„Ne! Ty jsi plakal!!“ Vyděšeně jsem uchopil jeho tvář do dlaní a palcem začal opatrně stírat ty zkalené kapičky.
„Bolelo tě to?! Ach ne, jsem tak blbej, jak jsem ti tohle mohl udělat?!“ nadával jsem sám sobě.
„Klid Tomi…“ ucítil jsem na tváři letmý dotyk Billových rtů.
„To jsou slzy štěstí. Jsem tak nádherně šťastný! Tome, nevím jak ti poděkovat! Bylo to překrásný!“ padl mi do náruče. Hladil jsem ho po jeho holých zádech.
„…mám tě moc rád…!“
X-X-X-X
Ach, to byla úleva! Bylo to lepší, než jsem čekal. Billí je fakt šikulka. No ještě aby ne, hádejte po kom to asi má:). Krásně jsem si to užil, ale co je pro mě nejdůležitější, že Bill si to užil se mnou!
Později k večeru, když jsem tak seděl u mě v pokoji, začal jsem prvně přemýšlet, co to teď vlastně dělám… Co se mezi mnou a Billem děje… a hlavně… co už se mezi námi stalo…! Zdálo se mi, že mě snad bráška miluje čím dál víc a je vůči němu tak nespravedlivé, že musím celou dobu lhát a předstírat. Všechno jsem to pro něj dělal z lásky… obrovské lásky! Ale bratrské… Měl jsem svého bratříčka tak rád, že bych pro něj udělal všechno na světě! A tak strašně moc mě mrzelo, že na něj musím hrát tohle divadlo… A ještě k tomu jsem ho tak hnusně využil, když sem potřeboval… to… no vy víte co. Když se tak ohlédnu zpátky, připadám si jako lacinej buzerant! Stydím se za sebe! Za svoje chování!
Do toho sexu jsem nedával žádný cit, žádné emoce… nevyzařovaly ze mě tak jako z Billa. Šlo jen o dokonalé uspokojení moje i jeho. I tohohle jsem moc litoval a mrzelo mě to…
Právě v těchto těžkých chvílích jsem začal pociťovat, že když jsem s ním tento jednostranný vztah začal, byla to obrovská chyba! Plácám se v tom čím dál víc! Čím déle to trvá, tím více se prohlubuje Billova důvěra. A já se bojím, že když se mu přiznám, všechnu ji ztratím…
Jenže když s ním ze soucitu zůstanu, bude čím dál tím těžší a těžší to pak ukončit! Tuhle hru jsem neměl vůbec začínat! Ubližuju tím sobě i jemu, i když on si to teď ještě neuvědomuje… Měl jsem ho vzít k psychologovi… už dávno, když to všechno začalo! On by si s jeho depresemi a následným sebepoškozováním určitě poradil a bylo by nám zase dobře. Ksakru! Proč mě to tenkrát nenapadlo?!
Seděl jsem v koutku místnosti a těžce se snažil vykoumat co dál. Asi po hodině jsem dospěl k názoru, že mu to asi řeknu. Bude to ode mě hnusný! Ale později… to by bylo ještě hnusnější! Doufám jen, že Bill pochopí… pochopí, že tohle celé moje nesmyslné divadlo jsem podstoupil jen a JEN pro něj, JEN kvůli němu….
Snažil jsem se ještě víc natlačit do koutku, ve kterém jsem seděl. Chtěl jsem se schovat před světem… utéct pryč… pryč.
„Tomé! Tomééé!“ uslyšel jsem přes dveře tlumené volání mého brášky.
„Tady jséém!“ zavolal jsem zpátky. Byl jsem sice v mírně pochmurné náladě, ale jeho po tom všem, co jsme zažili, nedokážu jen tak pro nic za nic poslat do háje.
Netrvalo to dlouho a dveře mého pokoje se otevřely. Pomalu vkráčel Bill. Měl na sobě volné tepláky a vytahanou červenou mikinu, jejíž dlouhé rukávy mu klouzaly až přes konečky prstů. Zděšeně jsem vystřelil k němu a okamžitě mu vyhrnul rukáv. Měl jsem za něj takový pocit zodpovědnosti… a strachu o něj…
„Co se zase snažíš schovávat?!“ vyhrknul jsem. On mě ale jen pohladil po starostmi svraštělé tváři.
„Nic, neboj se. Jen je mi šílená zima, a taky moc smutno…“ nešťastně se na mě podíval. Nemohl jsem tyhle jeho pohledy vydržet! Doslova mě ovládal. Vědomě si se mnou laškovně hraje a já se neumím bránit. Ochranářsky jsem si ho posadil na klín a přehodil přes nás moji teplou peřinu.
„Lepší?“
Bill mi místo odpovědi daroval šťastný úsměv. Ach bože… proč to dělá? Proč se tak krásně sladce směje, když mu potřebuju říct něco tak vážného.
„Tomi?“
„Hmm…?“
Bill si mě se zájmem prohlížel.
„Co se děje?“ přivinul jsem si ho blíž k sobě.
„Tome, ty jsi nešťastný…“ Billovy útlé prsty mě jemňounce hladily ve vlasech.
„Né, nejsem…!“
„Jsi! Já to poznám.“
Do háje, proč jsme dvojčata? Bill do mě vidí jak do otevřené knihy, všechno na mě pozná!
„Copak se ti stalo?“ ptal se starostlivě.
„Bille já… no tenhle problém si musím vyřešit sám…“
„Ale ve dvou by se nám to řešilo určitě líp.“
„Bille, promiň… nezlob se.“
Bill mi daroval něžný polibek. Nebránil jsem se… už jsem neměl sílu odporovat a dokonce se mi zdálo, že mě to jistým způsobem uklidnilo.
„Svěř se, uleví se ti…“
No jo no. Dobře teda, už jsem to stejně musel nějak říct… ale hlavně šetrně!“
„Víš no… to je těžký.“
„Povídej…“ zašeptal Bill.
„…jde… o…“ Prostě jsem to nedokázal vyslovit. A až další bráškovo něžné pohlazení mě donutilo tu příšernou skutečnost konečně vypustit z pusy…
„…o nás dva…“
autor: Pawlinka
betaread: Michelle M.
