Na nic jsem nečekal a prudce vtrhl zpátky do místnosti, kde jsem ho před chvílí nechal bezradně stát. Bill ležel zhroucený na koberci! Celý se klepal a po jeho tvářích stékaly černé potůčky slz smíšené s jeho očními linkami. Ležel tam a nebyl schopný pohybu, jen z jeho očí unikaly další a další kapičky slané vody… Okamžitě jsem se k němu rozběhl a klekl si k němu na zem.
„Bille, neplakej!“
Jenže on se začal hystericky svíjet. „Běž ode mě! S takovým buzerantem jako jsem já, se přece nebudeš bavit, ne?!“
Ječel a zoufale se snažil ode mě oddálit, ale vůbec mu to nešlo.
„Omlouvám se, já to tak nemyslel…“
Snažil jsem se na něj jít pomaloučku, snad se malinko uklidní. „Omlouvám se,“ bylo tak těžké tahle slova vyslovit, ale přesto šla od srdce…
On ale začal ječet ještě hlasitěji.
„Už s tebou nechci mít nikdy nic společnýho! Tak laskavě zvedni ten svůj zadek a vypadni! Slyšíš? Běž pryč!!!“
Z jeho očí vytryskly další černé proudy neutichajících slz… Bezmocně sebou cukal na podlaze.
„…prostě už tě nechci vidět, NIKDY!!“ zachraptěl. Pak zavřel oči a jeho bezmocná hlava mi dopadla do klína. Už neměl sílu. Totální vyčerpání mu už nedovolilo jakýkoliv pohyb… jakékoliv slovo.
„Pššš… to bude dobrý.“
Vzal jsem tu křehkou bytost opatrně do náruče. Opatrně jsem ho hladil po vlasech.
Po pár minutách jsem začal mít dojem, že už bráška nějak dlouho nereaguje, proto jsem s ním jemně zatřásl.
„Bille, všechno v pořádku?“
Žádná odezva, proto jsem s ním mírně zaklepal ještě jednou. Najednou se jeho bezvládná dlaň maličko pootevřela a z ní vypadla… žiletka zatřísněná rudou tekutinou. Téměř jsem nedýchal. Vyděšeně jsem vyjekl a rychle ho nadzvedl ze země. Pod ním na koberci byla malá červená skvrna! Okamžitě jsem ho položil na gauč a vyhrnul rukáv jeho mikiny. Zděšením se mi zastavil dech! Na jeho sametově hebké kůži se táhly z vnitřní strany od zápěstí téměř až k lokti zarudlé škrábance se zbytky zaschlé krve!
Tak on si kvůli mně takhle ubližuje! Měl jsem neskutečný pocit viny. Rychle jsem vyhrnul i druhý rukáv a tam jsem to spatřil! Tři čerstvé škrábance! Neváhal jsem ani minutu a letěl pro lékárničku. I když jsme se v žádném případě nechtěl řídit heslem ´´zachovejte paniku´´, tak bohužel přesně tohle jsem dělal. Běhal jsem jak splašenej, otvíral všechny skříňky a věci z nich vyhazoval na zem.
„Do prdele, kde to je?!!“ hystericky jsem s velkým prásknutím zabouchl dveře poslední skříňky, která ještě zůstala nevyprázdněná. Byl jsem úplně mimo, musel jsem rychle něco podniknout, jinak by to taky mohlo špatně skončit. V ústech jsem měl sucho a očima těkal sem a tam po kompletně rozházeném bytě. Opřel jsem své zpocené čelo o chladnou zeď a nehty bolestivě zaryl do omítky. Klid… klid, přemejšlej. Oddychoval jsem a pak mi konečně svitlo! Popadl jsem klíče od auta a za okamžik už uháněl s lékárničkou za bráškou do obýváku. Pokapal jsem polštářek vodičkou proti krvácení a pak přiložil Billovi na ránu. Rychle jsem nahmatal obvaz a opatrně mu to zavázal. Ale nějak jsem si s tím nemohl poradit, příšerně se mi třásly ruce. Pak jsem si k němu sedl a jeho hlavu si položil na klín.
„Panebože, proč to děláš?“ Promlouval jsem k němu potichu. „Proč ses mi nesvěřil? Zkusil bych ti pomoct…“ ale v zápětí mi došlo, že mu strašně lžu. Najednou mě to tak moc mrzelo… Vždyť on se mi vlastně konečně po tom svým trápení svěřil a co já? Já idiot ho seřval a ještě ke všemu hnusně urazil!… jsem tak bezcitnej. Myslím jen na sebe a když někdo potřebuje pomoc, zvlášť když je to ještě můj bráška, tak já to udělám ještě horší než to je…
„Bille promiň… mrzí mě to, ani nevíš, jak strašně moc…“
Jenže se zase delší dobu neozýval…Najednou mě zamrazilo! Dýchá vůbec?!
Urychleně jsem se naklonil k jeho ústům. Srdce mi bušilo tak , že jsem myslel, že mi to snad roztrhá hrudník. Ta mučivá chvíle mě užírala! Myslel jsem, že to neustojím a skácím se tady vedle něj. Najednou moji tvář tence pohladil sametový vánek vycházející z drobné štěrbiny mezi Billovými rty. Zhluboka jsem si oddychl. Chytl jsem ho pod lopatkami a posadil si ho na klín, jeho hlava mi automaticky klesla na rameno. Ještě jsem se natáhl pro deku a oba nás přikryl. Hladil jsem ho pomalu po zádech a šeptal mu do ouška… Nevěděl jsem, jestli mě slyší, ale strašně mě to uklidňovalo…
„Bráško, tohle mi už nikdy nedělej. Mám o tebe příšernej strach…“
Bill hlasitě vydechnul a hlavu zavrtal ještě víc mezi moje dredy.
„Bille, odpust mi prosím to moje chování… nevím, jak se mi to mohlo stát. Mám tě moc rád.“
Ale co bude dál? Pokládal jsem si stále dokola otázku… Co bude, až se Bill probudí? Bude si to ještě pamatovat? Jak se mám chovat? Když se mi znovu svěří se svými pocity a já nebudu souhlasit, zhroutí se znova? Ale to já nechci! Chudáček můj malinkej, musel si toho hodně prožít. Ale já ho prostě nedokážu milovat jinak než jako bráchu.
„To-Tome…?“ ozval se zesláblý hlásek.
„Bráško!“ rychle jsem se k němu otočil. Okamžitě mě hypnotizovaly jeho čokoládové unavené oči.
„Já…? Já jsem spal?“ ptal se zmateně.
„Nejspíš jo.“ Podařilo se mi pousmát. Musel jsem se tvářit jakoby nic.Teď jsme tam oba jen tak seděli…Seděl tam Tom, který byl šťastný, že se bráška probudil a že je zase skoro všechno v pořádku. A seděl tam šťastný Bill, schoulený svému dvojčeti v náručí…
x-x-x-x
BILL
Ách… to je snad to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažil! Probudit se mojí lásce Tomovi v náruči… Za to ale ten sen… příšerná noční můra! Nikdy nechci nic takového zažít! Bože… je to tak ulehčující… jako když se říznu… ale kdyby Tom opětoval moje city, už bych to nikdy nemusel dělat… možná jen občas.
Ale poprvé… ještě to mám v živé paměti. Byli jsme na pařbě a Tom se tam plazil po nějaký děvce… ostatně jako vždycky. Ale tenkrát už jsem měl ve svých citech poprvé jasno. Byl jsem tak zklamaný sám sebou… ale hlavně jím! Dost jsem žárlil, a proto jsem celý rozčílený přiběhl domů a vztekle jsem shodil ze stolu všechno, co na něm leželo, včetně skleničky, která se samozřejmě rozbila. Později, když ze mě ta agrese všechna vyprchala, rozhodl jsem se se smutkem na duši, že to uklidím a… jeden střep mi zajel pod kůži. Ostrá bodavá bolest mi prolétla celým těle jako elektrický proud až do mozku a na těch pár okamžiků jsem vnímal jen tu bolest a myšlenky na Toma byly prostě pryč. Ta bolest naprosto přebila bolest na mojí duši. Tehdy jsem poprvé vzal do ruky větší střep a udělal jím pár rudých tahů po mé kůži. Bylo to příšerné utrpení, ale konečně jsem měl jistotu, že existuje větší trápení než to moje… a to bylo tak ulehčující..
Tomova ruka mě pohladila po vlasech. Mírně jsem se prohnul… jako kocour. Bylo to neuvěřitelné! Takhle krásný pocit jsem dlouho nezažil. Byla mi zima, hlava se mi točila, ale přesto jsem byl šťastný. Váhavě jsem mu obtočil ruce kolem pasu. Neprotestoval! Tak jsem se k němu opatrně přitiskl a položil hlavu na jeho hrudník. Cítil jsem se tak bezpečně. Materiál jeho značkového trička byl dokonale heboučký a ta vůně… jeho voňavka je fakt neodolatelná! Takhle jsem se cítil krásně… bylo mi dobře. Ale co ten sen? Nebyl jsem si jistý, jestli to sen vůbec byl… sen? Nebo snad nějaká předtucha? No prostě jsem cítil, že tohle se někdy určitě stane….nebo už se to snad stalo..?
autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.
