Tom přešel těch několik kroků k sobě do pokoje a otočil klíčem. Jakoby tím jedním jediným pohybem chtěl postavit základy ochranné barikády, zrozené z cihlových zdí, ebenového dřeva a průhledného skla. Svůj dokonalý úkryt, jenž ho měl bezpečně uschovat před zraky okolí, před vlastní bolestí. Ale copak to jde? Utéct něčemu, co je zakořeněno hluboko uvnitř vás? Ne. A čím více se to snažíte opomíjet, tím víc vám to dává najevo, že je to stále s vámi, ať se hnete kamkoliv.
Silou vůle se snažil zastavit příval slz, co se mu draly do očí, ale marně. Proč se tak rychle vzdává? Proč zahazuje tak těžce vybojovaný vztah, jakoby to byl pouhý típnutý nedopalek cigarety? Proč se vzdává uprostřed bitvy, když osud ještě stále nevyložil všechny karty na stůl? A vůbec…odkdy tak snadno přiznává prohru? Kam se poděl ten starý Tom, jenž získal vše, co si umanul? Přece jen tak neumřel…
V kapsy u kalhot mu zavibroval mobil. Přišla mu zpráva. Nechtěl si ji číst, avšak nějaká neviditelná síla se mu postavila na odpor a on jí podlehl. Znovu prohrál… Po kolikáté už dnes?
Byla od Andrease. Za těch pár dnů, co se Bill vrátil domů, si na něj skoro nevzpomněl a ani se mu neobtěžoval osobně říct, co se stalo. Stejně jako matce.
Rychle těch několik slov přelétl očima. Rty se mu zkřivily do smutného úšklebku. Pařba s kámošema v oblíbeným baru? Proč ne…
Opít se do němoty… Zapomenout… Znovu naleznout sám sebe. To je přesně to, co teď potřebuje… Protože on není člověk, co je ochoten čekat podruhé… Kalich trpělivosti vypil až do dna už kdysi dávno. V době, kdy byl ochoten čekat poprvé … Vyčkávat až si jeho bratr uvědomí to, co on věděl ji dávno – Že pouze společně mohou být šťastní, že pouze v náručí toho druhého, mohou poznat skutečnou lásku…
***
Černovlasý se zastřeně hleděl na prázdné místo před sebou. Na místo, kde před několika málo okamžiky stálo jeho dvojče. Stále jej viděl. Jeho čokoládové oči, prosící o krapet pochopení, o doušek lásky, ukryté někde hluboko v srdci, o otevřenou náruč milenců…
Pevně semkl víčka. Avšak ani tak nedokázal zabránit jedné zbloudilé slze, aby mu stekla po tváři zpod klenby černých řas. A ani zahnat myšlenky, jež se mu začaly pozvolna honit hlavou, natožpak pocit, proudící mu do žil, který nedokázal jasně pojmenovat.
Bříšky prstů se lehce dotkl svých úst, doposud hořících v plamenech onoho vášnivého polibku. Chutnal sladce…
A on přeci miluje sladkosti…
Miluje… Ne!
Otevřel oči a rázně setřel onu slzu, jež si dovolila proklouznout i přes pevně semknutá víčka. On není jako ten starý Bill, opovrhující zákonem morálky, schopen opomíjet důsledky svých činů…
Incest, jak nechutné…
Není jako on…
Neumí stát za tím, co miluje…
Tiché klapnutí dveří vedlejšího pokoje, kroky na skoro nezřetelný okamžik, zastavené pár metrů před ním, a pak o ten nezřetelný okamžik rychlejší. Měl by otevřít, jít za ním?
Co když…
Ne, vždyť ho nemiluje…
Nenávidí Tomovu zvrácenost…
A zvrácenost svého vlastního já…
Lehce odhrnul bílé závěsy a podíval se na chodník před domem. Tom se zářivě usmíval na nějakého vysokého blonďatého chlapce v černých slunečních brýlích a na přivítanou se s ním lehce přátelsky objal. Třeba je to jen Andreas, jejich nejlepší přítel…
Ale co když ne?
Přítel?
Billa píchlo u srdce… Nechápal to… Že by osten žárlivosti?
Tak takhle silná byla naše láska? Tak takhle vypadá tvá nekonečnost?
Touží zapomenout…
V jeho náruči…
Bill vztekle bouchnul pěstí do zdi. Lomcovaly jím city, kterým nerozuměl, nechápal je. Nebo spíše nechtěl pochopit…
Hlavu skryl pod polštář, chtíc uniknout vlastnímu pohledu, jenž mu neustále těkal k oknu, tišíc bolest, proudící ve vodopádu slaných proudů.
Tolik…
Tolik by si přál vzpomenout…a porozumět…
Není zvláštní, co dokáže jeden jediný polibek?
Třináctá komnata se uzavírá
Ty zahodil jsi klíč
Něco uvnitř tebe skomírá
Moc dobře to víš…
Svou jedinou lásku
Poslal jsi pryč…
autor: Cera
betaread: Janule
Bože už je polka poviedky preč a ja stále čakám na niečo čo by prerušilo tú bolesť, ktorej sú tieto kapitoly plné. Je mi ich tak strašne ľúto. Keď nepomohol bozk, možno by Bill potreboval inú metódu, mohol ho vziať von alebo mu plesknúť jednu facku, možno by sa prebralo chúďatko. Ale žiarlivosť je v tomto prípade pozitívna emócia.
Musela som sa vypísať, pretože mi dochádzal pri čítaní dych a hrozí mi infarkt.
Ale je to napísané tak krátko, že to risknem a čítam ďalej.