Nádech, výdech… Nádech, výdech… opakoval si v duchu Bill a snažil se to opravdu dodržovat, což šlo ovšem těžko, protože do očí se mu opět hrnuly slzy a hysterický pláč, deroucí se do jeho hrdla, mu hluboký dech zrovna neumožňoval…
Situace u Kaulitzových v domě vůbec nebyla zrovna veselá… I když venku bylo krásně a léto naposled vydechovalo, Simone měla pocit, že její poslední vydechnutí přijde mnohem dřív.
Pan Kaulitz se držel její kuchyňské linky a čekal, až mu nalije slíbeného panáka, protože měl pocit, že bez něj by nejspíš do několika minut zkolaboval.
„Díky Simone..“ hlesl a dychtivě do sebe převrátil sklenku.
„Bille, Tome – běžte spát!“ přikázala Simone a vedla svého ex-manžela zpět do obývacího pokoje.
Bill s Tomem se ani nehnuli. Seděli k sobě přitisklí na samém okraji sedačky, Tom držel Billa za pas a ten jej zase za rameno, odmítajíc se pustit.
„Něco jsem řekla! Zítra ráno jede jeden z vás s tátou do Mnichova, tak se aspoň vyspěte…“ zvýšila jejich matka hlas.
„Který z nás?“ pípl Bill nesměle – nerad se s matkou hádal.
„Ještě nevím, pravděpodobně tvůj bratr…“ odtušila Simone.
„Ani se od něj nehnu,“ zasyčel výhružně Tom.
„Jak to mluvíš s matkou? Jistěže pojedeš, alespoň na nějaký čas…“ zastal se bývalé ženy Jörgen.
„Tss…“ odfrkl si Tom a zahleděl se do země.
„A spát!“ dodala Simone rázně.
Bill chtěl něco namítat, ale Tom pevně stiskl jeho bok, aby byl radši zticha a zvedl se i s bratrem ze sedačky. Bill jenom s rebelantskou hrdostí pohodil hlavou a stále v pevném sevření s bratrem odkráčel.
Teď, když už alespoň nemuseli nic skrývat, hodlali využít aspoň toho, a to kdy se dalo, protože oběma bylo jasné, že času jim moc nezbývá…
„Ke komu půjdeme? Ke mně nebo k tobě?“ šeptl Tom bratrovi, jakmile svorně vykráčeli schody nahoru.
„Ke mně.. A necháme pootevřený dveře, abychom mohli poslouchat, ne?“ zašeptal plačtivě Bill.
Situace u Kaulitzových v domě vůbec nebyla zrovna veselá… I když venku bylo krásně a léto naposled vydechovalo, Simone měla pocit, že její poslední vydechnutí přijde mnohem dřív.
Pan Kaulitz se držel její kuchyňské linky a čekal, až mu nalije slíbeného panáka, protože měl pocit, že bez něj by nejspíš do několika minut zkolaboval.
„Díky Simone..“ hlesl a dychtivě do sebe převrátil sklenku.
„Bille, Tome – běžte spát!“ přikázala Simone a vedla svého ex-manžela zpět do obývacího pokoje.
Bill s Tomem se ani nehnuli. Seděli k sobě přitisklí na samém okraji sedačky, Tom držel Billa za pas a ten jej zase za rameno, odmítajíc se pustit.
„Něco jsem řekla! Zítra ráno jede jeden z vás s tátou do Mnichova, tak se aspoň vyspěte…“ zvýšila jejich matka hlas.
„Který z nás?“ pípl Bill nesměle – nerad se s matkou hádal.
„Ještě nevím, pravděpodobně tvůj bratr…“ odtušila Simone.
„Ani se od něj nehnu,“ zasyčel výhružně Tom.
„Jak to mluvíš s matkou? Jistěže pojedeš, alespoň na nějaký čas…“ zastal se bývalé ženy Jörgen.
„Tss…“ odfrkl si Tom a zahleděl se do země.
„A spát!“ dodala Simone rázně.
Bill chtěl něco namítat, ale Tom pevně stiskl jeho bok, aby byl radši zticha a zvedl se i s bratrem ze sedačky. Bill jenom s rebelantskou hrdostí pohodil hlavou a stále v pevném sevření s bratrem odkráčel.
Teď, když už alespoň nemuseli nic skrývat, hodlali využít aspoň toho, a to kdy se dalo, protože oběma bylo jasné, že času jim moc nezbývá…
„Ke komu půjdeme? Ke mně nebo k tobě?“ šeptl Tom bratrovi, jakmile svorně vykráčeli schody nahoru.
„Ke mně.. A necháme pootevřený dveře, abychom mohli poslouchat, ne?“ zašeptal plačtivě Bill.
***
„To je špatný vtip, tohle nemůže být pravda! Řekni něco, Simone!“ běsnil pan Kaulitz – alkohol mu celkem rozvázal jazyk…
„Nevím, co mám říct, nejsem na tom o moc líp, pořád tomu nechci věřit…“ sklopila hlavu Simone.
„Tohle ale nejde, vždyť to je, to je – krvesmilstvo! To je to nejodpornější,
co sourozenci mohou udělat! Je to proti zákonům, je to prohřešek nejvyššího stupně, za tohle je nic neomlouvá! V minulosti se incest trestal smrtí!“ rozčiloval se Jörgen dál.
„A nejhorší je, že oni si to neuvědomují – jsou přesvědčení, že jednají správně!“ přidala se Simone.
„Je jim šestnáct, Simone, chtějí si jen užívat!“ štěkl s pohrdáním její bývalý muž.
„Ne, Jörgene.. Oni tvrdí – jsou přesvědčeni, že mezi nimi je něco víc – říkají, že je pojí láska!“ oponovala Sim.
„Ne, ne, tomu odmítám věřit!“ konstatoval Jörgen zlostně.
„Ty jsi neviděl to, co já… To zapálení, přesvědčení, že milují jeden druhého, odhodlání zůstat spolu…“ Simone se zaleskly oči záští.
„Kde jsme udělali chybu, Jörgene?“ zeptala se zoufale.
„Já nevím, Simone, já nevím…“ povzdechl si její ex-manžel a pohladil ji po vlasech, když složila hlavu v jeho klíně.
„Vychovávala jsi je snad špatně..?“ prohodil mimochodem.
„Chceš mě obvinit z toho, že synové, které jsme zplodili, provozují incest?“ napřímila se bojovně.
„Z ničeho tě neobviňuju, jen se snažím přijít na příčinu… Možná náš rozvod… Obzvlášť Bill to tenkrát nenesl zrovna dobře…“ uvažoval Jörgen.
„Jestli pak nehledal útěchu u Toma a nějak se to zvrhlo v… incest…“ doplnila ho Simone.
„Jak dlouho ho udržují?“ zeptal se zaujetím Jörgen.
„Neblázni, když jsme se rozvedli, bylo jim šest let! Prý to trvá…“ Simone přivřela oči; tušila špatné reakce…
„Tři roky,“ šeptla.
„Tři roky? A ty sis ničeho nevšimla??“ jak očekávala…
„Ne… Vážně to museli pečlivě tajit, nikdy mě ani nenapadlo, že by…“ odmlčela se.
„Ach bože…“ povzdechl si Jörgen.
„Nemůžu je nechat u sebe, oni by toho nenechali, je nutné, aby se nemohli vídat, potom si každý najde nějakou holku a všechno bude dobrý… Jeden z nich MUSÍ jet aspoň na nějakou chvíli k tobě, doufám, že to chápeš…“ nakousla Simone nové téma.
„No dobrá, dobrá…“ svolil pan Kaulitz neochotně.
„A kterého z nich si mám odvézt?“ zvedl oči k bývalé ženě.
„No, přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že by bylo lepší, kdyby s tebou jel Tom… Bill je přeci jenom náchylnější a je hodně citově založený… A myslím, že nebudeš proti, když řeknu, že to bych mohla, jako žena, líp zastat já…“ pokrčila rameny.
„Ano, musím s tebou souhlasit…“ připustil Jörgen.
Simone se v očích znovu objevily slzy. Odrážely se jí v nich plameny ohně z krbu… Jörgen se k ní přisunul blíž a konejšivě ji objal.
Rozplakala se naplno.
„Nechci se s ním loučit! Vždyť je to ještě dítě! Kdyby spolu nespali, kdybych je tam nenačapala v jedné posteli, mohli jsme žít spokojeně, jako rodina! Nemuseli bychom řešit tohle všechno!“ vyčítala si.
Pan Kaulitz mlčel… Stejně jako pro Simone a stejně jako pro dvojčata, byl tento den zatím tím nejhorším, co ho kdy potkal… Zůstali společně v pokoji a vdechovali tu bezmoc, jež se vznášela ve vzduchu kolem nich…
Proč se to muselo stát?
„Nevím, co mám říct, nejsem na tom o moc líp, pořád tomu nechci věřit…“ sklopila hlavu Simone.
„Tohle ale nejde, vždyť to je, to je – krvesmilstvo! To je to nejodpornější,
co sourozenci mohou udělat! Je to proti zákonům, je to prohřešek nejvyššího stupně, za tohle je nic neomlouvá! V minulosti se incest trestal smrtí!“ rozčiloval se Jörgen dál.
„A nejhorší je, že oni si to neuvědomují – jsou přesvědčení, že jednají správně!“ přidala se Simone.
„Je jim šestnáct, Simone, chtějí si jen užívat!“ štěkl s pohrdáním její bývalý muž.
„Ne, Jörgene.. Oni tvrdí – jsou přesvědčeni, že mezi nimi je něco víc – říkají, že je pojí láska!“ oponovala Sim.
„Ne, ne, tomu odmítám věřit!“ konstatoval Jörgen zlostně.
„Ty jsi neviděl to, co já… To zapálení, přesvědčení, že milují jeden druhého, odhodlání zůstat spolu…“ Simone se zaleskly oči záští.
„Kde jsme udělali chybu, Jörgene?“ zeptala se zoufale.
„Já nevím, Simone, já nevím…“ povzdechl si její ex-manžel a pohladil ji po vlasech, když složila hlavu v jeho klíně.
„Vychovávala jsi je snad špatně..?“ prohodil mimochodem.
„Chceš mě obvinit z toho, že synové, které jsme zplodili, provozují incest?“ napřímila se bojovně.
„Z ničeho tě neobviňuju, jen se snažím přijít na příčinu… Možná náš rozvod… Obzvlášť Bill to tenkrát nenesl zrovna dobře…“ uvažoval Jörgen.
„Jestli pak nehledal útěchu u Toma a nějak se to zvrhlo v… incest…“ doplnila ho Simone.
„Jak dlouho ho udržují?“ zeptal se zaujetím Jörgen.
„Neblázni, když jsme se rozvedli, bylo jim šest let! Prý to trvá…“ Simone přivřela oči; tušila špatné reakce…
„Tři roky,“ šeptla.
„Tři roky? A ty sis ničeho nevšimla??“ jak očekávala…
„Ne… Vážně to museli pečlivě tajit, nikdy mě ani nenapadlo, že by…“ odmlčela se.
„Ach bože…“ povzdechl si Jörgen.
„Nemůžu je nechat u sebe, oni by toho nenechali, je nutné, aby se nemohli vídat, potom si každý najde nějakou holku a všechno bude dobrý… Jeden z nich MUSÍ jet aspoň na nějakou chvíli k tobě, doufám, že to chápeš…“ nakousla Simone nové téma.
„No dobrá, dobrá…“ svolil pan Kaulitz neochotně.
„A kterého z nich si mám odvézt?“ zvedl oči k bývalé ženě.
„No, přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že by bylo lepší, kdyby s tebou jel Tom… Bill je přeci jenom náchylnější a je hodně citově založený… A myslím, že nebudeš proti, když řeknu, že to bych mohla, jako žena, líp zastat já…“ pokrčila rameny.
„Ano, musím s tebou souhlasit…“ připustil Jörgen.
Simone se v očích znovu objevily slzy. Odrážely se jí v nich plameny ohně z krbu… Jörgen se k ní přisunul blíž a konejšivě ji objal.
Rozplakala se naplno.
„Nechci se s ním loučit! Vždyť je to ještě dítě! Kdyby spolu nespali, kdybych je tam nenačapala v jedné posteli, mohli jsme žít spokojeně, jako rodina! Nemuseli bychom řešit tohle všechno!“ vyčítala si.
Pan Kaulitz mlčel… Stejně jako pro Simone a stejně jako pro dvojčata, byl tento den zatím tím nejhorším, co ho kdy potkal… Zůstali společně v pokoji a vdechovali tu bezmoc, jež se vznášela ve vzduchu kolem nich…
Proč se to muselo stát?
***
Od jistého okamžiku přestal dvojčata Kaulitzova rozhovor rodičů zajímat a začali se věnovat poněkud „jiným“ činnostem.
„Nemůžou nás rozdělit! Lásce se přeci stavět nedá!“ šeptal Tom přesvědčeně.
„Ne, nedá…“ přikývnul Bill bolestně.
Leželi ve tmě, v Billově velké posteli a byli překrytí dekou. Dnes ani jeden z nich netoužil po sexu, na to to byl moc křehký moment… Chtěli si prostě užít přítomnost toho druhého a pokud možno se i nějak rozloučit – oba dobře věděli, že tohle je na dlouhou dobu jejich poslední společná noc… Jejich obličeje jasně ozařovalo stříbrné měsíční světlo, mísící se s oranží pouličních lamp, jejichž paprsky pronikaly do Billova pokoje.
„Tome…?“ zašeptal po chvilce ticha Bill. Leželi tu vedle sebe, propletené prsty a dívali se sobě do očí.
„Ano lásko?“ vybídl ho Tom něžně.
„Budeš mi tak chybět…“ přivřel Bill oči.
„Ty mně taky…“ přikývl Tom a stiskl Billovu ruku…
„Nevím, jak to přežiju… Budeme se scházet, že?“ zeptal se Bill se zoufalou nadějí v hlase.
„Bille, Mnichov je na druhé straně Německa! Tohle nepůjde…“ sklopil bratr smutně pohled.
„Tak si budeme volat, psát – já to tady bez tebe nevydržím!“ šeptal Bill naléhavě se zmatkem v očích.
„Já bez tebe také ne, Bille! A… Chtěl jsem se zeptat – ehm, budeš mi…věrný?“ Tomovi se o tom mluvilo těžko…
Bill se na něj nechápavě podíval a zmatek v jeho očích se ještě prohloubil…
„Proč – proč to říkáš, Tome? Ty mi… nedůvěřuješ?“ zeptal se a čišelo z něj zklamání…
„Ale důvěřuju! Já jen…“ Tom vzal Billovu hlavu do dlaní…
„Jseš krásnej kluk, Bille, a já… Jen mám strach… Je tu tolik dívek, co by chtěly být na mém místě…“
„Ale Tome, prosím tě! Žádné holky nezajímám! Jsem tu pro všechny za dementa a buzeranta, co si maluje linky…“ zasmál se Bill hořce.
„Neví, o co přichází…“ usmál se tom sladce a pohladil Billa ve vlasech.
„A tak je to dobře,“ dodal a mrknul na dvojče.
Bill se usmál a věnoval Tomovi vroucný polibek – polibek z opravdové lásky, co Toma opravdu zahřál u srdce.
„Neboj se – nezradím tě! Jsi přeci moje všechno, moje druhé já!“ přísahal Bill a byl přesvědčený, že jeho láskou nemůže nikdy nic otřást – žádné hloupé rozdělení – v srdci budou přece pořád spolu… A určitě najdou brzy způsob, jak se setkat – i kdyby měl od matky utéct, udělá to, protože jeho láska je bez hranic – jejich láska je neporazitelná!
Noc strávili v opojení té nejhlubší lásky, jaké byli schopni tomu druhému ze sebe dát…
Bill po celou noc svíral Toma v pevném objetí, a to i nohama, které měl obtočené kolem bratrových boků. Plakal Tomovi na rameno a do dredů a Tom, objímajíc Billa též, mu do ucha šeptal konejšivá slova útěchy… Byli téměř jedním tělem…
Oba doufali, že až se ráno probudí, zjistí, že včerejšek byl jenom zlý sen… Odmítali se kruté realitě podívat do očí – přesto byli přesvědčení, že ať už to dopadne jakkoliv, je ve skutečnosti NIKDO nerozdělí – jejich láska byla nepřekonatelná.
„Nemůžou nás rozdělit! Lásce se přeci stavět nedá!“ šeptal Tom přesvědčeně.
„Ne, nedá…“ přikývnul Bill bolestně.
Leželi ve tmě, v Billově velké posteli a byli překrytí dekou. Dnes ani jeden z nich netoužil po sexu, na to to byl moc křehký moment… Chtěli si prostě užít přítomnost toho druhého a pokud možno se i nějak rozloučit – oba dobře věděli, že tohle je na dlouhou dobu jejich poslední společná noc… Jejich obličeje jasně ozařovalo stříbrné měsíční světlo, mísící se s oranží pouličních lamp, jejichž paprsky pronikaly do Billova pokoje.
„Tome…?“ zašeptal po chvilce ticha Bill. Leželi tu vedle sebe, propletené prsty a dívali se sobě do očí.
„Ano lásko?“ vybídl ho Tom něžně.
„Budeš mi tak chybět…“ přivřel Bill oči.
„Ty mně taky…“ přikývl Tom a stiskl Billovu ruku…
„Nevím, jak to přežiju… Budeme se scházet, že?“ zeptal se Bill se zoufalou nadějí v hlase.
„Bille, Mnichov je na druhé straně Německa! Tohle nepůjde…“ sklopil bratr smutně pohled.
„Tak si budeme volat, psát – já to tady bez tebe nevydržím!“ šeptal Bill naléhavě se zmatkem v očích.
„Já bez tebe také ne, Bille! A… Chtěl jsem se zeptat – ehm, budeš mi…věrný?“ Tomovi se o tom mluvilo těžko…
Bill se na něj nechápavě podíval a zmatek v jeho očích se ještě prohloubil…
„Proč – proč to říkáš, Tome? Ty mi… nedůvěřuješ?“ zeptal se a čišelo z něj zklamání…
„Ale důvěřuju! Já jen…“ Tom vzal Billovu hlavu do dlaní…
„Jseš krásnej kluk, Bille, a já… Jen mám strach… Je tu tolik dívek, co by chtěly být na mém místě…“
„Ale Tome, prosím tě! Žádné holky nezajímám! Jsem tu pro všechny za dementa a buzeranta, co si maluje linky…“ zasmál se Bill hořce.
„Neví, o co přichází…“ usmál se tom sladce a pohladil Billa ve vlasech.
„A tak je to dobře,“ dodal a mrknul na dvojče.
Bill se usmál a věnoval Tomovi vroucný polibek – polibek z opravdové lásky, co Toma opravdu zahřál u srdce.
„Neboj se – nezradím tě! Jsi přeci moje všechno, moje druhé já!“ přísahal Bill a byl přesvědčený, že jeho láskou nemůže nikdy nic otřást – žádné hloupé rozdělení – v srdci budou přece pořád spolu… A určitě najdou brzy způsob, jak se setkat – i kdyby měl od matky utéct, udělá to, protože jeho láska je bez hranic – jejich láska je neporazitelná!
Noc strávili v opojení té nejhlubší lásky, jaké byli schopni tomu druhému ze sebe dát…
Bill po celou noc svíral Toma v pevném objetí, a to i nohama, které měl obtočené kolem bratrových boků. Plakal Tomovi na rameno a do dredů a Tom, objímajíc Billa též, mu do ucha šeptal konejšivá slova útěchy… Byli téměř jedním tělem…
Oba doufali, že až se ráno probudí, zjistí, že včerejšek byl jenom zlý sen… Odmítali se kruté realitě podívat do očí – přesto byli přesvědčení, že ať už to dopadne jakkoliv, je ve skutečnosti NIKDO nerozdělí – jejich láska byla nepřekonatelná.
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
