Nervózně jsem bubnoval prsty o stůl a očima těkal z jednoho kouta místnosti do druhého. Nevěděl jsem, co dělat. Už nejméně pětkrát jsem se z kuchyně přesunul na pohodlný gauč a pustil si televizi, ale po vystřídání všech kanálů v desetisekundových intervalech, včetně satelitu, jsem se vždy opět vrátil ke třem prázdným plechovkám od RedBullu a nechal se unášet přívalem myšlenek. Myšlenek na rozhovor, jenž jsem ještě před pár hodinami vedl s klukama. Ta síla, kterou jsem nashromáždil první den, hned po setkání s Billem, se začala pozvolna vytrácet. Opouštěla mě. Ve zdi, již jsem si postavil kolem svých největších tajemství a nejhlubších citů, se objevily trhliny. A zvětšovaly se. Každičkou sekundu. Čím dál tím víc.
Moje srdce tolik toužilo jít za bráškou… Celá moje mysl byla k té vidině upnutá, avšak já se ji přesto neodvážil uskutečnit. Věděl jsem totiž až moc dobře, co by následovalo, kdybych uskutečnil ten jeden krok a vstoupil tak do jeho pokoje. Neovládl bych se. Nejspíš bych ho zulíbal na místě, možná i něco víc… Tři dny částečně potlačovaná láska k mému dvojčeti, by se konečně ukázala v pravém světle. V podobě uragánu, plného vášně. A to jsem, i přesto, jak moc jsem si to přál, nemohl dopustit… Ztratil jsem už jednoho Billa. Toho, kterého jsem miloval a který se mi mohl, ale také nemusel vrátit. Nechtěl jsem ztratit i toho druhého. Billa, jenž mi začal konečně důvěřovat a možná ke mně i cítit nějaký bratrský cit. Billa, kterému ke mně ukazovalo cestu pouto, které nás odedávna spojovalo. Pouto, svazující k sobě snad každá dvojčata. Dýchal bych pro něj, zabíjel… Kdyby tu nebyl, zemřel bych. Steskem… Část mě by chyběla…
Ne, nemůžu ho ztratit! To se radši spokojím s málem…
Ale co kdyby? Co kdyby mi opětoval moje city? Co kdyby si po sebemenším jemném doteku, nebo vroucnému polibku, vzpomněl? Co kdyby… Ano, slovíčko kdyby… Dávalo mi tolik naděje a zároveň mi tolik ubližovalo. Nikdy jsem nevěřil, že by to v životě šlo jako po drátkách. Nikdy jsem nevěřil ve šťastný pohádkový konec tak jako brácha. Nikdy jsem nebyl stejně sentimentální. I když… možná bych měl… Třeba by mi to konečně dodalo odvahy. Protože nejsem žádný hrdina. A ať už se v novinách o mně píše cokoli, jsem stejně citlivý jako Bill. Stejně, jako on, toužím po opravdové lásce… A když ji konečně najdu tam, kde bych to nejméně čekal, proklouzne mi mezi prsty a zmizí v nedohlednu. Osud mi uštědřil pořádnou ránu.
Ocitám se v bludném kruhu a nevím, jak z něho ven. Tolik, tolik po něm toužím… avšak musím se schovávat pod maskou přetvářek.
Sám sobě připomínám klauna z cirkusu. Byť je to člověk sebevíc nešťastný, v okamžiku, kdy si na tvář namaluje onen úsměv, na nos si dá bambuli a stříkací květinu do klopy, se z něj stává někdo jiný. Veselá osůbka, jež svým vzhledem a šprýmy pobaví všechny diváky, a oni pak domů odcházejí s pocitem, že by chtěli žít taky tak šťastný a bezstarostný život, jako šašek v manéži. Ten člověk se dokonale naučil oklamat své okolí.
Stejně tak já. Byl jsem k tomu donucen. Donucen okolnostmi. Proč? Proč jsem mu jen tenkrát dovolil jet v tom autě? Proč? Proč? Všechno by mohlo být jinak…
Zvřel jsem oči. Svět kolem mě se rozplynul. Sice jen na kratičký moment, ovšem i ten stačil na to, abych se mohl po dlouhé době volně nadechnout. Potom se to ovšem opět vrátilo. Ty obrazy z minulosti, ať vzdálených, či teprve před chvílí uplynulých, přinášející mi zas a zas pouze bolest. Bolest… Kolikrát jsem ho za dnešek už použil? Tisíckrát? Milionkrát?
Fajn, asi přeháním…
Protože pouze ironie a částečný sarkasmus mi brání v tom, abych se tu namístě nesesypal a nepadl do hluboké… deprese.
Začíná mě přemáhat únava. Zvláštní, kolik člověku hraní nějaké role sebere energie… Zvlášť, když představujete sám sebe a přitom naprosto někoho jiného.
Zamířím do svého pokoje. Potichu našlapuji po schodech. Nechci se setkat s Billem. Nemám na to… Bez masky…
I tak mi to nedá a já se v polovině kroku zastavím. Všude je klid. Ještě bych klidně mohl místo k sobě, zamířit k němu, ale neudělám to. Mám na to až příliš velký strach.
Zavřu za sebou dveře a svalím se do rozestlané postele. Když jsem tu spal naposledy, v ten děsivý den, nestihl jsem ji ustlat. Zaspal jsem a Bill se mnou…
Oči se mi zalijí slzami. Ještě teď totiž cítím z povlečení podmanivou vůni jeho kůže. Na své tváři znovu cítím to jemné šimrání jeho černých vlasů při polibku v mileneckém objetí. Cítím jeho doteky. Stejně tak intenzivně jako tu noc, kdy se jeho dlaně poprvé dotkly mého planoucího těla. Tu noc námi zmítal neskonale velký chtíč a vášeň. Nestarali jsme se o to, že je to proti pravidlům… Tu křehkou hranici jsme překročili už dávno. V momentě, kdy jsme si vyjádřili své city a poprvé okusili toho druhého. Prvním polibkem… Položím instinktivně ruku na místa, kde vedle mně lehával, avšak setkám se jen s pouhým prostěradlem, které pevně až křečovitě stisknu.
Bille, proč tu se mnou nejsi?
Proč tu vedle mě neležíš a nevěnuješ mi další okouzlující úsměv jako v ten den… po noci… Probudil jsem se a setkal jsem se s tvýma nádhernýma očima. Řekl jsi mi, že mě miluješ a mě narostla křídla, na kterých jsem vyletěl až do nebes. Byl jsem volný jako pták, šťastný…
Tak rád, tak rád bych znovu slyšel ta dvě slova… Zašeptáš mi opět „Miluji tě“ až budu schoulený v tvé náruči? Dočkám se těch slov někdy?
Nezastavuji slaný proud. Nesnažím se jej potlačovat…
Natáhnu se a přitáhnu si k sobě velkého bílého plyšového medvěda. Dostal jsem ho od Billa k narozeninám… Pojmenoval jsem ho po něm… Připomínal mi ho…
Bille, lásko, kdy se mi vrátíš?
autor: Cera
betaread: Janule
