Only For You 10.

Taky se vám někdy nechtělo odpovědět třeba i na úplně jednoduchou otázku, protože jste už předem věděli, že vzápětí bude následovat další?

A pak další a další?

Protože jste věděli, že to nikdy neskončí?

Protože jste věděli, že každá vaše odpověď otevře další zapovězené dveře a další proud dotazů?

V duchu jsem sám sebe proklínal. Proč? Proč jen musím být tak ukecanej! Dobře, přiznávám, na Billa při rozhovorech pro televizi ještě nemám a asi nikdy ani mít nebudu, ale on alespoň říká pouze to, co chce! Já spíš většinou vykecám to, co nechci. To, co bych si nejraději nechal pro sebe. Stejně jako teď.

Kolikrát jsem si v nemocnici v hlavě přehrával tuhle scénu… Jak si sednu před Billa a společně s Georgem a Gustavem mu všechno hezky vylíčím. Od našich dětských snů, přes Devillish a pěveckou soutěž až po Tokio Hotel… A teď je to celý – slušně řečeno – v hajzlu. Jenom kvůli tomu, že jsem nedržel jazyk za zuby.

Bože, ať se na mě tak nedívá! Těma svýma dětskýma upřímnýma nevinnýma očima, plnýma očekávání. Jak má člověk nerad vysvětlovat něco tak zásadního, jako minulost vaší skupiny, přičemž tím může velice ovlivnit i její budoucnost, když vaše mysl je upnutá pouze k jedinému… K osobě, jež stojí před vámi. Ne, on není člověk… je něco víc… Bytost tak nádherná a dokonalá, že se jí až skoro bojíte jen letmo dotknout, aby se nerozplynula a vy ji tak navždy neztratili…

„Tome! Jakou skupinu?! Zeptá se ještě jednou Bill a donutí mě se vrátit z mého snění opět do reality. Pro mě kruté a nemilosrdné…

„Tokio Hotel.“ Odpovím popravdě, ale víc nic.

„Tokio Hotel?“ nazvedne pravé obočí a jeho oči jsou čím dál zmatenější. Už jsem vám říkal, jak vypadá nádherně roztomile?

„Jo.“ Přitakám. „Tokio podle hlavního města Japonska, protože jeden z našich velkejch snů, kterej se nám už i splnil, bylo tam vystupovat, a Hotel symbolizuje styl našeho života. Většinu času totiž přespáváme právě v hotelech.“

„To jsme tak slavní?“ vykulí na mě ještě víc oči. Ach jo, to bude ještě těžký…

„Po celý Evropě… Máme miliony fanynek – tady, v Česku, Polsku, Slovensku, Francii… Lístky na náš závěrečnej koncert tour Zimmer 483 byly vyprodaný hned první týden. Daly se potom sehnat už jenom na netu.“

„Turné Zimmer 483?“

Říkal jsem, že to bude těžký? Omyl! Tohle bude… hm ani výraz na to nemám.

„Jo, Zimmer 483, naše pořadí druhý CD jako Tokio Hotel a třetí v naší čtyřčlenné formaci. Dřív jsme totiž vydali ještě jedno jako skupina Davillish. Ale to nemělo až takový úspěch… Ovšem to nám bylo třináct. Nyní skládáš texty tisíckrát lepší… – “ usměji se na něj šibalsky.

„Jaaa… já skládám texty?“ jeho překvapení snad nezná hranic.

„Jasně. Máš z nás největší talent! Já ti sice sem tam pomáhám, ale stejně…“ I když jsem se všemožně připravoval, najednou nevím, jak odpovídat.

„Na co hraješ?“ skočí mi najednou do řeči.

„Na kytaru.Georg na baskytaru a Gustav na bubny. Ovšem podle Davida všichni společně hlavně na nervy…“ zavtipkuji a na Billových rtech se objeví něco jako náznak úsměvu. Ten úsměv mě zahřeje u srdce. To já jsem mu ho vykouzlil… To já jsem ten důvod, proč se usmívá…

„Zahraješ mi něco?“ Zašeptá náhle ostýchavě. Chvíli mu hledím do očí a nejsem schopen jakékoliv odpovědi. Proč? Proč z toho mám najednou takový strach? Vždyť bych nehrál pro k prasknutí nabitou halu, ale pouze pro svého bratra… Tak proč ta nervozita?

I přesto všechno však přikývnu a rozběhnu se do pokoje pro kytaru. Vrátím se a přisednu si zpět ke svému dvojčeti, upírající svůj zrak na nástroj v mých rukou.

Miluji, tolik ho miluji. Oči, ve kterých se každou chvíli utápím, černé řasy, jež se jemně chvěly pokaždé, co jsem ho zasypával svými polibky…

Nespouštím z něj pohled. Aniž si to uvědomuji, moje prsty začnou vybrnkávat na struny jemnou podmanivou melodii a později k němu přidám i zpěv…

In mir wird es langsam kalt,
wie lang können wir beide hier noch sein ?
Bleib hier,
die Schatten wollen mich holen,
und wenn wir gehn,
dann gehn wir nur zu zweit.
Du bist alles, was ich bin,
und alles, was durch meine Adern fließt.
Immer werden wir uns tragen,
egal wohin wir fahren,
egal wie tief.

Ich will da nicht allein sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.
Irgendwann wird es Zeit sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.

Ich höre, wenn du leise schreist,

spüre jeden Atemzug von dir.

Und auch wenn das Schicksal uns zerreißt,

egal, was danach kommt, das teilen wir.

Ich will da nicht allein sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.
Irgendwann wird es Zeit sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.

In die Nacht…irgendwann…

In die Nacht…nur mit dir zusamm´…

Halt mich, sonst treib ich alleine in die Nacht.

Nimm mich mit und halt mich,

sonst treib ich alleine in die Nacht.

Ich will da nicht allein sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.
Irgendwann wird es Zeit sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht.

Du bist alles, was ich bin,

und alles, was durch meine Adern fließt…

Dozpívám. Každé slovo mi vpaluje do kůže jako cejch. Znamení v podobě písmena B.

Slyšíš nebo neslyšíš?

Slyšíš slova, jež jsi mi sám složil? Slyšíš slova, v nichž mi slibuješ, že mě nikdy neopustíš? I když právě to jsi nevědomky udělal?

Rozumíš nebo nerozumíš?

Rozumíš těm větám, plných vyznání? Rozumíš těm slovům lásky? I když ji teď necítíš?

Vnímáš nebo nevnímáš?

Vnímáš svoje pocity? Vnímáš naši blízkost? Vnímáš naši touhu? I když právě neproudí v tvých žilách?

Všechny naděje a otázky se mi zračí v očích. Musí je v nich vidět, jinak by musel být snad slepý…

Prosím, pochop, splň mi má přání…

„Rád bych věděl, komu jsem to zpíval.“ Prolomíš ticho.

Mně, lásko! Mně!

„Znáš ji?“

Neslyšíš…

Nerozumíš…

Nevnímáš…

Necítíš…

autor: Cera
betaread: Janule