Čekám…
Čekám na lásku…
Nepřichází…
Modlím se k tobě,
Dodržuji svého závazku.
Přes oči si slepě dávám pásku
Ze snu se probouzím…
Vyslyšíš někdy mé prosby?
Vyslyšíš někdy mé volání?
Neslyším andělů hrozby,
Slepě je mé srdce odhání…
Vím, asi půjdu do pekla –
Za to, co k tobě cítím…
Vím, asi půjdu do pekla –
Už se ho však nebojím…
V srdci mém plane lásky oheň
I přesto, že jsi mi řekl sbohem…
Prý mám v srdci ďábla!
Má nevinnost jako květina zvadla.
Naše duše nechť pohltí věčné plameny…
Ptáš se proč?
Protože jsi anděl z nebes vzatý,
Jenž zaplnil to prázdné místo…
Protože jsi pro mě svatý…
…
Ty jsi ten ďábel!
Čekám…
Čekám na anděla…
Odchází…
Dopsal jsem poslední verš a zamyšleně se zahleděl z okna. Nikdy jsem neskládal básničky. Nikdy jsem v nich nehledal útěchu ani vysvobození. Nikdy jsem si v nich nevyléval své srdce a ani se nevyzpovídával ze svých chyb a trápení, jako můj bratr. Až doposud.
Billovým textům nesahala ani po kotníky, avšak vyjadřovala přesně to, co jsem teď cítil – lásku, beznaděj a možná i skrytou nenávist.
Když jsem seděl dlouhé hodiny v nemocnici a trávil čas pozorováním Billovy alabastrové pleti, vzpomínal jsem na ty společné chvíle, co jsme spolu strávili a v duchu se proklínal za to, co jsem mu všechno nestihl říct. Co všechno jsme mohli udělat… jak jsme promarnili ten čas, kdy jsme mohli být spolu a nebyli. Sledoval jsem každý záchvěv jeho černých řas i sebemenší pohyb rtů, ruky a doufal, že se konečně probudí a Bůh nám tak dá druhou šanci.
A teď se všechny moje sny definitivně rozpadly, jako domeček z karet. Už nikdy se to nevrátí. Je konec nadějí, konec všeho, v co jsem doufal. Možná mi měl Bill pomoc se jenom změnit… Ukázat pravou krásu života a skutečnou lásku…
Jedno je však jisté, svou šanci jsem už promarnil. Můj Bill se rozplynul. Bráška, kterého jsem ztratil v okamžiku, kdy jsem se do něj zamiloval, a přidělil mu jméno Láska, zmizel. Nahradila jej náhražka, s níž jsem neviděl žádnou budoucnost. Tenhle Bil mě bral jenom jako starší dvojče. Jenom jako dvojče. Dvojče, které ho ochrání před všemi příkořími světa. Jenom jako dvojče…
Nebo ne? Mohla by to být jen zkouška? Zkouška, jestli je to, co cítím k Billovi, opravdu tak silné, jak jsem tvrdil? Nevzdávám se příliš brzy? Ocitl jsem se uprostřed bitevního pole, uprostřed války a nikdo nevidí nakonec, jak dopadne, která strana zvítězí. Doktor přeci říkal, má velkou šanci si vzpomenout. Tak přece mám jen nějakou naději…
Jenže co mezi tím? Hrát, že mezi námi nic nebylo a není? Že už nic necítím, tak jako když tu byla Anna se svou matkou?
To už nejde. To jsem totiž s jistotou věděl, že se mám kam vrátit. Že mě jediná osoba, které jsem otevřel své srdce a dovolil jí do něj vstoupit, miluje.
Ne jako teď, kdy jsem balancoval na provaze a čekal, jestli se něco nezmění. Tehdy jsem si byl jistý naši společnou budoucností. Dnes jsem ji neviděl a byla jen malá vyhlídka, že ji opět uvidím. Ale přece jen byla…
Ne, nevzdám se. Čekal jsem dost dlouho. Pár dní to ještě vydržím. Klidně i celou věčnost…
Uslyšel jsem klapnutí dveří. ,Bill se vrátil‘ problesklo mi hlavou a aniž bych si to uvědomil, vyběhl jsem rychle z pokoje. Schody jsem bral po třech, pronásledován hroznou touhou v srdci, znovu pohlédnout do těch nádherných očí, i když ke mně nic necítily.
Ovšem namísto s Billem, jsem se po seběhnutí schodů setkal s úplně někým jiným. S někým, koho bych tu naprosto nečekal a na kterého jsem díky starostem naprosto pozapomněl. A ten někdo tu stál a propaloval mě zklamaným, smutným pohledem…
autor: Cera
betaread: Janule
