Náš osud 11.

Ulice už se zcela zahalily do tmy…

Prázdno všude kolem vyplňovalo jen mírné světlo rezavé pouliční lampy…

Bylo už moc pozdě…

Bylo pozdě na to, aby tu někdo chodil. Bylo pozdě na to, aby se tu objevil nějaký živý tvor.

A bylo už taky moc pozdě napravovat naše chyby… vrátit čas… abychom zabránili tomu, co se nikdy nemělo stát…

Tichý vrčivý zvuk motoru se pomalu přibližuje k nenápadnému domku na kraji města. Jeho rachot jemně proráží závoje ticha. Už je skoro tady…

Z auta vystoupí vysoký mladík. Na první pohled velice sebevědomý, ale dnes večer… v temné noci… něco velmi zranilo jeho křehkou dušičku…

Pozvolna se potácí ke dveřím, je jako ve snu… Jeho drahé značkové boty se brouzdají zablácenou kaluží na chodníku. Teď je mu ale všechno ostatní jedno. Jeho dlouhé široké kalhoty se máčí v noční rose. Nevadí mu to… teď ne. Jeho obyčejně šťastné a zářící oči už vyhasly a jeho věrný namachrovaný úšklebek se také ztrácí ve stínu jeho tváře. Teď je tu tak sám… Nepotřebuje na nikoho udělat dojem. Až ve chvílích jako tahle se teprve ukazuje, jaký je Tom doopravdy… Tak zranitelný, plný lásky, tak bezradný…

Proč se to stalo zrovna nám? Mně a Billovi… Copak si to tak moc zasloužíme? Za to, jací jsme byli ve škole parchanti? Za to, že jsme tak rádi porušovali zákazy a pravidla? Za to, že jsme byli tak neposední? Nebo si snad ta příšerná vtíravá sláva vybírá svou daň…?

Smutně jsem zasunul klíč do zámku. Teď mě všechno tak hrozně moc mrzelo. A… nešlo to už vrátit. Když si teď vzpomenu, v jakém stavu jsem ho tam těm doktorům nechal… Je mi do breku… V nejhorším jsem ho opustil místo toho, abych zůstal s ním.

Ach… tolik výčitek…

Když jsem to vysílené tělo z mého náručí odevzdával na lůžko, když jsem naposledy stiskl jeho ruku v mé dlani, když jsem mu dal poslední polibek na tvář… a tentokrát snad poprvé ne z donucení… teď jsem to prvně vnitřně cítil a celým svým tělem to chtěl udělat!

Nedbale jsem odhodil svou ušmudlanou mikinu na stůl a šel si napustit horkou vanu. Potřebuji uvolnit tělo, odpočinout si. V půli cesty jsem se ale zastavil a ohlédl se zpátky. Začaly se ve mně probouzet vzpomínky. Zdálo se mi to už tak dávno, přitom je to jen pár dní… To je ten stůl, kde Bill…

Otřásl jsem se a nasucho polkl. Udělal jsem pár opatrných kroků ke stolu a zlehka odhrnul mikinu. Pomalu jsem se k němu naklonil… Bylo tam ještě dobře znát pět zřetelných škrábanců Billových nehtů…

Začaly se mi postupně vybavovat útržky naší dlouhé noci…

Všechna tahle slova… zvuky… nečekané situace… všechno se mi to vrývalo dál do hlavy… hlouběji do duše…

Tyhle okamžiky patřily mezi to nejkrásnější, co jsem v životě zažil. Byly tak emotivní, procítěné, plné neuvěřitelné energie a citu…

Bylo to nádherné, ale… hrklo ve mně, jak ve starých hodinách! Vyspal jsem se s vlastním bráchou! Najednou jsem pochopil, že kdybych k němu cítil takový odpor, nikdy bych nebyl schopen tohle udělat! Tak že bych snad vážně…?

„Ne!“

Bouchnul jsem rozzuřeně pěstí do stolu. Tak náhlá změna nálad. Před chvílí se utápím v zoufalství, ve vzpomínkách… A teď? Přes škrábance jsem zpátky znechuceně přehodil mikinu, nemůžu se na to dívat… Já nejsem teplej! Agresivně jsem oddechoval a nevěděl, co rozmlátit dřív! Talíře? Nebo rozkopat skříňku? A nebo si zahrát Schrei a dát do toho opravdu všecko? To ne. Tím jsem si vybíjel zlost dřív, prostě jsem jen hrál a pořádně se do toho opřel, jenže teď? Mám na sebe takovou zlost, že už ani tohle nepomůže! Mám snad podpálit barák? Nebo rozdrtit všechny skleničky? Počkat… Ty zpropadený skleničky! To tímhle to všechno začalo!!! Když Bill rozbil skleničku… začal se řezat… To je ta osudová situace, ke které nemělo nikdy dojít! Ale stalo se. Odstartovalo to tohle všechno! Všechny tyhle hrůzy, které teď kvůli tomu prožíváme… oba dva! Dal jsem mu všechno, vy víte, že fakt VŠECHNO jen, aby se uzdravil, ale já nejsem gay!!! Nejsem! Nejsem! Musel jsem si to dokázat. Teď hned!

Kouknu na hodiny. Je deset večer. Touhle dobou bývají pařby v plném proudu. Rychle jsem z věšáku strhnul velkou černou bundu s kapucou a tmavé brýle. Nestojím dneska o to, abych rozdával autogramy na každém kroku! Rozčileně jsem za sebou bouchl dveřmi a rychlým krokem mířil k nejbližšímu baru. Byl jsem jako omámený… všechno se to seběhlo tak rychle a já ani neměl čas si to nějak urovnat v hlavě. Věděl jsem jen jedno… potřebuju rychle přefiknout nějakou holku, protože potřebuju mít stoprocentní jistotu, že nejsem na kluky… To by byl můj konec!

x-x-x-x

Vešel jsem nenápadně do baru. Nechci, aby hned všichni věděli, že jsem Tom Kaulitz. Rozhlédl jsem se a téměř okamžitě mi padla do oka sexy brunetka s dost krátkou sukýnkou. A to by pro dnešek mohlo stačit. Povytáhl jsem si kalhoty a namachrovaně k ní přikráčel.

„Čau krásko, seš tu sama?“

„Máš voči! Vidíš snad vedle mě někoho jinýho?“

Odbyla mě dost stroze. Yeah! Takovýhle nedobytný mám nejradši.

„Nechceš zajít k tobě domů?“

Udělal jsem smutný oči a laškovně se na ní usmál. Nebudu to protahovat zbytečnými řečmi, to není teď potřeba. Následně jsem jí objal kolem štíhlého pasu.

„Ses posral, ne?!“

Odstrčila mě od sebe.

„Vůbec tě neznám tak neotravuj!“

Ale já mám eso v rukávu, to ona ještě neví. Pousmál jsem se sám pro sebe.

„Ale znáš mě…“

„A odkud jako?“

Zkřížila odmítavě ruce na prsou. Naklonil jsem se k ní blíž tak, aby to viděla jenom ona a opatrně jsem si sundal sluneční brýle. Udiveně vydechla.

„Ty jsi Tom Kau…!“

„Pšššt…! Neříkej to nahlas…“

Přerušil jsem jí a zajel jí rukou na zadek.

„Kde teda bydlíš?“

autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.