Rozsvítila se ostrá bodavá světla. Hudba zmlkla. Lidé se začali zmateně rozhlížet, dokonce zaznělo i pár výkřiků.
„No co je?! Je pět ráno, lidi, pařba dneska končí! Těšíme se zítra!“ rozkřikoval DJ a odkládal sluchátka. Rychle jsem se rozhlížel a začal Billa hledat. Kde se tady vůbec vzal? Jak…? Vždyť to byla předtím nějaká holka?! Takový zmatek… Co se stalo? Nechápal jsem ani jediný okamžik z toho, co jsem právě zažil! S tlukoucím srdcem a údivem pootevřenými ústy jsem se dál zmateně rozhlížel.
„Tady jsem, jestli mě hledáš,“ ozval se u mých nohou vysílený hlas. Téměř okamžitě jsem plný bezedného očekávání pohlédl k zemi. Na podlaze seděla skleslá dívka, ale… jak vypadala! Neměla už černé rozčepýřené vlasy, ale tmavě hnědé, které jí splývaly po ramenou. Její černě podmalované pronikavé oči se změnily v modré s lehce narůžovělými stíny. Nestačil jsem zírat na tu proměnu!
„Do postele s tebou stejně nepůjdu, na to tady máš jiný…“ znenadání promluvila a pohlédla zdrceně na dívku v krátké sukénce na vysokých podpatcích. „…ale mohl bys mi aspoň pomoct zvednout se ze země, strašně se mi motá hlava.“ Vztáhne ke mně prosebně ruku. Ale to je přece ta nesmělá dívka, jak jsem k ní dnes večer přicházel… ale… zježily se mi hrůzou všechny chloupky na rukou. Pak jsem ale najednou na chvíli mluvil úplně s někým jiným!
Už jsem měl dost tohohle podivného klubu. Rychle jsem té holce pomohl vstát a pak v záchvatu strachu honem utíkal pryč! Snad začnu věřit na převtělování! Prudký mrazivý vánek ve vteřině zchladil mé rozpálené tělo, až jsem se zatřásl. Bylo to jako bodnutí ledového rampouchu přímo do srdce… uprostřed rozpálené horké sahary… vpich mrazivého kusu ledu…
Celou cestu domů jsem utíkal. Na každém kroku mě pronásledovala slova té… vlastně nevím, kdo to je… Měl jsem strach! Tak velký! Potřebuju obejmout! Zjistit, že někdo mě před strachem ochrání. Bylo to tak děsivé, jak si jen málokdo z vás dokáže představit! V tuhle chvíli mi připadalo, jak když jsou mezi nebem a zemí jen dvě věci… já a ta podivná bytost. Pronásleduje mě a já se nemám kam a hlavně ke komu schovat. Jsem už na konci sil, konečně zkroušeně doběhnu ke dveřím. Už chci být uvnitř… pryč z toho děsivého světa.
O hodinu později
Sedím na gauči a přemýšlím. Určitě se mi to jen zdálo, protože už se mi po bráškovi tak stýská, že ho začínám vidět i tam, kde není… A ta holka mu byla maličko podobná… navíc ta blikající světla a pár promile alkoholu v mé krvi…
„Prostě se mi to JEN zdálo,“ usoudil jsem nahlas. Už se mi klížily víčka, ale věděl jsem, že mě čeká bezesná noc plná obav a lítosti…
Dalších několik minut jsem jen netečně seděl a pozoroval mihotavé světlo z ulice. Temný stín už pohltil skoro všechno kolem. V mysli se mi neuspořádaně mísily zřetelné obrazy… Byla tam Billova tvář, náš první polibek, jeho slzy… ale i prosby o smrt v jedoucím autě. Naše doteky, milá slůvka, ale na druhou stranu zas však jeho velké psychické problémy. Musel toho tolik zažít… lhal jsem mu, zradil jsem ho… sice z dobré vůle a lásky ale…
Lásky? Možná, že když teď poprvé cítím tu bezednou samotu, začíná mi prvně něco docházet. Kdybych měl k tomu všemu, co jsem udělal, tak obrovský odpor, jak jsem si myslel, přece bych to nikdy nebyl schopný udělat. Jenže já jsem to učinil! A bylo to proto… protože… Billa…
„Do háje!“ plácnul jsem se do čela a rozhodl jsem se zapnout rychle televizi, než se do těch myšlenek zamotám tolik, že už se z toho nikdy nevzpamatuju. Natáhl jsem se po ovladači a s úlevou jsem vydechl, když se televizní obrazovka rozsvítila. Běžel jakýsi film. Neznal jsem ho, tak jsem se rozhodl, že ho skouknu. Znovu se mi začínaly klížit oči. Moje tělo potřebovalo spánek, odpočinek. Z hlavy mi postupně mizely všechny problémy. Byl jsem tak unavený, zároveň ale krásně uvolněný a bezstarostný…
Najednou se v televizi ozvalo neznámé zapraskání!
autor: Pawlinka
betaread: Janule
Jukněte a púřihlašte se do virtualniho světa wastari…
Další reklama…já fakt nechápu,jak pod něco tak dokonalýho může dát někdo reklamu,miluju tuhke povídku,rychle DÁL!