Billovi se udělalo zle, když se díval na bratra, jak mu mizí z dohledu. Bodalo jej u srdce a chtělo se mu plakat, ale statečně se držel. Najednou cítil, že po něm někdo něco hodil. Otočil se a viděl Marka se svojí partou, jak se mu smějí. Ignoroval je a zapadl do třídy. Celou cestu, ode dveří k jeho lavici, se na něho spolužáci pohrdavě a posměšně dívali. Nejraději by se běžel někam schovat, ale tady to bohužel nešlo. Měl sklopený pohled, raději se díval do země, než aby viděl ty posměšné grimasy.
Po nudné hodině ekonomiky se rozběhl za svým bratrem, který mu už také běžel naproti. Bill se třásl po celém těle strachem. Dokázal myslet jen na to, copak mu asi dneska provedou.
„Billí, lásko…“ Vydechl Tom a chytl svého malého bratříčka kolem ramen.
„Tomí, já chci domů… Proč se na mě pořád tak dívají? A proč mi Mark furt nadává?“
„Billí, já vím, že to nemáš jednoduchý, ale víš, že tě ve všem podpořím. Jsem tu jenom pro tebe, bráško…“ jejich rozhovor ukončil zvonek na další hodinu.
„Tak ahoj, po hodině zase přijdu.“ Říkal Tom se smutným výrazem ve tváři, nechtěl tu Billa nechávat samotného a nevědět, jak mu ubližují. Nenáviděl, když ho takhle trápili, dával si za to i trochu vinu, i když za nic nemohl. Raději by byl, kdyby to všechno mohl převzít na sebe. Nechtěl, aby se jeho bratříček trápil. On jim nic nedělal a oni?
Tom došel do třídy a musel si i on vyslechnout pár hloupých poznámek, které byly adresovány jeho bratrovi:
„Hele, Tome? Proč je ten tvůj brácha takovej dement?“
„A proč ho vůbec bráníš? Měl by se bránit sám, ne?“
„Jak je vůbec možný, že se dostal na gympl?“
„Že si mu pomáhal s přijímačkama? Jo a nepomáháš mu i s něčím jiným?…“
„Dejte mu všichni pokoj, nic vám nedělá a nic o něm nevíte, tak mu dejte pokoj!“ vypěnil už Tom.
„Ale ale, takže náš malej buzík má osobního strážce? To je teda hustý!“ Tom myslel, že vypění a že jim upraví fasádu, ale ovládl se, nechtěl mít další malér, a že jich nebylo zrovna málo.
Bill seděl v lavici a měl sklopenou hlavu, nechtěl se na ně dívat, takhle strávil celý pobyt v tom děsným prostředí, kde mu ubližovali.
Tentokrát byla v rozvrhu matematika, kterou Bill tolik nenáviděl. Ale naštěstí profesor nebyl takový pedant jako jeho třídní. Bill nedokázal vnímat nic jiného, než ten vražedný pohled Marka. Pořád ho sledoval, i když třeba Billovi omylem spadla propiska na zem, on se začal smát a vykřikovat, jakej je dement. Profesoři se nad tím jenom pousmáli a nic neřešili, když viděli, jak se Bill trápí.
Konečně nastala půlhodinová přestávka a Bill se nemohl dočkat, až se zase uvidí s bratrem. Když už byl přede dveřmi, zastavil ho Mark a jeho tři kamarádi, kteří se nesmírně bavili tím, když se dívali na utrápeného Billa.
„Uhni.“ Řekl klidně Bill, když mu kluci znemožnili vyjít na chodbu. Ale Mark se nedal a křikl na něj: „Co prosím? To si říkal mě? Co si o sobě jako myslíš? Si jenom malej bezvýznamnej buzík. A teď mě dobře poslouchej, ty mentále, jestli teď neuděláš, co ti řeknu, tak se můžeš napořád rozloučit s tim tvým bratříčkem.“ Pošeptal mu…
autor: Jitka Krejcarová
betaread: Janule
Proč je ta FF taková smutná??? To už je několikátá FF kde Billa šikanujopu a to se mi moc nelibá, já vím že to není doopravdy, ale už ta představa je hrozná. Ale jinak pěkná FF
dáál je to super
Až na nadmírně uchylnej název moc hezký…xDDÁL!
Ahojky, už víte, proč sem tu FFku takhle pojmenovala? (= Jinak díky že jí čtete (= Na TWC blogu sou totiž ty nejlepší holky na světě!!!! (a nepřehánim=))
Prosím mocinky prosím o další díly:-D