Prohlížel si mě zkoumavým pohledem a já nebyl schopen uhnout těm propalujícím očím ani nikterak jinak zareagovat. Nebyl jsem schopen ani sebekratšího pozdravu. Jen jsem na něj překvapeně hleděl a dál se utápěl ve své bolesti, která v tuhle chvíli byla silnější, než strach z nějakých nepříjemných zvědavých otázek.
„Tome, co se ti stalo? Vypadáš… strašně!“ zašeptal a donutil mě k tomu, abych se v duchu ironicky zasmál.
Jak bych nemohl vypadat strašně, když moje láska skomírá. Když někdo koho miluji, nemá ponětí, že něco jako láska mezi námi kdysi existovalo. Že všechno, co vidí, je jen přetvářka, symbolizující štít zbabělců jako jsem já.
„To se ti jenom zdá.“ Odpovím po dlouhé odmlce, ale sám tomu nevěřím. Už neumím dobře lhát svému okolí ani sám sobě. Jsem na to až příliš raněn svými city.
„Tome, nejsi moc dobrý lhář.“ Potvrdí mou nevyslovenou domněnku David a otcovsky mě obejme okolo ramen. „Stalo se Billovi něco, když jste se vrátili domů? Je opět v nemocnici?“
„Ne.“ Odvětím a spolknu další dávku slz, jež se mi drala napovrch.
„Tak co tedy? Mě to můžeš říct…“
„Nemůžu, protože budeš naštvanej, že jsi to jako manažer nevěděl dřív.“ Odhodlám se to risknout, ale ještě nemám v sobě dost odvahy na to, abych se mu podíval zpříma do očí. Vím, po téhle odpovědi už není návratu.
„Nemůžu, protože budeš naštvanej, že jsi to jako manažer nevěděl dřív.“ Odhodlám se to risknout, ale ještě nemám v sobě dost odvahy na to, abych se mu podíval zpříma do očí. Vím, po téhle odpovědi už není návratu.
„Co bych měl vědět?“ zeptá se opět poněkud hlasitěji David. V jeho hlase se objevila první známka nervozity. Už při telefonátu s Georgem se mu zdálo, že mu chlapec něco zatajuje, avšak nemyslel si, že by se jednalo o něco vážnějšího. To se teď změnilo. Až příliš dobře totiž znal Toma na to, aby rozpoznal, že situace je vážnější, než se původně zdála. Protože to, co předním stálo, nebyl kytarista slavné skupiny ani lamač dívčích srdcí, ale pouhá troska zklamaná životem, nemající už sílu snášet jeho rány.
„Bill… zapomněl.“
~*~
Černovlasý chlapec seděl u okna a pozoroval dění na ulici před jejich domem. Všichni lidé, co tudy procházeli, někam spěchali. Ubírali se svým životem s cílem toho tu co nejvíce udělat a co nejvíce toho za sebou zanechat. Neustále se za něčím honili natolik, až zapomněli žít. Zapomněli se alespoň na kratičkou chvíli zastavit a rozhlédnout se, jen tak.
Ovšem Tom nikam nespěchal. On utíkal. Před ním. Před svým vlastním dvojčetem… A to Billa bolelo, hodně.
Co udělal špatně? Čím dohnal svého bratra až k pláči? Co tak závažného mu tají? Proč má strach?
Copak se tolik liší od toho Billa, kterého znal? Copak se chová o tolik jinak?
Tohle je jen hrstka otázek z těch, co se mladíkovi honily hlavou. Jak mu jen vadila jeho nevědomost. To, že si nepamatoval byť sebemenší kousek ze své minulosti a byl odkázán jen na malé a hlavně nedostačující podměty Toma. To, že z uplynulých let neměl jednu jedinou vzpomínku. To, že se nemohl spolehnout ani na své city.
Co je to za nepojmenovanou propast, která ho od Toma tak odděluje? Kam zmizel pojem nerozlučná dvojčata? Co je jinak než dřív?
Rozhodl se. Musel to zjistit, sám. Hned.
Pomalu vstal, a aniž by si pořádně uvědomoval, rozrazil dveře od svého pokoje a vřítil se do toho Tomova.
Pln odhodlání přistoupil k psacímu stolu, na němž se chaoticky povalovaly tužky, papíry a učebnice, a aniž by na ten nepořádek pohlédl, začal zkoumat obsah jeho šuplíků. Jeho instinkt ho za posledních několik dnů konečně vedl správně. V posledním našel to, co hledal…
autor: Cera
betaread: Janule
