Jak se zachovat k člověku, kterému jsi nedokázal říct pravdu. Snažil se ho ještě na pár dní ušetřit a oddálit nevyhnutelné. Jak mu pohlédnout do očí, aniž by do vašeho srdce nebodal osten viny… Co vyslovit, když neexistuje nic, co byste mohli říct… Žádná slova, která již nebyla vyřčena před vámi.
Ale musí se vůbec něco říkat?
Vždyť většinou stačí něco tisíckrát jednoduššího…
Sestoupil jsem posledních pár schodů a nechal ji, aby se schoulila do mé otevřené náruče. Aby nechala odplout po bledých tvářích všechnu svou bolest, která se v ní za těch několik posledních minut, hodin, či dokonce dnů nahromadila… Na čase nezáleží.
Opatrně jsem ji dovedl ke gauči a posadil se vedle její vzlyky třesoucí se postavy. Jemně ní kolébal ze strany na stranu, jako kdyby byla porcelánovou panenkou a v okamžiku, kdy bych ji pustil, by se roztříštila na milióny drobných kousíčků.
I má duše plakala, avšak slz už jí nezbylo…
„Mami…“ zašeptal jsem. Hlas mi vypověděl službu. Zbylá slůvka nezachycena, tiše vyklouzla z úst.
„Proč zrovna on? Proč zrovna my? Všechno přeci vypadalo tak slibně… Že se to obejde bez následků… Vždyť…“ Simone se ještě více rozeštkala.
„Za pár dní se to určitě spraví. Uvidíš!“ snažil jsem se jí ukonejšit. Ale jak mohou lživé naděje utišit něčí žal? Zvlášť, když osoba, jež za nimi tolik stojí, v ně sama nevěří?
Jakoby vycítila moje myšlenky, opatrně se ode mě odtáhla a zahleděla se mi do očí. Copak se těm zpytavým zastřeným hlubinám, plných starostí, dá vzdorovat?
Nedá… A přece se o to snažím. Snažím se skrýt své srdce, které bylo zasaženo šípem. Ale ne tím, co přináší lásku… Ten můj nese smrt.
„Tome, stalo se ještě něco, o čem bych měla vědět? A kde je vlastně Bill… U sebe v pokoji?“ zeptala se.
„No… víš on vlastně…“ V domovních dveřích zarachotily klíče.
Přestanu mluvit a společně s mámou se obrátím směrem k chodbě.
Slyším tiché klapnutí a známé šustění černého kabátu, jenž za chvíli nalezne své typické místo na věšáku.
Teď se podívá do zrcadla, urovná si mikinu a lehce si prohrábne vlasy, aby urovnal těch několik pramínků, které mu rozházel vítr. Pousměje se na svůj odraz a pohlédne na schody…
Ale já tam tentokrát nebudu stát, abych mu jeho zamilovaný pohled opětoval. Abych počítal setiny té nekonečné chvíle, než se vzdálenost mezi námi zmenší na minimum, až nakonec úplně zanikne a naše rty se spojí ve vášnivém polibku…
Na přivítanou…
Z mého splněného snu zůstaly jen bolestivé vzpomínky, jimž byla odepřena možnost zasahovat do přítomnosti, natožpak budoucnosti.
Změnil jsem se. Kvůli němu. Kvůli naší lásce… Vzdal jsem se sám sebe. Všech svých přesvědčení o lásce… Že není skutečná. Že neexistuje žádná s přívlastky věčná, či navždy.
Že se jedná jen o pouhý střípek duhového skla ze světa fantazie.
A pro co. Aby z ní vytvořily mou největší slabost v síle zamilovanosti a… vzali mi ji. Přišel jsem o ni stejně rychle, jako jsem ji získal.
Ať Bůh nebo ďábel…
Proklínám je…
„Bille…“ Prolomila ono ticho plné nejistoty naše matka, svým lehce se třesoucím hlasem a zastavila tak osobu, která se chtěla spěšně uchýlit do bezpečí svého pokoje, aby se tak vyhnula setkání se mnou, a mě vytrhla ze spárů smutných myšlenek, zpět do ještě smutnější reality.
Můj bratr se otočil naším směrem a já tak mohl poprvé od včerejšího večera zpoza Simone konečně pohlédnout do hnědých čokoládových hlubin, orámovaných černou tuží, která zaplavuje několik posledních dnů celý můj svět.
Kolik času zbývá, než se ztratím v nicotě?
Trvalo několik krátkých okamžiků, než se v jeho očích zaleskl střípek poznání a on vyslovil to jedno krátké slůvko, které ji vehnalo krůpěje slané rosy do pomněnkových očí a vykouzlilo šťastný úsměv na bledých ledových rtech: „Mami…?“
Simone jen lehce přikývla a on ji pevně objal, přivíraje oči štěstím.
Proč i mě tak neobejmeš? Alespoň jedinkrát? S láskou…
Vidíš mě? Jsem tady taky….
Stojím tu před tebou…
Promiň…
Já nevěděl, že jsem tě ztratil i jako bratra…
autor: Cera
betaread: Janule
Toma je mi líto,ale Bill za to nemůže.