Smyšlený příběh (založený na skutečnosti) o dvojčatech, která si alespoň někdy dokazují bratrskou lásku
Bylo deštivé sobotní odpoledne a všichni měli náladu pod psa. Jediný Tom měl jako vždy kopu fórků a svého pesimistického bratra pořád rozveseloval, ale nějak se mu to nedařilo…
„No tak, Billí, se tváříš jako bys měl každou chvíli umřít… No tak, směj se….“Ale jeho snaha byla marná… Vtom se už Tom neudržel a začal bratra lechtat…
„Brácha, seš normální? Přestaň nebo ti dneska neudělám večeři!“ ječel Bill mezi hysterickým smíchem… Tímhle Toma přesvědčil a raději přestal. Přeci si nebude vařit sám, když má na to svýho mladšího brášku…
„Tomí, chceš pizzu nebo vafle?“ zeptal se Bill, když prohraboval ledničku.
„To, co si dáš ty.“ Odpověděl Tom a s úsměvem si jej líbezně prohlížel, když se sklonil k troubě, aby do ní dal zmrzlou pizzu.
„No brácha, že se nestydíš! Kam mi to furt čumíš?“ okřikl ho Bill, když si nerušeně prohlížel zadní část jeho těla.
„Ale nikam, prosím tě, co si o mně myslíš, že jsem nějakej úchyl? Přeci bych nešel do vlastního bratra…“ V tom momentě si dal ruku na ústa, právě řekl něco, co se už delší dobu snažil tajit před světem a hlavně před svým bratrem…
„Tome? Copak ti je, bráško? Tomí…“ Posmutněl Bill, když měl bratr sklopenou hlavu a neodvážil se na něj podívat. „Tomí, prosím, svěř se mi, víš, že mě můžeš říct cokoliv, takže to můžeš dokončit. Mám tě rád a nikdy nechci, aby ses kvůli čemukoliv trápil.“ Hladil jej po tváři.
„Víš, já nevím, jestli ti to mám říct…. Bojím se, že když ti to řeknu, tak mě odsoudíš a budeš se mi vyhýbat…“ rozplakal se…
„Prosím, Tome, neplač. Moc tě prosím. “ Rozplakal se i Bill. Objali se a vzájemně se hladili. Z tak krásného objetí je probudila až vůně, oznamující, že pizza je hotová. Bill jí vyndal a položil na kuchyňskou linku, aby trochu vychladla.
„Pojď ke mně do pokoje,“ řekl po chvíli Bill a chytl Toma za ruku. Když se doklopýtali do horního patra a zavřeli dveře, Bill ještě raději zamkl, aby je nikdo nemohl překvapit, i když jejich rodiče právě za sebou zabouchli dveře…
„Billí…“ začal opatrně Tom. „Já se bojím, že když ti to řeknu, tak se se mnou nebudeš bavit, odsoudíš mě a budeš se za mě stydět, protože jsem tvůj bratr…“
„Pšššt. Neboj se, přísahám, že ať je to cokoliv, tak tě nikdy nepřestanu mít rád, přísahám.“ Uklidňoval jej Bill a hladil ho po tváři. Tom už to nemohl vydržet, to co mu chtěl sdělit, nešlo vyjádřit slovy. Jednou rukou si bratra přitáhl za pas a druhou ho chytl kolem krku. Bill se nebránil a Toma si k sobě přitiskl ještě víc. Tom mu zajel prsty do vlasů a přiblížil své rty k Billovým. Ten trochu pootevřel ústa a bratra do nich vpustil.
„Bože, jak moc tě chci,“potichu zasténal Tom.
„Já tě taky chci, tak moc tě chci. Takovou dobu po tobě toužím…. Toméééé!!!“ zařval Bill, když ho Tom líbal na krku. „Bože, to je nádherný. Ach Tome… Nepřestávej, prosím.“ Sténal. Po věčném líbání to Tom už říct dokázal: „Miluju tě Billí, strašně moc jsem se bál toho, jak budeš reagovat…“
„Já tě taky miluju, víc jak svůj život.“ Přerušil ho Bill, protože mu chtěl už dlouho říct to samé. Oběma se ulevilo, když to bylo venku.
„Měli bychom si dát tu pizzu, nebo bude studená a z mikrovlnky je to hnusný, tak pojď, nebo umřeme hlady.“ Usmál se Bill a podal bratrovi ruku, který se bez váhání chytil. Nandali si na talíř a přesunuli se do Tomova pokoje, který byl jako vždy pečlivě uklizený. Tom nenáviděl nepořádek a také často bratrovi dohazoval to, jak během minuty dokáže vyházet ze své skříně všechny věci a pak se v tom hodinu přehrabovat, jen aby našel vhodný kousek, který by se hodil k jeho aktuálnímu outfitu.
autor: Jitka Krejcarová
betaread: Janule
jj super povídka, další díl a ještě by mě zajímalo proč nebo podle čeho se ta FF tak jmenuje 😀
ehhh xD
OOOOOOOOOOOOO,proč sem to začala číst až teď
Povídka vypada dobře.
Uvidím, čo z toho vznikne. Názov je rozhodne zaujímavý.