Černota kolem mě se pomalu rozestupovala a temné obrysy se začaly rýsovat v to, co ve skutečnosti byly. Ležel jsem na zemi a rozespale se okolo sebe rozhlížel. Celé tělo mě příšerně bolelo a v hlavě nepředstavitelně třeštilo úplně stejně, jako po party se spoustou alkoholu. Jediný problém byl v tom, že já jsem na žádné oslavě nebyl. A proč? Protože nebylo co oslavovat. Možná tak akorát smrt. Smrt všech mých nadějí…
Smuteční chrámový chór by se rozléhal opuštěnou krajinou a já bych sám stál uprostřed toho všeho s kyticí černých růží a pokládal je na ten jediný opuštěný hrob na vrcholu kopce. Sedl bych si do chladné trávy, posypané svými slzami, popíjel bych z diamantového poháru svou vlastní krev a pozoroval zapadající slunce, snoubící se s klidnou hladinou oceánu…
Ten žal, co se přes noc vytratil, aby přespal někde v úkrytu, se mi znovu usídlil v srdci a sledoval slanou vodou z mých očí, stékající mi po tvářích, jako vodopád a tříštící se po dopadu.
Zastřený pohled mi padl na postel a na dopisy, které na ní od včerejška nevině spočívaly a čekaly až si je někdo přečte. Jak jsem je nenáviděl a zároveň bezmezně miloval… Kolikrát jsme je jen četl? Za poslední týden snad tisíckrát. Pamatoval jsem si z nich každé slovo, každé rozmazané místo, na němž spočinula má slza, ale přesto jsem se k nim znovu a znovu vracel, i když jsem věděl, že to všechno skončí jenom tichým pláčem, tlumeným bělostnou srstí mého věrného přítele.
Vstal jsem a jeden z nich si vzal do rukou. Neměl jsem jej rozevírat, avšak srdce prahnoucí po slovech lásky bylo silnější, než cokoli jiného.
Tome,
Kolik dnů uplynulo od chvíle, kdy jsi mě poprvé políbil… Kolik dnů uplynulo od chvíle, kdy jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ… Kolik nocí jsem pak pozoroval hvězdy, a pokaždé, když jedna z nich spadla, jsem si přál, abys to zopakoval. Zdá se mi to jako věčnost, ale i přesto to mám v živé paměti, jako by se to stalo včera.
Osud tomu chtěl, abychom se rozdělili a přetrhli tak některé nitky, upředené z měsíčních paprsků, jenž nám svítili na cestu při našich procházkách, i když pouze na několik týdnů.
A najednou nevím, jak se mám k tobě chovat… jsem ztracený v tom chumlu lidí, jenž nás obklopuje, a nemohu tě mezi nimi nalézt.
Sedím tu u stolu a píšu ti dopis, i když jsi jen pár kroků ode mě, protože nevím, jak jinak ti to říct…
Já vím, asi jsem paranoidní, ale ani nevíš jaké je to žít život ve strachu. Že to, co jsem tak náhle našel, zmizí do nenávratna.
Nechci kolem tebe stavět mříže, zamknout tě jako ptáčka ve zlaté kleci. Vím, jsi svobodný a já nemám právo ti cokoli zakazovat, avšak můžeš mi, prosím tě, odpovědět?
Je to nutné? Je nutné, aby ses na ni usmál pokaždé, když se otočí tvým směrem? Je nutné, abys ses bavil pouze s ní a mě přehlížel?
Já vím, žárlím. Jenomže sledovat, jak se kolem tebe neustále točí a sem tam tě třeba obejme, nebo si začne pohrávat s tvými dredy, je pro mě utrpením.
Hrozně to bolí a nabízí spoustu dalších otázek…
Od dětství jsem obdivoval tvoje herecké nadání, zvlášť, pokud jde o přetvařování. Byla to dnes přetvářka? Promiň, ale já už to nedokážu rozeznat…
Najednou přemýšlím, jestli ten polibek nebyla jen nějaká sázka. Jestli to nebylo pouhé naplnění tvé touhy, poznat něco nového, zakázaného… Jestli ta sladká slova, co jsi mi šeptal, neříkáš každé… Jestli jsem se neměl stát pouhou tvou další trofejí…
Možná… možná je to pravda a možná, když tohle čteš, směješ se mému bláznovství.
Jenomže já nutně potřebuj získat jistotu, že to, co ke mně cítíš, nevyprchá… Že mě nikdy neopustíš…
S věčnou láskou v srdci
Tvůj zoufalý Bill
Dopis mi vypadl z chladných dlaní. Najednou jsem měl hroznou chuť se smát, avšak namísto toho jsem se zhroutil v slzách.
Že to, co cítím nevyprchá? Že ho nikdy neopustím? Jaká to ironie… Hříčka osudu… Kdo tu koho opustil? Z koho vyprchal ten cit?
S věčnou láskou v srdci, Bille? Opravdu? Kde je ale teď? Kam se poděla? Proč jí nikde nevidím?
Rukou v zoufalství smetu z postele všechna další zamilovaná psaní od svého bratra a svalím se do jejích ustlaných přikrývek, do bezpečí svého velkého bílého přítele. Tak jako kdykoli předtím.
Mé vzlyky se odrážely od stěn a vracely se zpátky ke mně. Prorážely jako hurikán ticho, prostupující celým domem. Nikdo je neslyšel. A já si s hrůzou uvědomil, že jsem tu zůstal sám.
Hledal jsem ho všude po domě, volal jeho jméno, avšak odpovědí mi byly jenom moje vlastní kroky. Duše se vznášela nad propastí, držíce se z posledních sil. Každou chvíli jsem mohl spadnout do její otevřené náruče. Ale něčí natažená dlaň mě zachytila…
Našel jsem ten vzkaz. Vrátím se… Ta dvě slova rozmazala má slza. Slza štěstí nebo bolesti… sám jsem nevěděl. Jedna moje část chtěla radostí, že neztratila alespoň svého bratra, avšak ta druhá plakala nad ztrátou lásky a přemítala, jestli by nebylo lepší, kdyby se s Billem navždy rozdělili, anebo to jednou nadobro ukončit. Avšak na to jsem byl až příliš velký zbabělec.
Vrátil jsem se do pokoje. Dřív jsem naši lásku bral jenom jako něco, co je pouhou naší součástí. Náš vztah měl být pouze naplněním nějakého velkého snu. Zamiloval jsem se do Billa, mezi námi vzniklo něco, co jsem necítil s žádnou jinou, ale pořád jsem doopravdy nevěděl, co to znamená milovat. Až dosud.
Jak to říkaly Olsenky? Nemůžeš jíst, nemůžeš spát… Letíš ke hvězdám, přes plot jako basebalovej míček…? Tak nějak to bylo?
Lhaly jim. Ukazovaly jenom jednu stranu. Vynechaly ten pocit, kdy člověk nemůže nic dělat a jen přihlížet. Vynechaly ten pocit, kdy se člověk musí smířit jen s částí, i když uvnitř zemře, aby svou lásku neztratil celou… Vynechali tu pravdu, že láska vždy nemusí končit šťastně. S nádhernou kyticí na usmířenou a polibkem, který nás vynese do oblak…
autor: Cera
betaread: Janule
