Svit hvězd pohasínal. Tma, obklopující okolní svět, se začala pozvolna vytrácet. Obrysy vystupovaly ze stínů a předměty se vzdávaly záhadnosti, jež jim přiřkla čarodějka noci, navracely se k chladnému nudnému stereotypu. K údělu, který jim člověk předurčil.
Před nimi se opět rozprostíralo několik hodin strádání. Čekání, až je temnota vtáhne pod svá ochranná havraní křídla a oni získají na jedinečnosti. Jedinečnosti, při které se lidské srdce zběsile roztluče, anebo úplně zastaví. Jedinečnosti, nad kterou se bude muset pozastavit a ne pouze mávnout rukou a brát ji jako samozřejmost. Za noci se obyčejné věci stanou výjimečnými a ve chvíli, kdy si toto osoba uvědomí, zjistí, že se naučila dívat a rozeznat skutečnou podstatu toho, co se ukrývá pod tou tenkou skořápkou, jež vystavuje na veřejnost. A když pod ní nahlédne, donutí ji to k přemýšlení… Začne lépe vnímat to, co ji zůstalo doposud skryto.
A to vše jim teď mělo být odepřeno, všechna ta pozornost. Tak, jako každé ráno.
Temnota sice sváděla další bitvu se světlem v jejich nikdy nekonečné válce o ještě několik minut nadvlády nad světem, ale znovu prohrála. Královna se stříbrnou korunou posypanou hvězdami, jejichž třpyt se odrážel mramorovou síní, oblečena v šatech z černého saténu, se musela vzdát svého pohodlného trůnu a přenechat jej své sestře. Její nadvláda skončila. Stříbrnou korunu nahradila zlatá, ozdobena prvními kapkami rosy a černý šat roucho, utkané ze slunečních paprsků.
Nikdo si této výměny nevšímal. Buď ještě spal anebo byl natolik zaneprázdněn vlastními starostmi, že asi nevšiml takové maličkosti jako je pouhý východ slunce.
Až na něj…
Jeden chlapec celou noc seděl na okenním parapetu svého pokoje, neschopen usnout. Svýma očima barvy ebenového dřeva, obtaženýma tenkou černou linkou, sledoval obzor. Vycházelo slunce. Nebe se zbarvilo do ruda a připomínalo mu rudé moře plné krve, jež se rozlilo nad krajinou. Byla to krev padlých. Těch, kteří stáli na bitevním poli ve válce mezi světlem a tmou…
Naslouchal té tiché chůzi paprsků, jež jako kočičí packy jemně našlapovaly po střechách domů a rozlévaly se do opuštěných magdeburských ulic.
Nemohl přestat myslet na včerejší den. Před ním neustále plál dopis, který před několika měsíci psal svému bratrovi. Ano, psal ho on, ale zároveň někdo úplně jiný. Někdo mu naprosto cizí a vzdálený a přitom tak blízký až se toho bál. Najednou jakoby se mu před očima rozestoupila mlha přetvářek a ukázala mu pravý smysl těch několika posledních dnů. Přehrával si je v hlavě a četl v nich jako v otevřené knize. Jediný rozdíl byl v tom, že se nesoustředil na to, co mu nabídla tiskárna v podobě písmen, ale to, co mu nabídl sám spisovatel mezi řádky… Slova a věty dvojího významu, kradmé pohledy, letmé doteky… Miliony Tomových náznaků.
Miliony maličkostí, které tak snadno přehlížel.
… Být vedle tebe, nebo jako právě teď, pouze ve vedlejší místnosti a nemít tě, je snad ještě horší, než kdyby nás dělily desítky kilometrů… Tenhle útržek se mu v hlavě neustále opakoval. Pociťoval snad Tom taky takovou bezmoc? Celou noc ho trápilo svědomí, že svým chováním dal bratrovi naději a následně ji rozdupal na tisíce kousků. Neměl se k němu přibližovat tak blízko, ale něco ho v ten moment k němu táhlo a bylo to silnější než jakékoli předsudky a nechuť. Možná by ho nakonec i políbil, ale na poslední chvíli se v něm, cosi vzpříčilo…
Ne. Už od začátku ho měl v plánu odmítnout. Chtěl jen vědět, jak se zachová, aby se mohl vyhnout budoucím nepříjemnostem.
Náhle v něm zvedla vlna odporu k domu, v němž se ocital. Co všechno se asi odehrálo mezi čtyřmi stěnami, pečlivě uzamknutými před zraky ostatních? Co všechno se odehrálo mezi ním a jeho bratrem? Kam až byli ochotni zajít? Byla slova o omamné vůni jeho kůže pouhá nadsázka, či holý fakt?
Pokoj, jenž pro něj byl předešlého podvečera až do dnešního rána útočištěm, na Billa začal působit skličujícím dojmem. Musel z něj pryč, alespoň na okamžik.
Zamířil si to do přízemí, ale neubránil se tomu, aby se nepodíval na své dvojče. Opatrně pootevřel dveře. Naskytl se mu pohled na Toma, jenž spal na podlaze s opuchlými tvářemi a škrábanci na rukou. Bodlo ho z toho u srdce. To kvůli němu si bráška včera tolik ubližoval. To na jeho dlaních nyní spočívaly kapky krve, slzy bolesti, kterých se včera Tom dobrovolně vzdal. Ne, nebyl nezranitelný, nebyl útes, odolávající náporům moře. Vlny se netříštily o jeho skaliska, naopak – to on se tříštil o ně. A přitom měl jen jednu jedinou slabinu, avšak zakořeněnou přímo v srdci. Své mladší dvojče, svou lásku, která jím nyní opovrhovala a zároveň litovala a obdivovala.
Jak tam tak stál a přemýšlel na dosahu svého odmítnutí, něco v něm se probudilo k životu. Něco dávno zapomenutého. Zvadlá květina, schovaná před slunečními paprsky. Již dávno jí došly síly, ovšem nyní vycítila svou příležitost. Věděla totiž, že by mohla býti poslední… Našeptávač, to byla role, kterou si zvolila. Svou omamnou vůní našeptávala to, co rozum dávno zapomněl. To, co srdce uzamklo ve svých nejtajnějších skrýších.
Copak mohu milovat člověka, kterého ani pořádně neznám?
Časem ho můžeš poznat…
Copak můžu předstírat lásku k člověku, kterého nemiluji?
Časem se můžeš zamilovat…
Copak mohu navázat na vzpomínky, které nemám?
Časem si můžeš vzpomenout…
Odvrátil se od Tomovy tváře a rozběhl se k východu. Potřeboval utéct všem těm pocitům, jež ho pronásledovaly.
Už sahal po klice, když si něco uvědomil. Rychle vešel do kuchyně a na malý lísteček napsal bratrovi vzkaz: Šel jsem se projít… Vrátím se. Bill
Tu druhou větu tam přidal až po pár minutách. Věděl, co by si Tom jinak myslel. Myslel by si, že už se nevrátí. Že ho navždy opustil… Ovšem to Bill nemohl udělat. Na to měl brášku až příliš rád, i když jenom jako bratra.
Vyšel z domu a ztratil se v chladném ránu, berouc si s sebou i svého našeptávače, doprovázející ho jako stín. Lhář, který Tomovi chtěl zapálit svíci ve tmě.
Ovšem jaký smysl má v někom vzkřísit mrtvou naději, když není nic, co by ji drželo při životě?
autor: Cera
betaread: Janule
