Seděl na Tomově posteli a v rukou svíral několik bělostných papírů popsaných temně černým inkoustem. Když je asi před půl hodinou našel pečlivě složené pod hromadou různých zamilovaných básniček, měl chuť je vrátit zpět na místo. Utéct z pokoje a zase jen čekat. Na návrat svého bratra. Na návrat, který byl v nedohlednu. Stejně jako možnost dozvědět se pravdu o tom, co sžíralo Tomovu mysl a konečně ho pochopit. Pochopit to, co se mu Tom zdráhal říct. Proč mu do očí lhal? Proč uhýbal pohledem, když ho v nestřežené chvíli přistihl, jak ho pozoruje?
Bál se, strašně se bál narušit jeho soukromí. Ovšem strach o své dvojče byl silnější, než strach z porušení pravidel. Potřeboval znát všechna fakta. Už ho nebavilo bloudit slepě v temnotě a spoléhat se na ostatní. Chtěl něco víc.
A teď si to vyčítal…
Proč? Proč jen neposlechl rozum? Proč spoléhal na srdce?
Tolik by chtěl vrátit čas. Jen o tu jedinou hodinu. Do chvíle, kdy ho poprvé napadla ta bláznivá myšlenka. Zašlapat ji až na samotné dno a raději se trápit starostmi, pozorovat šedivou ulici a vyhlížet vysokou postavu v bílé kšiltovce.
Všechno by bylo lepší než tohle.
Každé slovo mi hoří před očima a neuhasíná. Spíš plane čím dál víc, jako když z malého plamínku vzniká požár. Jeho kouř mi pomalu zaplavuje útroby, dusí mě. Nemůžu dýchat.
Lásko, šeptej mi sladká slova
že já pro tebe jsem ten jediný.
Lásko, řekni mi znova
že tvůj cit ke mně je bezedný.
Lásko, tolik bych si přál být s tebou. Jenomže být vedle tebe nebo jako právě teď, pouze ve vedlejší místnosti a nemít tě, je snad ještě horší, než kdyby nás dělily desítky kilometrů.
Přál bych si usnout opět v tvém náručí a ráno být probuzen motýlím políbením. Ochutnat opět sladkost tvých rtů. Nežít vzpomínkou, ale okamžikem, skutečností. Chtěl bych se opět dotýkat tvého těla a cítit omamnou vůni tvojí kůže, přivádějící mě o poslední zbytky rozvahy.
A nemůžu. Ani nevíš jaká mi působíš muka, když sedíš u snídaně vedle Ann a každou chvíli jí věnuješ jeden ze svých úsměvů. Vím, máma to tak chtěla a ty jsi na tu hru kvůli ní musel přistoupit, aby nepřišla o práci, ale co já? Nedokážu jen tak sedět se založenýma rukama a dívat se, jak se na tebe ta přísavka lepí. Bojoval jsem o tebe a vyhrál, ovšem když už tě mám, nechci tě znovu ztratit.
Věnuj mi, prosím, pár pohledů, náhodných doteků. Postrádám je. Jako květina postrádá slunce. Postrádám Tebe, potřebuju tě.
Pomoz mi vzlétnout, chybí mi mé druhé křídlo…
Prosím tě, přijď dnes večer. Až poslední paprsky zapadnou za obzor a větve stromů přestanou tancovat na vodní hladině.
Budu čekat, Tome, klidně i do kuropění. Noc nás bude chránit pod svým pláštěm…
Ticho prostupující celým domem prolomilo tiché klapnutí dveří. On to však nevnímal a dál se soustředil na řádky, jež, jak pochopil, sám psal.
…Chci vedle tebe stát ne jako dvojče, ne jako mladší bratr, ale jako milenec…Chci ti věnovat úsměv, aniž bych se bál, že jej někdo uvidí…Chci tě zase políbit. Dny bez tvé lásky jsou jako dny bez světla. Temné a prázdné…
Miluju tě, přijď…
…pokud i ty mě stále miluješ…
Bill
Nemohl od těch řádků odtrhnout oči. Skrývalo se v nich tolik citu, vášně, touhy… Jak jen…
~*~
Unaveně jsem zahodil klíče a vystoupal po schodech nahoru ke dveřím do svého pokoje. Jediného místa, kde jsem si mohl odpočinout a cítil se v bezpečí. Jediného místa, kam jsem se mohl schovat pokaždé, když jsem měl dost okolního světa. Stejně jako teď. Potřeboval jsem alespoň na chvíli uprchnout z dosahu dotěrných novinářů, svolaných jejich manažerem, neúnavě vyzvídajících něco víc o Billově zdravotním stavu, od čím dál nervóznějšího Davida, jenž se všemožně snažil přestát nastalou situaci a hlavně… jsem se chtěl vyhnout tomu propalujícímu… krásnému, kouzelnému, nevinnému nic netušícímu pohledu svého bratra, kvůli němuž jsem se několik posledních nocí topil v slzách plných beznaděje a zoufalství. Protože pouze ve svém pokoji, mezi těmi čtyřmi stěnami, jsem si mohl dovolit přestat hrát. Hrát roli za všech okolností silného člověka, kterého nikdy nic neskolí, pro něhož je vždy vše OK a který je pro všechny strážní pevností.
Ovšem očekávaný klid jsem po vstupu do místnosti nenašel. Namísto toho jsem se setkal s tím pohledem. Pohledem, který jsem nenáviděl a miloval zároveň. Pohledem svého bratra. Seděl na posteli a v útlých prstech svíral několik bílých listů papíru, popsaných úhledným písmem. Byly to dopisy. Dopisy od něj… mně. Dopisy, jež mě několik posledních dnů utěšovaly a dodávaly naději.
Všechno se jakoby zpomalilo. Třásly se mu ruce a v očích měl otázku, již se bál vyslovit, avšak i jisté poznání a zároveň… znechucení. Znechucení nad sebou samým…
A mě to došlo. Došlo mi konečně to, co jsem se celou dobu snažil potlačit, co nejhlouběji, až na samotné dno své mysli. Že Bill se změnil. Že Bill je jiný než dříve, před tou havárií. I přesto ve mně plála… Ona přeci umírá poslední…
Sebral jsem poslední zbytky odvahy, které ve mně ještě zbyly, a bez mrknutí oka a grimasy ve tváři jsem zašeptal: „Zeptej se!“
Klid, jímž jsem vyzařoval navenek, neměl nic společného s bouří, jež se odehrávala uvnitř.
Stále jsem doufal, že jeho odpověď mé tušení popře.
Stál jsem nad propastí. Už záleželo jenom na tom, jestli mě do ní Bill svrhne, anebo mě od ní odvede. Co nejdál.
Mé bílé figurky se na šachovnici zastavily. Už nemohly nic dělat. Záleželo jen na černé královně, jestli dá mat nebo mě nechá ještě několik kol hrát…
autor: Cera
betaread: Janule
Tak to je krutýýý…:D:DVymazlená mazanice..^^