„Tome?“
„Hmmm? Co se děje?“
„Jak jsem se sem vůbec dostal?“
Tom znejistěl. Má jít s pravdou ven? Ne. Radši počkám. Teď mu to říkat nebudu, ještě by se mu udělalo zase špatně. Pomyslel si.
„No… když jsem sem přišel, ležel jsi tu na koberci. Lekl jsem se, co se stalo, tak jsem tě vzal a čekal, až se probereš.“
Zalhal Tom
„A-to je dobře..“ usmíval se Bill.
„Proč je to dobře?“
„Protože se mi zdál sen.. hroznej, příšernej..! Já se bál, že je to možná skutečnost..“
Chtěl jsem se ho automaticky zeptat, co se mu zdálo, jako to ostatně dělám vždycky, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně vím. A hlavně, teď nebylo zrovna dobré se ho na tohle ptát.
„Tak co, nepůjdeme si dát něco k jídlu?“ zeptal jsem se tedy naoko lhostejně. Potřeboval jsem se prostě zvednout, odejít… Opustit tuhle pozici, protože jsem byl z téhle Billovy přímé blízkosti dost nervózní a měl jsem z toho takový špatný pocit, že dělám něco, co nemám…
„Jo! To je super nápad, mám už pěknej hlad!“ usmál se rozverně Bill. Jé, to je tak dobře, že už se zase směje.
Bill pomalu rukou sjel z Tomova břicha na opěradlo sedačky a zapřel se o něj, aby se zvednul.
„Au!“ vyjekl a dopadl zpátky do jeho klína.
„Co to mám s rukou? Proč je v obvaze?!“ vylekaně se na mě podíval.
„To bys mi měl spíš vysvětlit ty, nemyslíš?“ chytil Tom jeho ruku a vyhrnul mu rukáv. Bill okamžitě ucukl a rychle stáhnul rukáv přes krvavé škrábance.
„Nemusíš to schovávat! Už o tom stejně vím.“
Bill se provinile zakoukal do země. Dvěma prsty jsem mu podepřel hlavu a vyzdvihl nahoru směrem k mému obličeji.
„Pročpak jsi mi to neřekl? Mohli jsme to společně nějak vyřešit.“
Jeho oči se nešťastně zaleskly, ale stále hleděl kamsi do prázdna.
„Bille, tohle, co děláš, je vážně dost nebezpečné. Co když jednou vykrvácíš!“ ale on jen dál netečně pozoroval to vzduchoprázdno. Svoje oči měl sice přímo proti těm mým, ale vůbec je nevnímal. Hleděl kamsi za ně, snad jako by tam vůbec nebyly.
„Tak mi alespoň řekni, proč to děláš? Jaký máš důvod si ubližovat…?“
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem to nejspíš já, ale chtěl jsem to slyšet od něj.
„Bille… bráško? Mluv se mnou, prosím,“ šeptal jsem dál a jemně mu zastrčil pramen vlasů, který mu spadal do obličeje, za ucho. Konečně se jeho oči jakoby probraly a já s ním stanul v naprosto přímém očním kontaktu… Vzhlédl jsem se v jeho očích a snažil se najít alespoň sebemenší záblesk jiného pocitu, než je zoufalství… Marně, ty oči nic jiného nenaplňovalo, jen zoufalství… zoufalství…
Jak se asi teď bráška musí cítit? Nechci, aby takhle trpěl
„Bille..“ pohladil jsem ho znovu po vlasech. On si ale jen dál prohlížel mé oči… Nevím, co tam chtěl vidět… Možná jen taky vyhledával mé pocity, to já nevím…
„Bráško, mám tě strašně rád, strašně MOC rád…!“ prosil jsem už skoro zoufale.
„Řekni mi, proč to děláš?“
„Tomi promiň, ale tohle bys nepochopil…“ ozval se konečně. Bylo mi ho tak hodně líto… Tuhle záležitost už jsme ale museli vyřešit! I když se mi do to vůbec nechtělo, bylo to nutný, protože takhle to už nemohlo dál pokračovat.
„A jak víš, že to nepochopím, když jsi mi to ještě neřekl?“ promlouval jsem k němu klidně.
„Tome, já nevím, ale něco mi říká, že to nedopadne dobře…“ sklopil Bill zrak.
„Bille, já ti slibuju… slyšíš? Slibuju ti, že se neurazím, že se ti nic nestane, slibuju, slibuju!“
vzal jsem jeho křehké prsty do dlaní a ochranářsky je stisknul.
„Tohle mi ale slíbit nemůžeš, protože nevíš, o co jde…!“
„Tak mi to zkus říct a uvidíš.“
„Ne! Já tě nechci ztratit!“
„A proč bys mě ztrácel?“
„To bys pochopil, kdybys to věděl…“
„Bille, poslouchej mě! Já to chci vědět a chci to pochopit!“
„Prosím, nepřemlouvej mě, Tome!“
„Ale tohle se už musí nějak vyřešit! Takhle to dál nejde! Řežeš se, trápíš se a před chvílí ses tady bezmocně sesypal na koberec! To není normální, musí se to řešit, než se to ještě zhorší!“
„Jenže ty nechápeš, že když ti to řeknu, tak se tím naprosto NIC nevyřeší!“
„Právě že vyřeší, Bille. Určitě ne celé, ale polovina určitě!“ obejmul jsem ho kolem ramen a přitiskl si ho na hrudník.
„Prosím… zkus mi to říct…“
Z Billových očí se kutálely malé slzičky….
„Tome… já tě strašně miluju…“
autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.
