. Ještě jí řeknou, co k sobě cítí, že bez sebe nemůžou žít, a co ji napadne – rozdělí je… No to snad nemyslí vážně! Tom se rozhořčením otřásl. Bill jej stiskl ještě pevněji. Svíral pažemi jeho pas a hlavu tisknul k jeho ramenu.
„Nějak to zvládneme, tohle se jim nepodaří, Bille, věř mi!“ šeptal mu Tom do vlasů, jejichž konečky začínaly vlhnout od všudypřítomných slz.
„Sám dobře víš, že je to nemožný…“ vzlykl tiše Bill.
„Bille, podívej se na mě. Podívej se na mě!“ Tom vzal Billovu hlavu do dlaní a obrátil si ho čelem k sobě. Bill se na něj díval s žalem v očích.
„Bille, nerozdělí nás. Nic nás nemůže rozdělit, vždyť jsme si to přísahali! Fyzicky nás rozdělit můžou, ale v mém srdci zůstaneš navždycky. A věřím, že i já v tom tvém… Slibuju ti, že takhle to neskončí, protože tě miluju, Bille! A nikdy nepřestanu!“ zašeptal naléhavě a přesto tak neslyšně, že ho nemohl zaslechnout nikdo jiný než Bill, pro kterého ta slova byla určená.
Bill pohlédl do bratrových očí. Tom v nich mohl vidět všechno, od úzkosti a zoufalství, přes vztek na matku a na celý svět, až po vděk, který cítil k bratrovi. Tom však viděl jen jedno, to co se odráželo i v jeho očích, a to stejnou mírou – viděl hlubokou lásku, důvěru a oddanost.
Nic víc k životu nepotřeboval. Všechen smysl svého života právě svíral v náruči. Byl to jeho bratr.
Billovy pocity byly jakoby přesnou kopií těch Tomových. V tuhle chvíli cítil naprosto to samé – opovrhoval světem okolo a jediným člověkem, pro kterého by byl schopen i položit život, byl Tom.
Nevěděl, jak vyjádřit tu vděčnost, protože slovy to možné nebylo… Věnoval bratrovi opravdu vřelý polibek, ale ani to mu nepřišlo dostatečné…
Promítl v něm všechnu lásku, co nosil ve svém srdci. Veškerá radost ze života, kterou vždycky míval, se změnila v radost z toho, že má Toma, protože Tom byl jeho život.
Okolo nich se vznášel mrazivý opar, ale Bill věděl, jak mu čelit… Jejich láska byla vroucnější než oheň v krbu, který plápolal dole v obýváku… Jejich láska byla silnější, než všechno na světě…
Slzy zoufalství smáčely Tomovo volné triko. Nikdy neviděl pohromadě tolik slz, ať už linoucích se z bratrových očí nebo z těch jeho vlastních. I přesto, že on byl za toho silnějšího a utěšoval naprosto bezmocného Billa, také po jeho tváři stékalo čiré utrpení v podobě slaných slz.
Nemohli být nahlas, nechtěli, aby někdo věděl, že poslouchají, co by neměli, nebo se o to snaží – přes tu bolest nebyli s to vnímat skoro nic…
Jen tam seděli v objetí nad schody a tiše trpěli. Ačkoliv se snažili přesvědčit, že bude všechno v pořádku, moc dobře věděli, že skutečnost je krutá a nevyhnutelná…
Dole, pod nimi v obývacím pokoji se odehrávala pro oči dvojčat přímo hororová scéna. Jejich matka, ke které se jim během několika minut vytratily veškeré city, mluvila s jejich otcem. Jistě, byli rozvedení, ale teď se paní Kaulitzové bývalý manžel náramně hodil.
Bill byl přesvědčený, že s matkou už nikdy nepromluví ani slovo, jestli doopravdy udělá to, o čem mluví, co by ho naprosto zničilo.
Asi před hodinou, jim sdělila, že nemůže dovolit, aby svůj vztah nadále udržovali. Dvojčata věděla, že se sebe nemůžou vzdát, že to prostě nedokáží a jejich matka to věděla zrovna tak. Právě proto vymyslela, pro ni geniální, řešení; poslat jednoho z dvojčat k otci.
„Všechno ti vysvětlím, až přijedeš!“ opakovala už asi po desáté a Tom pocítil nutkání po ní něco hodit nebo na ni alespoň zařvat pár nelichotivých slov. Jistě, byla to jeho matka, vždycky ji s Billem milovali, ale za posledních šedesát minut jejich láska klesla k bodu mrazu, dokonce i hluboko pod něj.
Takový vztek snad Tom ještě v životě na nikoho neměl. Ještě jí řeknou, co k sobě cítí, že bez sebe nemůžou žít, a co ji napadne – rozdělí je… No to snad nemyslí vážně! Tom se rozhořčením otřásl. Bill jej stiskl ještě pevněji. Svíral pažemi jeho pas a hlavu tisknul k jeho ramenu.
„Nějak to zvládneme, tohle se jim nepodaří, Bille, věř mi!“ šeptal mu Tom do vlasů, jejichž konečky začínaly vlhnout od všudypřítomných slz.
„Sám dobře víš, že je to nemožný…“ vzlykl tiše Bill.
„Bille, podívej se na mě. Podívej se na mě!“ Tom vzal Billovu hlavu do dlaní a obrátil si ho čelem k sobě. Bill se na něj díval s žalem v očích.
„Bille, nerozdělí nás. Nic nás nemůže rozdělit, vždyť jsme si to přísahali! Fyzicky nás rozdělit můžou, ale v mém srdci zůstaneš navždycky. A věřím, že i já v tom tvém… Slibuju ti, že takhle to neskončí, protože tě miluju, Bille! A nikdy nepřestanu!“ zašeptal naléhavě a přesto tak neslyšně, že ho nemohl zaslechnout nikdo jiný než Bill, pro kterého ta slova byla určená.
Bill pohlédl do bratrových očí. Tom v nich mohl vidět všechno, od úzkosti a zoufalství, přes vztek na matku a na celý svět, až po vděk, který cítil k bratrovi. Tom však viděl jen jedno, to co se odráželo i v jeho očích, a to stejnou mírou – viděl hlubokou lásku, důvěru a oddanost.
Nic víc k životu nepotřeboval. Všechen smysl svého života právě svíral v náruči. Byl to jeho bratr.
Billovy pocity byly jakoby přesnou kopií těch Tomových. V tuhle chvíli cítil naprosto to samé – opovrhoval světem okolo a jediným člověkem, pro kterého by byl schopen i položit život, byl Tom.
Nevěděl, jak vyjádřit tu vděčnost, protože slovy to možné nebylo… Věnoval bratrovi opravdu vřelý polibek, ale ani to mu nepřišlo dostatečné…
Promítl v něm všechnu lásku, co nosil ve svém srdci. Veškerá radost ze života, kterou vždycky míval, se změnila v radost z toho, že má Toma, protože Tom byl jeho život.
Okolo nich se vznášel mrazivý opar, ale Bill věděl, jak mu čelit… Jejich láska byla vroucnější než oheň v krbu, který plápolal dole v obýváku… Jejich láska byla silnější, než všechno na světě…
***
„Takže, já nevím, jak bych začala, Jörgene…“ řekla Simone, když podala svému bývalému manželovi šálek kávy a sedla si na pohovku, vedle dvojčat.
„Ale já bych to rád věděl! Co se stalo tak strašného, že se chceš zbavit jednoho svého syna?“ pan Kaulitz nepřijel s dobrou náladou. Musel absolvovat dost dlouhou cestu, skoro přes celé Německo a vidina toho, že by najednou z ničeho nic u něj měl bydlet jeho syn, ho řekněme, zrovna nelákala… Až když se napil výborné Simoniny kávy, trochu se uklidnil; jeho bývalá žena stále ještě věděla, co ho udělá aspoň trochu spokojeným…
„Ale já se jich přece nechci zbavit, vždyť to víš!“ bránila se.
„Tak proč si mám jednoho z nich brát k sobě? A když už, proč vlastně jen jednoho? Souhlasí vůbec oni s tím, že budou žít jinde než ten druhý? Ona cesta z Mnichova do Magdeburgu není zrovna záležitost na deset minut!“ řekl pan Kaulitz, ale jeho hlas zněl teď spíš už zvídavě, než podrážděně a netrpělivě…
„Ne!“ ozvali se Bill s Tomem současně.
„No prosím..“ zamumlal jejich pravý otec a napil se své kávy.
„Totiž, jde o to, že…“ Simone neměla tušení, jak říct bývalému muži, že chlapci, které společně zplodili, jsou absolutně zvrácení…
„No o co?“ zajímal se Jörgen, když se Simone neměla k tomu, dopovědět větu, kterou načala.
„Oni ti to poví sami,“ rozhodla nakonec jejich matka.
Pan Kaulitz tedy sjel pohledem k dvojčatům. Až teď si všimnul, že sedí namáčknutí na sebe, co nejdál od své matky, jakoby se jí štítili, a drží se za ruce. Ale nepřišlo mu to nějak divné – byla to přece dvojčata…
Bill měl poněkud skleněné oči a odrážel se mu v nich plamen ohně z krbu. Bylo pozdě večer, a tak ani zarudlé oči dvojčat (i když ty Billovy o něco víc) ho nepřekvapovaly… Jen nevěděl, že je to od pláče, který se jim teprve asi před čtyřiceti minutami podařilo zastavit.
„Takže…? Kluci?“ obrátil se k nim.
Byla to vzácná chvilka, kdy ani Tom a dokonce ani Bill nepromluvili, když měli příležitost. Společně obvykle nedali nikomu dalšímu šanci dostat se ke slovu. Tento okamžik však byl výjimečný.
Bill si olízl rty, nadechl se, pak se ale zarazil, chvilku jako by uvažoval a pak se zase s výdechem zabořil zpět do měkké sedačky.
„Dozvím se to dneska? Nebo jsem jel z Mnichova až do Loitsche zbytečně?“ Jörgenova trpělivost pomalu vyprchávala…
„Ehm, nechceš cukr?“ zamluvila to Simone rychle.
„Jo… A vysvětlíte mi už konečně někdo, co se to tady děje?“ pan Kaulitz opět zmírnil hlas a nechal si do čaje nasypat dvě lžičky cukru.
„Tak.. tak dobře…“ paní Kaulitzová se konečně rozhodla. Ještě než se dala do vysvětlování, střelila po dvojčatech vražedným pohledem.
„Takže… Dnes ráno… Teda, bylo už spíš dopoledne, ale teda, když už bych to nazvala dopoledne, bylo by to hodně brzké dopoledne, protože bylo teprve něco kolem -„
„Simone! Nenatahuj to! Řekni mi, co se stalo, nejel jsem sem takovou dálku, abych se dozvěděl, kdy je ráno a kdy je brzké dopoledne…“ pan Kaulitz svou bývalou ženu moc dobře znal a věděl, že by to klidně natahovala další dvě hodiny, než by se vůbec dostala k tomu důležitému, o čemž se jí ale moc mluvit nechtělo…
„Dobře, dobře… Zkrátka ráno jsem chtěla jet k Erice, tady v té místnosti jsem se rozloučila s Billem,“ na slova tady v té dala Simone opravdu dramatický důraz.
„Vyšla jsem ven a až když jsem došla k zastávce v Magdeburgu, uvědomila jsem si, že jsem doma nechala naše fotky z dovolené, co nosím Erice ukázat už asi dva měsíce a ještě jsem je jí nikdy nedonesla… Vrátila jsem se pro ně a když už jsem chtěla podruhé opustit dům, zaslechla jsem ze seshora dost… zvláštní zvuky. Než mě stačilo napadnout, co se to tam ASI děje, vyběhla jsem schody nahoru. Vrátila bych se, jenže dveře pokoje, odkud ty zvuky vycházely, byly dokořán a mimochodem to byly dveře Tomova pokoje!“ supěla Simone, jak si před očima znovu vybavila tu scénu.
„No tak, pokračuj. Vůbec to zatím nechápu…“ přiznal Jörgen.
Jak bys taky mohl… odfrkla si Simone v duchu. Nikdy by nikoho nemohlo napadnout, čeho byli její synové schopni… A nejenom to – oni tvrdili, že milují jeden druhého… To už na nebohou Simone bylo moc… Připadalo jí to.. odporné, nechutné – nechápala, jak se jim to mohlo stát.. Proč proboha?
Nepřipouštěla si to, ale kdesi hluboko ve své duši vinila sama sebe, že porodila něco.. takového… Když jí tenkrát řekli, že čeká dvojčata, tušila, že to nebude jednoduché, ale že by měla přihlížet něčemu takovému, to ji nenapadlo ani v těch nejhorších snech…
„Dveře byly otevřené a já… Nakoukla jsem dovnitř,“ řekla a vypadala, jakoby se jí v životě nestalo něco tak strašného, jako tohle.
„Přirozeně.. Co by člověk udělal jiného?“ odkašlal si Jörgen suše.
„Ale v tom pokoji.. byli – viděla jsem…“ Simone se zalkla – nemohla to říct… Kdyby to vyslovila, musela by doopravdy uvěřit, že je to pravda.. Stále totiž doufala, že někdo řekne, že je to jen žert, že se to doopravdy nestalo…
„Co?“ domáhal se Jörgen vysvětlení.
„Moji – naši synové tam – tam…“ paní Kaulitzová propukla v pláč.
Jörgen se nechápavě podíval na dvojčata.
„Prostě jsme spolu spali..“ řekl Tom zpříma.
Atmosféra v obýváku najednou zcela ztuhla. Nikdo nebyl schopen slova a ticho protínaly jen bezradné vzlyky Simone Kaulitzové.
Jak se to mohlo jenom stát?
„Ale já bych to rád věděl! Co se stalo tak strašného, že se chceš zbavit jednoho svého syna?“ pan Kaulitz nepřijel s dobrou náladou. Musel absolvovat dost dlouhou cestu, skoro přes celé Německo a vidina toho, že by najednou z ničeho nic u něj měl bydlet jeho syn, ho řekněme, zrovna nelákala… Až když se napil výborné Simoniny kávy, trochu se uklidnil; jeho bývalá žena stále ještě věděla, co ho udělá aspoň trochu spokojeným…
„Ale já se jich přece nechci zbavit, vždyť to víš!“ bránila se.
„Tak proč si mám jednoho z nich brát k sobě? A když už, proč vlastně jen jednoho? Souhlasí vůbec oni s tím, že budou žít jinde než ten druhý? Ona cesta z Mnichova do Magdeburgu není zrovna záležitost na deset minut!“ řekl pan Kaulitz, ale jeho hlas zněl teď spíš už zvídavě, než podrážděně a netrpělivě…
„Ne!“ ozvali se Bill s Tomem současně.
„No prosím..“ zamumlal jejich pravý otec a napil se své kávy.
„Totiž, jde o to, že…“ Simone neměla tušení, jak říct bývalému muži, že chlapci, které společně zplodili, jsou absolutně zvrácení…
„No o co?“ zajímal se Jörgen, když se Simone neměla k tomu, dopovědět větu, kterou načala.
„Oni ti to poví sami,“ rozhodla nakonec jejich matka.
Pan Kaulitz tedy sjel pohledem k dvojčatům. Až teď si všimnul, že sedí namáčknutí na sebe, co nejdál od své matky, jakoby se jí štítili, a drží se za ruce. Ale nepřišlo mu to nějak divné – byla to přece dvojčata…
Bill měl poněkud skleněné oči a odrážel se mu v nich plamen ohně z krbu. Bylo pozdě večer, a tak ani zarudlé oči dvojčat (i když ty Billovy o něco víc) ho nepřekvapovaly… Jen nevěděl, že je to od pláče, který se jim teprve asi před čtyřiceti minutami podařilo zastavit.
„Takže…? Kluci?“ obrátil se k nim.
Byla to vzácná chvilka, kdy ani Tom a dokonce ani Bill nepromluvili, když měli příležitost. Společně obvykle nedali nikomu dalšímu šanci dostat se ke slovu. Tento okamžik však byl výjimečný.
Bill si olízl rty, nadechl se, pak se ale zarazil, chvilku jako by uvažoval a pak se zase s výdechem zabořil zpět do měkké sedačky.
„Dozvím se to dneska? Nebo jsem jel z Mnichova až do Loitsche zbytečně?“ Jörgenova trpělivost pomalu vyprchávala…
„Ehm, nechceš cukr?“ zamluvila to Simone rychle.
„Jo… A vysvětlíte mi už konečně někdo, co se to tady děje?“ pan Kaulitz opět zmírnil hlas a nechal si do čaje nasypat dvě lžičky cukru.
„Tak.. tak dobře…“ paní Kaulitzová se konečně rozhodla. Ještě než se dala do vysvětlování, střelila po dvojčatech vražedným pohledem.
„Takže… Dnes ráno… Teda, bylo už spíš dopoledne, ale teda, když už bych to nazvala dopoledne, bylo by to hodně brzké dopoledne, protože bylo teprve něco kolem -„
„Simone! Nenatahuj to! Řekni mi, co se stalo, nejel jsem sem takovou dálku, abych se dozvěděl, kdy je ráno a kdy je brzké dopoledne…“ pan Kaulitz svou bývalou ženu moc dobře znal a věděl, že by to klidně natahovala další dvě hodiny, než by se vůbec dostala k tomu důležitému, o čemž se jí ale moc mluvit nechtělo…
„Dobře, dobře… Zkrátka ráno jsem chtěla jet k Erice, tady v té místnosti jsem se rozloučila s Billem,“ na slova tady v té dala Simone opravdu dramatický důraz.
„Vyšla jsem ven a až když jsem došla k zastávce v Magdeburgu, uvědomila jsem si, že jsem doma nechala naše fotky z dovolené, co nosím Erice ukázat už asi dva měsíce a ještě jsem je jí nikdy nedonesla… Vrátila jsem se pro ně a když už jsem chtěla podruhé opustit dům, zaslechla jsem ze seshora dost… zvláštní zvuky. Než mě stačilo napadnout, co se to tam ASI děje, vyběhla jsem schody nahoru. Vrátila bych se, jenže dveře pokoje, odkud ty zvuky vycházely, byly dokořán a mimochodem to byly dveře Tomova pokoje!“ supěla Simone, jak si před očima znovu vybavila tu scénu.
„No tak, pokračuj. Vůbec to zatím nechápu…“ přiznal Jörgen.
Jak bys taky mohl… odfrkla si Simone v duchu. Nikdy by nikoho nemohlo napadnout, čeho byli její synové schopni… A nejenom to – oni tvrdili, že milují jeden druhého… To už na nebohou Simone bylo moc… Připadalo jí to.. odporné, nechutné – nechápala, jak se jim to mohlo stát.. Proč proboha?
Nepřipouštěla si to, ale kdesi hluboko ve své duši vinila sama sebe, že porodila něco.. takového… Když jí tenkrát řekli, že čeká dvojčata, tušila, že to nebude jednoduché, ale že by měla přihlížet něčemu takovému, to ji nenapadlo ani v těch nejhorších snech…
„Dveře byly otevřené a já… Nakoukla jsem dovnitř,“ řekla a vypadala, jakoby se jí v životě nestalo něco tak strašného, jako tohle.
„Přirozeně.. Co by člověk udělal jiného?“ odkašlal si Jörgen suše.
„Ale v tom pokoji.. byli – viděla jsem…“ Simone se zalkla – nemohla to říct… Kdyby to vyslovila, musela by doopravdy uvěřit, že je to pravda.. Stále totiž doufala, že někdo řekne, že je to jen žert, že se to doopravdy nestalo…
„Co?“ domáhal se Jörgen vysvětlení.
„Moji – naši synové tam – tam…“ paní Kaulitzová propukla v pláč.
Jörgen se nechápavě podíval na dvojčata.
„Prostě jsme spolu spali..“ řekl Tom zpříma.
Atmosféra v obýváku najednou zcela ztuhla. Nikdo nebyl schopen slova a ticho protínaly jen bezradné vzlyky Simone Kaulitzové.
Jak se to mohlo jenom stát?
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
