Minuty mizely v nekonečnu a já pozvolna ztrácel pojem o čase. O tom, co bylo, bude a co je vlastně teď. A přec to všechno spojovalo několik málo slov.
Nic. Jen žal, který nikdy nepřebolí.
A tiché klapnutí dveří
Pročíslo jako blesk zčernalou oblohu
Mlčenlivou bolest.
A poslední jiskřička vzplála
Oslnivým plamenem.
Naposledy.
Než navždy uhasne naděje.
Rychle jsem se postavil a rozběhl se z pokoje dřív, než bych si to stihl rozmyslet a vtrhl do druhého, nečekaje na slovo dále, protože jsem se až příliš bál, že bych se jej nedočkal.
V okamžiku překvapení, čas jako by se zastavil a ještě nevyřčená slova ohromení se slila v neproniknutelnou mlhu nad krajinou stínů. A v tom jednotvárném šedivém světe, přesně ve středu, stál on. Můj malý bráška. Střípek dokonalosti, poškrábán hedvábným šátkem se zrnky písku. Perfektní, bez jediné vady na kráse, s neviditelnou jizvou na tváři… S jizvou zapomnění…
Za rozmazanou clonou
Z posledních sil
Tě prosím o naši poslední příležitost
Před zatracením.
„Bille, já…“ Těch několik málo vět na vysvětlenou, které mi prolétlo hlavou, se vytratilo a já stál neschopen ničeho dalšího. Avšak pokud to neudělám teď, síly mě nadobro opustí.
Prosím, pomoz mi znovu začít…
„Co bys rád, Tome?“ zeptal se, i když tušil odpověď.
„Polibek.“ Zašeptal jsem nesměle a čekal jsem na ortel.
„Polibek?“ špitl přikrčeným hlasem a nejistě se ošil. V jeho očích jsem zahlédl paniku.
„Poslední… Na rozloučenou. Už se pak k tomu nikdy nevrátím, budu tě brát jen jako bratra… Přísahám… Já…“
„Dobře.“ Přitakal Bill a přerušil tok mých myšlenek, ale ne natolik, abych si uvědomil, co vlastně řekl.
„Cože?“
„Řekl jsem, že to beru.“ Vysvětlil a mé srdce na kratičký okamžik zaplavil příval štěstí, ovšem ten ihned vystřídal nenadálý strach a bolest z toho, že ze samotného vrcholu, může následovat jen strmý pád.
Ale i za ten to stojí…
Pomalu jsem k němu přistoupil, a tak, jako už tolikrát, jsem mu lehce nadzvedl bradu a zadíval se mu do očí. Jako bych čekal na odmítnutí, to však nepřicházelo. A mě to dodalo ztracené odvahy. Opatrně jsem se k němu naklonil a lehce přejel jeho rty jak vlahý letní vánek, prohánějící se rajskou zahradou. Tolik jsem se bál udělat poslední krok do propasti a přesto jsem jej udělat. Vpil jsem se do jeho sladkých rtů a slíbával poslední zbytky naší lásky, které na nich mohly ulpět. Ani jediný kousíček nesměl přijít nazmar. Do toho jediného polibku jsem vložil všechnu svou bolest, lásku, všechny své naděje, všechno své zoufalství.
Avšak můj čas se nemilosrdně krátil, až i poslední zrnko písku dopadlo na dno přesýpacích hodin a střípek reality v krajině snů opustil posvátnou půdu nejtajnějších přání.
Se sklopenou hlavou jsem od něj poodstoupil a teprve potom se mu zahleděl do očí. Ovšem to, co jsem si v nich tolik přál nalézt, jsem nenašel. Žádný záblesk pochopení, či dokonce lásku… Ani jedno z toho, v co jsem tolik doufal… Vlastně jsem v nich nenašel vůbec nic.
V uzamčené knize se dá jen těžko něco číst…
Smutně jsem se na své dvojče pousmál a pomalu vyšel ze dveří, nechávaje za sebou všechno, za co jsem doposud bojoval, kráčejíc vstříc nejisté budoucnosti, zahazujíce klíč k svému srdci. Po tvářích stékaly perly bolesti… Už nikdy víc…
Ach, Bille…
Tak těžko se přiznává porážka…
autor: Cera
betaread: Janule
