Náš osud 1.

„Tome….?“

Tichý hlas zoufalého chlapce se tiše nesl místností. Odrážel se od stěn až k uším toho druhého. Při poslechu toho nešťastného podtónu snad každém zamrazí v zádech… I na věčně

sebevědomého dredatého chlapce to udělalo podobný dojem a studený pot polil jeho rozpálené čelo.

„Já-já, nevím co ti na tohle mám říct..“ zakoktal a nervózně si povytáhl kalhoty. Z velkých nešťastných očí černovlasé postavy se skutálela malá nenápadná slzička… skoro neviditelná, ale přece tam byla. Malinkatá… ale opravdová. Skoro nezřetelná přes závoj černých vlasů, nikdo o ní nevěděl… jen jeden… ten nešťastný člověk, kterému patřila.

„Bille, totiž…“

Velké černě podmalované oči na okamžik vzhlédly. Na sekundu se odlepily od země, kterou němě monitorovaly už celou věčnost. Zahleděly se do těch druhých, ale ani jim to nepřišlo… bylo to jako by se vpíjely do sebe samých… tak neuvěřitelná byla ta podobnost. Dvě osoby… každá naprosto odlišná… a přitom obě tak moc stejné. Nedá se to pochopit, ale prostě to tady je, ať chceme nebo ne.

„Bille, tohle prostě nemůžu… nechtěj to po mně,“ pronesl chladně Tom.

„Ale Tome…“

„Ne, opravdu Bille. Myslím to naprosto vážně! Mám tě strašně rád, jako bráchu, víc prostě ne!“

Billovi se začala klepat kolena a roztřeseným hlasem zasténal: „Takže nemám žádnou šanci..?“

„Panebože, vzpamatuj se! My spolu NIKDY nic mít nebudeme, protože JÁ nechci a taky nemůžeme!“ vyjede po něm Tom. Tohle se mu přímo hnusí. Vždycky nesnášel, když se mezi lidmi šířily pochybné řeči o něm a o Billovi a teď to na něj brácha takhle vybalí.

„Prosím!“

Bill k sobě křečovitě svírá dlaně.

„Bille! K sakru neblázni! Víš ty vůbec, co po mně chceš? To se mám přetvařovat nebo co?!! Mně se líbí holky!“

„Ne, neříkej to prosím… neříkej!“

Ale Tom byl tak plný hněvu, že začal nahlas vztekle vykřikovat: „JO! Líběj se mi holky! Jsou sexy! Nejsem buzerant! NEJSEM!!“

x-x-x-x

BILL

Tak strašně mě to ubíjí… Proč je tak krutý, nelítostný… Proč to dělá ještě stokrát horší něž to je…? Ale… já ho tak moc miluju. Je tak obtížné si ta tíživá slova přiznat sám sobě… Noci jsou pro mě nesnesitelné. Jakmile se mi sevřou víčka, hned ho vidím. Pořád! Jeho překrásné oči… jeho rty… nejradši bych je pohladil těmi svými. Pokaždé, když zahlédnu záblesk jeho piercringu, mám co dělat, abych je neochutnal. Pokaždé, když se jeho rty pootevřou, dal bych všechno na světě, abych mezi ně mohl proniknout! Za Toma bych dýchal… a on… teď…

Ach, do smrti mě za tohle bude nenávidět.

x-x-x-x

TOM

Ach Bille… Co to s tebou je?! Vůbec tě nechápu… takový nesmysl! My dva… spolu. Bože co jsem udělal ŠPATNĚ? V Tomovi vřely myšlenky. Co jsem pokazil, že se Bill takhle pomátnul?

Bill udělal pár kroků a jako temný stín ke mně přistoupil. Přitisknul se mi na záda a rukama obejmul kolem hrudi. Na krku jsem zřetelně cítil jeho od slz vlhký obličej.

„Tome, prosím… nechceš si to ještě rozmyslet?“ zašeptal mi do ucha. Ale tohle už bylo na mě příliš a jeho dotyky mi byly dost nepříjemné. Hrubě jsem ho odstrčil. Fakt to přehnal!

„Už jsem řekl, že ne!! A neplaz se tady po mně jak nějaká buzna! Stejně tím NIC nezměníš!“

Tom dusavými kroky odešel z místnosti a prudce za sebou zabouchl dveře, až o sebe zacinkaly porcelánové vázičky na skříni.

Jeho rudé tváře se po chvíli začínaly opět vracet do normálu a Tom se honem snažil srovnat si ty události, co se staly v posledních deseti minutách. A nejednou mu do hlavy naskočila vtíravá myšlenka: Do háje, nepřepísknul jsem to?

V tu chvíli se za dveřmi ozvala tupá rána o podlahu…

„Ježišmarjá Bill!“

autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.