Tiše sedím a poslouchám tvůj melodický hlas, kterým naší matce odpovídáš na těch několik málo otázek, na které znáš odpověď. S jemným úsměvem a grácií, které nedokázala odolat žádná dívka. A ani já, tvé dvojče, nechávajíce se kdysi dobrovolně lapit do nastražených sítí z pavučin tvé lásky.
Sleduji každý tvůj letmý pohyb. Tvé smyslné rty, které ještě před pár dny toužily po mých polibcích. Lehce třepotající se řasy, zpod nichž se rodil černý déšť, který jsem slíbával motýlími polibky z tvých lící…
Cítíš můj pohled? Ano, určitě ano…
Ale neotočíš se. Proč taky…
Čím déle se s mámou bavíš, tím víc se vytrácí počáteční bázeň z tvých slov. Jakoby jsi se k nám nějakým způsobem vracel a vzpomínal. Avšak vím, že to není pravda, a je to jen zbožné přání, viděné v něčem naprosto odlišném. V tvé touze si vybavit jednotlivé události z tvého předchozího života a pochopit tak věci, se kterými ses nedokázal smířit.
Třeba naši společnou lásku…
Ty si ovšem nevzpomínáš…
Stále mě nemiluješ…
A namísto toho mě jen slepě přehlížíš… Copak nevidíš, jak to bolí?
Nezapojuji se do vašeho rozhovoru, i když bych měl. Kdo by měl přeci nejlépe vědět, jak to bylo před čtyřmi lety s tou zničenou stěnou, než já? Že se nejednalo o žádný velký flek po koláčové bitvě, ale práce tvého nespokojeného žaludku po svém prvním seznámení s něčím tvrdším, než je pivo. Celou noc jsem potom chodil vynášet kýbl a mezi těmi několikaminutovými intervaly se snažil uklidit tu spoušť. Po několika úmorných hodinách jsem pak skončil s tím, že se to bude muset při nejbližší příležitosti zamalovat, a před stěnu postavil velký květináč.
Už tehdy jsme se milovali…
Tou nejčistší bratrskou láskou, jaká může být mezi dvojčaty…
A ta, o pár let později, postupně vzplanula v něco víc…
Ovšem ten žár jako by teď někdo uhasil a já uschovávám poslední žhavé uhlíky jako nejcennější z pokladů.
Ovšem ten žár jako by teď někdo uhasil a já uschovávám poslední žhavé uhlíky jako nejcennější z pokladů.
Tak zafoukej…
Ať oheň plápolá…
Mě už dochází dech.
Opatrně vstanu ze židle a rozejdu se ke dveřím.V koutku duše tajně doufám, že mě třeba někdo zastaví… Máma se však až příliš věnuje svému mladšímu synovi a on, jediný, kdo si toho v danou chvíli všiml, nevěděl, že by měl…
Čekám marně…
Se sklopenou hlavou zapadnu do svého pokoje a sednu si na parapet. Oblohu zahalily černé mraky a k zemi se začaly snášet první ledové kapky, které se po chvíli změnily v husté provazy.
Natáhnu ruku k chladnému sklu a začnu do něj samovolně psát slova, která mi v tom krátkém okamžiku vyvstanou na mysl.
Smrtelně zamilovaný
Neviditelnými pouty svázaný
Pomalu umírám…
Pod tvým pohledem odsuzujícím
Pohledem kudlu mi vrážejícím…
Text pozvolna mizí pod náporem horkého dechu. Slova slábnou a vytrácí se z tohoto světa. Mizí do neznáma, ale nekončí…
V tomhle světě se ztrácím
Jsem slza mezi kapkami deště
Bezvýznamný
Pro tebe, pro všechny.
Domů – k tobě
Už se nevracím…
Cestu najít se mi nedaří…
Není tam pro mě místo.
I když… možná… ještě…
Osamocený
Na pokraji zoufalství.
Nevnímám, že déšť nese má slova a vítr je zpívá do rytmu dopadajících kapek na vlhkou zem. Nevnímám nic… Jen slova, jež vytváří mé prsty na chladném skle a navždy mizí pod mou dlaní, která je nedokáže uchránit.
Zabil jsi ve mě naději, přání, touhy…
Jak snadno jsem ti to dovolil
Vše, o čem jsem snil
Celý den… tak dlouhý…
Nikdy neměl jsem ti říct
Ta dvě zrádná slova…
Udělal jsem chybu
A teď za ni platím.
Opona spadla,
Hra skončila.
A déšť stékal po tvářích…
Na druhé straně oroseného skla…
autor: Cera
betaread: Janule
