Only For You 2.

Těsně před tím, než jsem vstoupil zpět do obývacího pokoje, jsem se podíval na svůj odraz v zrcadle v hale a nasadil ne ztrápený výraz, nyní neopětovanou láskou, ale výraz pln starostí o svého bratra.

Gustav s Georgem seděli v kuchyni, zuřivě o něčem diskutovali a u toho každý popíjel jednu plechovku Red Bullu. Jakmile si všimli mojí přítomnosti, zmlkli a pohlédli na mě s jasně čitelnou otázkou v očích.

Přešel jsem k nim, otevřel si po vzoru ostatních jednu plechovku a pořádně se napil. Vybavil jsem si vzpomínku, jak jsme se s Billem nasmáli pokaždé, když jsme spolu popíjeli tento svěží, energický, děsně sladký nápoj a naráželi na jeho reklamu. Neustále jsme se dohadovali, jaká by zrovna z této plechovky mohla narůst křídla. Nejprve je napadala andělská, ale i dračí, muší, netopýří, ale tato brzy přešla v dost bizardnější. Zapletli do nich zebry, nábytek, kytaru, a dokonce i nějakým záhadným způsobem Xenu a Spidermana… Prostě a jednoduše popustili uzdu svojí fantazii…

Přisedl jsem si na volnou židli ke dvojici hochů a zahleděl se na strukturu stolu, abych se jim nemusel dívat do obličeje.

„Fajn.“ Prolomil ticho Georg. „Mohl bys nám laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?“

„Nechci o tom mluvit.“ Pípnu, ale už tuším, že mi to nebude nic platné.

„To je jedno, že ty o tom nechceš mluvit. Co budeš dělat, až sem přijde v týdnu David? Taky mu řekneš, že o tom nechceš mluvit? Tohle vysvětlení mu stačit nebude. A nám taky ne.“ Začal mi spílat Gustav.

Věděl jsem, že mají pravdu, avšak vůbec se mi to nezamlouvalo. No uznejte sami. Komu by se líbilo někomu oznámit, že zpěvák z vaší kapely následkem nešťastné havárie ztratil paměť, takže vaše slibně se rozjíždějí kariéra se náhle ocitne ve slepé uličce. Tohle bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.

Když jsem zhodnotil situaci, všechny klady a zápory toho či onoho rozhodnutí, rozhodl jsem se jim říci pravdu. Uvědomil jsem si totiž jednu docela dost důležitou skutečnost: Jestliže se to dozví teď, pomohou mi přestát nejen následující období, kdy budou muset hledět do budoucnosti plné nejistoty, ale také psychicky velice vyčerpávající rozhovor s jejich managerem, nemluvě o nátlaku fanynek.

„Po té nehodě se dostal do komatu a pak… pak se probudil. Před třemi dny. To víte…“ zvedl jsem k nim pomalu hlavu. „Viděli jste, jak pláču a já vám namluvil, že se jedná o slzy štěstí. Namísto toho to byly slzy bolesti. Proč myslíte, že jsem vám tehdy k němu nedovolil jít? Protože jsem věděl, že by to bylo zbytečné. Protože by vás nepoznal. Stejně jako mě…“

Dal jsem si hlavu do dlaní a zavřel oči. Tisíce nožů bodalo do mého srdce a já se proti nim snažil všemožně bránit. Výsledkem však bylo jenom to, že jsem se cítil ještě beznadějněji.

„Ztratil paměť úplně nebo…“ vydechl Gustav a jeho pleť získala nachově bílou barvu. Měl strach, že mu jeho domněnku potvrdím.

„Ne, ovládá všechny základní věci… Pouze si nepamatuje nikoho z rodiny, přátel… ani o sobě nic neví…“ částečně mu ji vyvrátím.

„Takže nemá vůbec ponětí o tom, kdo jsme?“ ujišťoval se Georg.

„I tak se to dá říct…“

„Co vaši rodiče? Máma, táta… Co… co Andreas a David?“ začal panikařit Gustav.

„Nezná je. Neví o koho jde. Zatím jsme se mu o nich nezmínil. Celou cestu z nemocnice se díval z okna a vůbec nepromluvil. Doktoři mi vysvětlili, že je to prý jen následek počátečního šoku… Zároveň mi však oznámili, že se paměť nemusí vrátit… a když ano, může to trvat den, týden, ale klidně i celý rok…“

„Už o tom ví Simone?“
„Ne… Chtěl jsem jí to říct, ale ty jsi ji v tom telefonu neslyšel… Byla tak šťastná… Já … nemohl jsem…“ Už jsem se nesnažil zastavit. Slzy stékaly na stůl a ani za nic se nedaly zastavit. Všechen můj žal, který jsem posledních několik dnů mistrně schovával za roušku euforie z toho, že můj mladší bráška žije, vyplul z nejtemnějších koutů, kam nedopadal ani paprsek slunce, na světlo boží…

Georg ke se ke mně natahoval, avšak Gustav ještě dřív stihl položil otázky, jež jsme se všichni báli vyslovit: „A…co kapela? Co Tokio Hotel? Turné, fanoušci a… novináři! Myslíš, že se to k nim nedostane? Že se nám to podaří ututlat?“

„Já nevím, co bude dnes, zítra, natožpak za týden, Gustave… Já nevím nic. Tápu v nekonečné temnotě na pokraji propasti a čekám, kdy mě celého pohltí…“ upřel jsem na něj své lesknoucí oči. Nevím, kde se ve mně ta slova vzala, ale já to prostě tak cítil…

Chvíli na mě mlčky oba hleděli. Každý z nás si urovnával nekonečný tok myšlenek a snažil se najít neexistující východisko.

Z apatie nás vytrhl až můj mobil, ležící na malém konferenčním stolku před televizí. Jen jsem na něj jedním okem pohlédl, avšak to byla jediná známka pozornosti, již jsem mu věnoval. Neměl jsem chuť ani náladu přijímat nějaké hovory. Mylně jsem se domníval, že volajícího to po pár minutách omrzí… Nakonec to Georg nevydržel, vstal a zvedl ho za mě. Byl to David.

Neslyšel jsem, co mu náš nic netušící manager říká. Těžko jsem vnímal Georgovy odpovědi, natožpak, abych rozuměl Davidovi.

„No… Jsme byli venku a Tom zapomněl mobil doma… Jsme se teď vrátili… Ne nemůžu ti ho dát k telefonu… Musel si jít odskočit… Chceš Billa? Hmm… no ten… ten tu taky není… Ten zamířil taky na toaletu. Akorát že do prvního patra, protože prohrál Kámen, nůžky… Cože? Že mám divnej hlas? To se ti zdá… Ne, fakt mi nic není… Fakt jsme všichni v pohodě…“ Georgův hlas mi zněl jako z velké dálky. Bloudil jsem v mlze a nenacházel cesty zpět…

„Cože?“ vykřikl najednou vyděšeně. S Gustavem jsme na něj ve stejný okamžik pohlédli a čekali, co z něj vypadne. Zakryl jedno rukou sluchátko a promluvil: „Chce sem přijet.“

„Ne!!!“ zavrhl jsem to okamžitě. Nebyl jsem na takový rozhovor připravený. Pouze přikývl na souhlas a vrátil se k Davidovi.

„Dave, promiň. To asi nepůjde… Kluci už maj něco naplánovaný a já taky… Ne, nic před tebou netajíme… jen si prostě chcem udělat den pro sebe… Jo ozvem se… Čau.“

Georg s úlevou zavěsil a vyčerpaně se svalil zpět na židli.

„Tohle bylo o fous…“ pronesl Gustav, ovšem jinak jsme se na to neobtěžovali jakkoli zareagovat.

Napjaté ticho přerušil až Gustavovo zděšení. Rychle se vymrštil na nohy, vzal si bundu a zběsile gestikuloval: „Do hajzlu.. Slíbil jsem Ann, že dnes půjdeme na večeři. Měl jsem ji vyzvednout doma…“

„V kolik?“ ozval se Georg.

„O půl šesté.“

„To máme deset minut. Hodím tě tam, jsem tady autem.“ Začal se oblíkat. Já je jen mlčky sledoval.

Ještě před tím, než opustili kuchyň, se na mě oba ve spěchu otočili: „Kdyby se něco dělo nebo si něco potřeboval… Cokoli… Tak zavolej a my přijedem…“

„Jo… díky kluci.“ Přitakal jsem a sledoval jejich siluety mizící v hale. Pak už jsem zaslechl pouhé klapnutí dveří a nastartování motoru Georgova auta.

Opět jsem osaměl. Zůstal jsem v domě sám, obklopen nepříjemným tichem…

Sám? Ne. Byla tu ještě jedna osoba. Osoba, nacházející se v pro ni neznámém pokoji, v neznámém domě s neznámými lidmi… V neznámém světě…

autor: Cera
betaread: Janule